Zpráva

Že se předmětem nacionálních vášní stane jedna z divadelních budov, by bylo kdekoli na světě překvapením. Jen ne v zemi, kde dlouho žili společně Češi a Němci a kde divadlo bylo zásadní politickou arénou. Neslavná a málo známá událost, kdy rozvášněný dav v listopadu 1920 obsadil Stavovské divadlo a vyhnal odsud jeho německé nájemce, se stala východiskem pro divadelní výzkum Petry Tejnorové a jejího inscenačního týmu. Portrét jedné budovy a jedné události v několika obrazech a příspěvcích historiků, právníků, ale i divadelníků. Happening v místě činu, v místě paměti – ve Stavovském divadle.

Jednorázový projekt v koprodukci s Pražským divadelním festivalem německého jazyka.

18. listopadu 2022 v 19.00 ve Stavovském divadle
Generální zkouška proběhne 18. listopadu 2022 ve 14.00
 
Petra Tejnorová, Nina Jacques, Jan Tošovský a kolektiv - Stavovské národu!
Režie: Petra Tejnorová
Dramaturgie: Nina Jacques
Výprava: Antonín Šilar
Hudba a zvukový design: Jan Čtvrtník, Vratislav Šrámek
Světelný design: Přemysl Janda
Technická spolupráce: Erik Bartoš
Střih: Petra Maceridu
Kamera: Marek Bartoš, Dominik Žižka
Účinkují: Petr Vančura, Philipp Schenker j. h., Markéta Richterová j. h., Milan Ducháček j. h., Ines Koeltzsch j. h., Marcela Kolibová j. h., Vratislav Šrámek j. h., Jan Tošovský j. h.
 
Dramaturgyně Nina Jacques o projektu:

Stavovské divadlo bylo slavnostně otevřeno 21. dubna 1783. V archivu Národního divadla, kde jsou shromažďovány veškeré údaje a materiály, které se vážou k jednotlivým budovám a inscenacím, je první zmínka o Stavovském divadle archivována až od 16. listopadu 1920. Toho dne totiž vnikl do budovy rozbouřený dav a tehdejším německým nájemníkům budovu zabavil. Od té doby se píše historie Stavovského divadla jako Divadla národního.

Zdánlivě formální archivační záležitost je vyústěním bouřlivých česko-německých vztahů, které provázely vznik první republiky. A právě v divadle došlo k jedné z nejvýraznějších událostí tohoto národoveckého utkávání. Česky hrané divadlo se stalo klíčovou zbraní národního obrození a zásadní součástí moderní národní identity, proto tehdejší kulturní představitelé považovali za důležité, aby německy mluvené divadlo nezabíralo tolik viditelného místa ve veřejném prostoru. O tom, že by se ve Stavovském divadle mělo hrát česky, se mluvilo hned od vzniku republiky. Divadlo v té době měla v pronájmu německá divadelní společnost. Na podzim roku 1920 napětí ve společnosti eskalovalo – na různých místech republiky došlo k národnostním třenicím, které vedly k násilnostem. To vše mělo patřičný ohlas v Praze, kde se konaly pochody, shromáždění, manifestace. Zvláště aktivní byli sokolové a legionáři. Jeden takový pochod 16. listopadu 1920 neplánovaně zamířil do Stavovského divadla a násilným aktem je zabral. Přivolaní členové Klubu sólistů Národního divadla pak zábor potvrdili. (Čeští) policisté nebyli schopni nebo ochotni zasáhnout, takže ještě ten večer se ve Stavovském divadle hrála Prodaná nevěsta.

Pozapomenutá událost z našich dějin se stává východiskem divadelního výzkumu režisérky Petry Tejnorové a jejího kolektivu. Nejde jen o rekonstrukci záboru a následného soudu. Chceme se společně s diváky zamyslet nad vlastní historií, jejímž smyslem je podle Palackého právě „utkávání se s Němci“. Ale nejde jen o Němce. Žijeme v multilaterálním světě, v němž je neustálé střetávání s odlišností každodenní realitou a kontinuální vyjasňování toho, co je pravda, co je skutečná historie a co národní mýtus, prostředkem politického boje.

V pokusu rekonstruovat událost divadelními prostředky nám nejde o to informovat diváka, „jak to bylo doopravdy“. Co nás zajímá, je událost „in situ“ – za přítomnosti diváků, v divadle, které se stává samo sobě největší scénografií.

Stavovské divadlo je jedno z míst, které v sobě nese památku na složité česko-německé soužití už od dob první republiky. Francouzský historik Pierre Nora se proslavil konceptem Míst paměti / Lieu de mémoire, kterým otevřel debatu nad tím, zda dějiny jednotlivých národů, společností a komunit nejsou svým způsobem uchované i v matérii, v událostech, v konkrétních místech a nejen v oficiálním historickém výkladu. Tato místa nám umožňují lépe uvažovat o tom, co bylo podstatou významných historických událostí, a prověřují naši kolektivní paměť. Oživení či vytvoření takového místa paměti je nástrojem proti zapomnění. Takové místo se následně stává nejen svědkem, ale i aktérem.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková