PRAHA
aktuální festivalyZpráva
Divadlo D21 zanedlouho uvede premiéru Strakonického dudáka. Ve čtvrtek 30. května od 19:30 vypukne na prknech „dédvacetjedničky“ poslední premiéra této sezóny. Všichni jsou zvědaví, s čím Tyl, Chmela, Roth a soubor D21 přijdou. Neméně zvědavá jsem i já, proto jsem se režiséra Petera Chmely zeptala na pár dotěrných otázek. A odpovědi mě zaujaly, vtáhly a okouzlily. Posuďte sami...
Péťo, na začátek obligátní otázka: Co cítíš jako hlavní témata Strakonického dudáka?
Švanda chce proměnit svůj sen ve skutečnost – to je dejme tomu jedno z témat, které mě na této hře velmi zajímá. Švanda si jde za svým snem, ale pro jeho okolí je to něco neobvyklého, protože Švanda svým jednáním najednou vybočuje ze zajetých kolejí. V této konfrontaci vychází najevo jistá zkostnatělost prostředí, v kterém Švanda žije. Lidská snaha něco změnit se tam jeví jako něco těžce stravitelného. Ale tak to asi v životě bývá. Takže jedno téma: snaha jedince změnit svůj život k lepšímu v konfrontaci s prostředím, kde jsou takové snahy spíš zdrojem posměchu. Jistě, chce to odvahu udělat krok do neznáma, jenomže my všichni víme, že jenom díky takovým krokům se člověk někam posune a pak díky těmto posunům se vlastně posouvá celá naše společnost.
Pak s tím souvisí téma vztahu našich zemí k zahraničí. Jak vnímáme zahraničí? Může konfrontace našich kultur být pro nás prospěšná a nebo by nám mohla ublížit? Jsme tak dobří a máme se tak dobře, že si nemusíme brát žádné příklady z venku? Nejsou tam v cizích zemí náhodou nějaké věci, z kterých bychom se mohli poučit, inspirovat?
Budeš pracovat s původním jazykem této hry – proč?
Ano. Protože nevidím smysl v přepisu do současné mluvy.
Děj je zasazený do jihočeské vesnice – myslíš, že je možné přenést ho do současného velkoměsta?
Ano. Omezení tupci jsou všude a lidé s ambicema jsou také všude. A pokud žijí v městě, tak můžou napáchat mnohem větší škody, než kdyby byli zastrčení na vesnici – tedy škody pášou ti tupci.
Jak bude vypadat scéna a hudba? Drží se v duchu Tyla nebo tam bude znatelná velká invence současnosti?
Dovedeš si představit, že bychom se v D21 drželi „ducha předlohy“? Museli bychom tam mít asi 25 postav, tedy asi 25 herců, kulisy malované, kašírované, propadlo, točnu a tak dále... Takže scéna bude vypadat podle možností D21, z kterých však Agnieszka Pátá udělá významotvornou scénografii s rozměry výtvarného díla. Hudba Zdeňka Dočekala bude rovněž nositelem dramatického významu - zároveň do ní budou herci a herečky zpívat.
Myslíš, že hra napsána před skoro 170 lety je uchopitelná v dnešní době? Měl by se Tylův Dudák hrát? V čem rezonuje se současností a co může nabídnout současnému divákovi?
Takhle: takových příběhů, jako je zrovna ten Švandův dnes máme kolem sebe spoustu. A kvůli těm tématům, které jsem naznačil v předchozí odpovědi, lze ten jeho příběh považovat za aktuální. Na tyto věci člověk naráží pořád. Problém je však v tom, že kdybychom hráli příběh člověka, který se jmenuje Toník Chloupek (anebo jakkoliv jinak), nikdo by k nám do divadla nepřišel. Ale když hrajeme Strakonického dudáka, diváci budou možná zvědaví na to, co s tou hrou uděláme.
Tyl chtěl vždycky oslovit co nejširší diváckou obec. Myslím, že kdyby žil dneska, vyprdl by se na divadlo a snažil by se psát seriály jako Ulice nebo něco takového. A fakt je ten, že hra má tyto rozměry: je to příběh v zásadě obyčejných lidí, s kterýma se kdokoliv může identifikovat a jsou tam trable, které lidi řeší v jakékoliv době.
A bylo by také dobré, kdybychom touto hrou tak trochu popíchli diváka k tomu, aby si položil otázku: Mám se naprosto skvěle a nic nového nepotřebuji - anebo bych přece jenom mohl zvednout zadek a zkusit s tím svým životem ještě něco udělat?
ptala se Jana Fleglová
Péťo, na začátek obligátní otázka: Co cítíš jako hlavní témata Strakonického dudáka?
Švanda chce proměnit svůj sen ve skutečnost – to je dejme tomu jedno z témat, které mě na této hře velmi zajímá. Švanda si jde za svým snem, ale pro jeho okolí je to něco neobvyklého, protože Švanda svým jednáním najednou vybočuje ze zajetých kolejí. V této konfrontaci vychází najevo jistá zkostnatělost prostředí, v kterém Švanda žije. Lidská snaha něco změnit se tam jeví jako něco těžce stravitelného. Ale tak to asi v životě bývá. Takže jedno téma: snaha jedince změnit svůj život k lepšímu v konfrontaci s prostředím, kde jsou takové snahy spíš zdrojem posměchu. Jistě, chce to odvahu udělat krok do neznáma, jenomže my všichni víme, že jenom díky takovým krokům se člověk někam posune a pak díky těmto posunům se vlastně posouvá celá naše společnost.
Pak s tím souvisí téma vztahu našich zemí k zahraničí. Jak vnímáme zahraničí? Může konfrontace našich kultur být pro nás prospěšná a nebo by nám mohla ublížit? Jsme tak dobří a máme se tak dobře, že si nemusíme brát žádné příklady z venku? Nejsou tam v cizích zemí náhodou nějaké věci, z kterých bychom se mohli poučit, inspirovat?
Budeš pracovat s původním jazykem této hry – proč?
Ano. Protože nevidím smysl v přepisu do současné mluvy.
Děj je zasazený do jihočeské vesnice – myslíš, že je možné přenést ho do současného velkoměsta?
Ano. Omezení tupci jsou všude a lidé s ambicema jsou také všude. A pokud žijí v městě, tak můžou napáchat mnohem větší škody, než kdyby byli zastrčení na vesnici – tedy škody pášou ti tupci.
Jak bude vypadat scéna a hudba? Drží se v duchu Tyla nebo tam bude znatelná velká invence současnosti?
Dovedeš si představit, že bychom se v D21 drželi „ducha předlohy“? Museli bychom tam mít asi 25 postav, tedy asi 25 herců, kulisy malované, kašírované, propadlo, točnu a tak dále... Takže scéna bude vypadat podle možností D21, z kterých však Agnieszka Pátá udělá významotvornou scénografii s rozměry výtvarného díla. Hudba Zdeňka Dočekala bude rovněž nositelem dramatického významu - zároveň do ní budou herci a herečky zpívat.
Myslíš, že hra napsána před skoro 170 lety je uchopitelná v dnešní době? Měl by se Tylův Dudák hrát? V čem rezonuje se současností a co může nabídnout současnému divákovi?
Takhle: takových příběhů, jako je zrovna ten Švandův dnes máme kolem sebe spoustu. A kvůli těm tématům, které jsem naznačil v předchozí odpovědi, lze ten jeho příběh považovat za aktuální. Na tyto věci člověk naráží pořád. Problém je však v tom, že kdybychom hráli příběh člověka, který se jmenuje Toník Chloupek (anebo jakkoliv jinak), nikdo by k nám do divadla nepřišel. Ale když hrajeme Strakonického dudáka, diváci budou možná zvědaví na to, co s tou hrou uděláme.
Tyl chtěl vždycky oslovit co nejširší diváckou obec. Myslím, že kdyby žil dneska, vyprdl by se na divadlo a snažil by se psát seriály jako Ulice nebo něco takového. A fakt je ten, že hra má tyto rozměry: je to příběh v zásadě obyčejných lidí, s kterýma se kdokoliv může identifikovat a jsou tam trable, které lidi řeší v jakékoliv době.
A bylo by také dobré, kdybychom touto hrou tak trochu popíchli diváka k tomu, aby si položil otázku: Mám se naprosto skvěle a nic nového nepotřebuji - anebo bych přece jenom mohl zvednout zadek a zkusit s tím svým životem ještě něco udělat?
ptala se Jana Fleglová
