Zpráva

Tankred Dorst nepatří mezi nejznámější a nejuváděnější německé dramatiky u nás. Vy během pěti let inscenujete už jeho druhý text. Čím to?
Během studia na DAMU jsem – jako svou bakalářskou inscenaci – nazkoušel jeho hru Fernando Krapp mi napsal dopis. Fascinovaly mě na ní podobné věci, s jakými se nyní střetávám při zkoušení Zatáčky: žánrová pluralita, důraz na situaci a metaforu, namísto laciné psychologie postav, grotesknost… Samozřejmě téma hry bylo jiné, mnoho motivů – pro Dorsta charakteristických – však zůstalo.
Zatáčka je jednou z prvních Dorstových her. Tankred Dorst hovoří o svých raných textech jako o parabolách. Mně samotnému je takový způsob uvažování blízký. Ono vypouklé zrcadlo, v tomto případně do značné míry navíc roztříštěné, může podle mě poskytnout často lepší odraz, než děj založený na pravděpodobnosti. Stejně tak expresivní herectví se mi zdá často autentičtější než psychologická drobnokresba...

V posledních třech letech putujete po divadelních štacích po celé republice. Režíroval jste v Hradci Králové, Ústí nad Labem i Plzni. Jaký je váš vztah k Švandovu divadlu na Smíchově?
Jsem šťastný, že se k Dorstovi vracím právě ve Studiu Švandova divadla, kde měla v roce 1992 hra Fernando Krapp mi napsal dopis premiéru v režii Petra Lébla a v hlavní roli s Bořivojem Navrátilem. Navíc se do zdejšího Studia vracím potřetí, takže ho – byť jsem tu coby host – považuji takřka za svou domovskou scénu.

Od napsání Zatáčky uběhlo už více než padesát let. Doznal text výraznější aktualizace?
I po padesáti letech působí Zatáčka velice svěžím dojmem. Text jsme – vzhledem k jeho stáří – pochopitelně upravovali, nicméně žádný dramatických změn nedoznal, jednalo se nám o precizování jazyka každé z postav, které kontinuálně probíhá i během zkoušení.

Aktuálnost textu vždy tak nějak souvisí s politickým děním. V Zatáčce je navíc i postava politika. Jakým způsobem se události z české politické scény posledních let promítly do Vaší práce?
Zatáčku jsem objevil před několika lety a zdála se mi být vhodnou satirou na tehdejší agresivní politický styl Jiřího Paroubka. Nicméně, jak čas postupoval, měnil se i můj pohled na postavu ministerského šéfa doktora Kriegbauma. Po volbách v roce 2010, které znamenaly nejen Paroubkův pád, ale také vzestup Věcí veřejných, jsem měl pocit, že postava politika jako jakéhosi demagogického vůdce ztratila na aktuálnosti (nenapadá mě v tuto chvíli lepší slovo) a že bychom se měli soustředit na byrokratické rysy té postavy bez jakéhokoli konkretizování. Poté však přišla přímá volba prezidenta a návrat rétoriky z konce devadesátých let a náš pohled se opět – a zdá se, že naposled – změnil...

Před časem jste inscenoval Meyenburgova Ošklivce, předtím to byl Edward Palmetshofer, Bertolt Brecht, Friedrich Dürrenmatt... Zdá se, že vás to táhne k německé dramatice...
Je pravda, že až na výjimky se věnuji textům z německé jazykové oblasti. V zásadě proto, že přes jasnou strukturu, ponechávají prostor pro cosi, co leží za slovy, výsostně lyrického, zároveň však neúprosného a krutého. Svého času jsem je přirovnal ke kolovrátku, který však vybízí k zastavením, arytmiím, které jsou v konečném úhrnu to nejpůvabnější.


DAVID ŠIKTANC (*2. června 1987 v Praze)
Po maturitě na Gymnáziu Jana Keplera v Praze studoval režii na DAMU. Jeho absolventská inscenace Brechtova V houštinách měst byla vybrána jako zástupce Divadelní fakulty AMU pro festival Encounter. V rámci studentských prací inscenoval dále např. hru Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis či Play Strindberg Friedricha Dürrenmatta, která byla několikrát reprízovaná i v Eliadově knihovně v Divadle Na zábradlí.

Jeho inscenace Palmetshoferova textu hamlet je mrtev. beztíže v Činoherním studiu v Ústí nad Labem získala v březnu 2012 Cenu Marka Ravenhilla, udělovanou nejlepší české inscenaci současného textu. Inscenace byla rovněž zařazena Divadelním ústavem do showcasu českého divadla a následně pozvána na festival Bharat Rang Mahotsav ve městě Thrissur (Indie).

Od sezony 2013/2014 se stává kmenovým režisérem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Dále působil v např. v Klicperově divadle v Hradci Králové (dramatizace a režie románu Jacka Londona Tulák po hvězdách) či v pražském A-Studiu Rubín. V roce 2012 se na pozvání pedagogů Jana Nebeského a Darii Ullrichové jako host vrátil do divadla DISK, kde režíroval adaptaci Schillerových Loupežníků, pojmenovanou Grázlové. Při této příležitosti poprvé spolupracoval s dramaturgem Zatáčky Martinem Hýčou. Ve Švandově divadle režíruje svoji třetí inscenaci (v rámci cyklu Hyde Park napsali a režírovali spolu s Adamem Rutem hru Pohřební slavnost, v minulé sezóně inscenoval text Hany Lehečkové V(ý)chod).


zdroj: Gabriela Valcová (Švandovo divadlo)