Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Národní divadlo
> Koncové světlo

Smrt jako příběh s happyendem
[13.2.2020]
Podle mnoha filosofických a náboženských směrů smrt není konečnou stanicí. Spíše přechodem. Mluví o tom staré náboženské texty i úvahy současných filosofů a fyziků. V naší civilizaci ale smrt tabuizujeme, odsouváme do tajných zákoutí mysli, pokoušíme se ji přelstít vědou i kosmetikou. K čemu to může vést, vidíme všude kolem sebe. Nová inscenace Činohry Národního divadla Koncové světlo je pokusem pohledět smrti zpříma do očí. Třeba to bude radostné a osvobozující shledání.

KONCOVÉ SVĚTLO
Text: Jan Tošovský a kol.
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna: Matěj Sýkora
Kostýmy a projekce: Juliána Kvíčalová
Hudba: Mojmír Měchura
Světelný design: Jan Hons Šuškleb, Roman Jajčík
Hrají:
Magdaléna Borová
Matyáš Řezníček
Jindřiška Dudziaková
Saša Rašilov
Mojmír Měchura j. h.
Martin Marek*/Jan Páleniček*
*externí spolupráce
Světové premiéry 27. a 28. února 2020 na Nové scéně.


Popírání smrti se stalo jakousi mantrou západní společnosti s jejím kultem nekonečného mládí, neutuchající výkonnosti a neomezeného růstu. Dalo by se dokonce tvrdit, že právě popření smrti je jedním z důvodů, proč tak tvrdošíjně přehlížíme devastaci ekosystémů, vymírání druhů, nelidské podmínky chovu hospodářských zvířat. Nejpozději od renesance se na Západě začalo rozvíjet vnímání světa jako objektu, jako mechanismu. Mechanismus vzniká skládáním částí, může být rozebrán a zase složen, může být manipulován, přestavován a využíván. Organismus naproti tomu vzniká jako celek. Lze ho sice na části rozložit, ale nikdy už složit tak, aby byl takzvaně funkční. Organismy totiž nejsou funkční či nefunkční: jsou zdravé či nemocné, živé či mrtvé. A právě smrt všechny živé organismy spojuje, ať jsou malé jako virus, anebo velké jako vesmír. Tibetská kniha mrtvých, Danteho Peklo, knihy Raymonda Moodyho i vize indiánských šamanů – to všechno jsou pohledy za onen závoj, který odděluje život od smrti. Je pozoruhodné, že zaznamenané prožitky blízké smrti se napříč věky a civilizacemi nápadně shodují, třebaže jsou ovlivněny místními a kulturními zvláštnostmi. Vize zářivého světla, cesta tunelem či pád do propasti, překročení mostu nebo řeky, setkání s moudrou světelnou bytostí – to jsou typické atributy zážitků, s nimiž se setkáváme u lidí, kteří prožili blízkost smrti a zase se z ní vrátili. Některé z nich přešly do běžného užívání, ostatně obrat „světlo na konci tunelu“ dal název i naší inscenaci.

Skeptici tvrdí, že se jedná pouze o chemickou reakci umírajícího mozku, koktejl adrenalinu, dopaminu, oxytocinu a dalších -inů, kterými se nám naše tělo snaží tu těžkou chvíli usnadnit. Agnostici jsou toho názoru, že ti, kteří se vrátili, nemohou o smrti nic vypovídat, protože ji koneckonců neprožili. Faktem ale zůstává, že většina lidí, kteří podobnou zkušeností prošli, se z ní vynořili proměnění – laskavější, vnímavější ke světu i k lidem, s větší úctou k životu a jeho jedinečnosti.

Tak jako se v zážitcích blízké smrti mohou objevit vize blažené i hrozivé, dostane se v naší inscenaci ke slovu skepse i naděje. Filosofové Nick Land a Reza Negarestani předvídají brzký konec člověka, ať už splynutím se strojem, nebo cestou převzetí vlády mimolidskými aktéry. Jsou to proroci apokalypsy, přivolané zarputilou snahou lidstva neustále se posouvat vpřed. Ta leží v samotných kořenech naší civilizace – hledat ráj na konci dějin se pokoušíme už tisíce let. V posledních staletích jsme dokonce uvěřili, že ho dokážeme sami vytvořit. Zda se nám to může podařit, je jedna z klíčových otázek současnosti. Siouxský šaman Černý jelen naproti tomu nabízí představu cyklické obrody světa, který musí projít i fázemi zmaru, ale jen proto, aby se z nich mohl vynořit osvěžený a obnovený. Člověk v tom nemůže mnoho udělat. Může jen pokorně naslouchat a pozorovat a pokoušet se žít v souladu s tím, co vidí. Může se snažit zmírňovat utrpení laskavostí a soucitem. Ale nemůže změnit nejzazší pravdu života, jíž je smrt. Tu lze pouze přijmout. Možná že právě vědomí blízkosti smrti chybí naší civilizaci, zběsile se ženoucí za věčným životem bez starostí a bolesti. Možná že právě hrůza ze smrti je tím, co nás nutí ji kolem sebe šířit. Možná je načase vrátit se k moudrosti přírodních národů, které nevnímaly svět a dění v něm jako neustálý vývoj vpřed, ale jako věčný kruh, v němž se život i smrt harmonicky prolínají v nikdy nekončícím tanci.

Dobře to vyjadřuje současný siouxský myslitel Joseph Marshall III.: „Pravda o smrti je prostá. Dojde k ní. Nic není jistější, bez ohledu na to, jak tvrdě proti ní budeme bojovat. Smrt k nám přijde, bez ohledu na to, jak mocní, slavní, bohatí, krásní, vlivní či stateční jsme. Není žádný způsob, jak ji porazit: boj se smrtí nakonec vždycky prohrajeme. Když ale na ni myslíme tímto způsobem, vzniká iluze, že smrt je náš nepřítel. To však není pravda: když bylo vše řečeno a vykonáno, je to náš nejvěrnější přítel. Poslední a asi největší pravdou o smrti je, že přináší naprostou rovnost: sjednocuje všechny živé bytosti ve své pravdě. Každá forma života s námi sdílí stejný osud, který začíná zrozením a končí smrtí. Žádná bytost, žádný druh, ani ten nejmocnější, nejpyšnější, nejmoudřejší tuto pravdu nikdy nezmění.“

REŽISÉR O INSCENACI
„Činohře bývá vyčítáno, že dělá jenom depresivní inscenace. Tohle je zcela seriózní pokus pojmout smrt jako příběh s happyendem. Je to takový pokus, jak a co se dá v dnešní ironické a nedůvěřivé době říkat z jeviště vážně a upřímně.“
Jan Frič

DRAMATURG O INSCENACI
„Naše inscenace nechce být oslavou smrti, spíš pokusem o její staronové pochopení jako nedílné součásti života. Má být modlitbou za život, výzvou k pokoře před jeho velikostí. Protože život všech bytostí vychází z jediného základu, je hluboce vnitřně spojen. A pokud se nám podaří tuto jednoduchou skutečnost znovu pochopit a prožít, může to být krok k uzdravení našich životů i naší planety – jediné, kterou máme.“
Jan Tošovský

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.