Zpráva

Poslední premiérou letošní sezony Divadla Na zábradlí je Óm jako Oblomov s Jiřím Vyorálkem v titulní roli. Inscenace režiséra Jana Friče vychází z adaptace Martina Františáka, jehož úprava téměř věrně sleduje děj původního románu I. A. Gončarova. Původního Gončarovova „zbytečného člověka“, který se ze „života“ dobrovolně odstraní, inscenuje Frič jako hrdinu dneška...

Jako jakéhosi mnicha žijícího daleko od současné doby plné stresu, povrchnosti a banality. Proč usilovat o slávu, hromadit majetek, trápit se touhou a neustálým naplňováním plánů, které se mají uskutečnit „Teď, nebo nikdy“? Aby člověk dostal ve 30 mrtvici? Fričův Oblomov je zaživa „mrtvý“ záměrně, zcela přestává usilovat, odstraní se ze života a v podobě zenbuddhistického mnicha trvale žije ono „Nikdy“.

Oblomov je muž lehce po třicítce, na vrcholu svého života, je zaopatřený penězi ze vzdáleného rodného statku, žije se svým sluhou Zacharem v centru Petrohradu a je celkem společensky žádaný. Nalézáme ho však ve chvíli, kdy statek krachuje, z bytu se musí vystěhovat, reprezentanti společenského dění, kteří za ním docházejí, po něm chtějí peníze a jeho sluha se mu stal spíše přítelem v pití vodky. Jeho přítel Štolc (Ivan Lupták), ho chce přimět k aktivitě a změně dosavadního života. Z jeho výzvy „Teď, nebo nikdy!“ se stává refrén celé hry, podle kterého Oblomov jedná, aby se několikrát rázně rozhodl pro „Teď!“, ale pomalu vždy (a pak i definitivně) dospěl k „Nikdy!“

Kromě již zmíněného Jiřího Vyorálka jako Oblomova a Ivana Luptáka jako jeho přítele Štolce se dále představí Johana Matoušková, Leoš Noha, Petr Čtvrtníček, Magdalena Sidonová, Jiří Ornest, Natália Drabiščáková a Petr Vančura.

Kostýmy vytvořila Jana Hauskrechtová, za zmínku stojí pověstný Oblomovův chalát, čili původně dlouhý volný pohodlný župan, který má ve Fričově inscenaci podobu teplákové soupravy - chalátu dneška. Autorem scény je Nikola Tempír a obrazem hluku světa, který se na Oblomova valí a před nímž se schovává, je stěna z reprobeden.

Gončarov napsal Oblomova původně jako jakýsi vaudeville, text je plný vtipných komentářů a autorských glos Oblomovovy existence. Toho se Martin Františák chopil a Jan Frič inscenoval - vznikl groteskní pohled na smutného hrdinu naší doby, který je ve svém smutku vtipný.

Rozhovor s režisérem Janem Fričem:

Jaké je vaše téma v Oblomovovi - napovídá už název Óm jako Oblomov, jak tomu máme rozumět?
Myslím, že Oblomovův přístup ke světu, a hlavně navenek demagogická obhajoba takové formy, mi je velmi blízký a chápu jej. Téma velmi současné. Zpochybnění smysluplnosti dnešní existence v naší společnosti. Kdy člověk odděluje práci a „volno“, kterého čím dál víc ubývá. Honba za čímsi odcizeným, snad pracovním úspěchem a naprostá ztráta opravdovosti - flow (ve smyslu plynutí a souznění se světem). Na druhou stranu Oblomov nežije jako nežijeme při sezení za počítačem napojeni na zbytečné proudy informací. Odpojení od světa. Nebo chlast. Téma úniku. Anebo – téma osvobození, způsob, jak splynout s „totální“ svobodou. Rozpustit se v existenci. Z pozitivního hlediska to nějak souvisí s vyvanutím, se stavem absolutního nebytí... :)

Vychází dramatizace Martina Františáka z románu, nebo se hodně odklání?
Divadelní hra Martina Františáka relativně věrně román převádí do dramatu, autorský vklad je tu nesporný, mimo jiné ve formě zhuštění motivu lásky i určité „fandění“ ústřední postavě. Pro nás opovrženíhodný není.

Na scéně je stěna z reprobeden "My plan" co symbolizuje v inscenaci hudba? Jaký k ní má Oblomov vztah?
Komické je na Oblomovovi to, jak se celý život chystá, že žít začne. Poslouchá při tom písně, ve kterých on sám bude žít. Pravděpodobně by je mohl i skládat. Až bude čas.

Nedílnou a velkou součástí románu jsou Oblomovovy vzpomínky na dětství, v inscenaci se toho také dotkneme, proč vám přijdou důležité?
V románu mají větší prostor, myslím ale, že jsou tam jednodušší. Ovšem i u nás Oblomov usiluje o návrat do matčina lůna, ostatně jako my všichni. Je to krajina, kde se začal rodit plán, plán na život.

A pak je tu velké téma: láska. Oblomov se zamiluje nejdřív do Olgy, pak do Agafji. Čím jsou tyhle dvě ženy jiné a proč nakonec Oblomov umírá vedle Agafji, ačkoli před domem pro něj pláče Olga?
Já teda myslím, že se zamiluje do Olgy. S Agafjou je to pak asi nějak složitější. Olga má tu sílu zpochybnit mu jeho „teorie“ proč se neúčastnit běhu světa. A tak v tom zamilování zároveň číhá strach, to je láska. Agafja je potom jakési zhodnocení toho poznání, téhle paradoxní situace. Oblomov se s Agafjou vydal do zastavení.

Oblomovovým protějškem je jeho kamarád z dětství Andrej Štolc. Proč jsou si podle tebe tak blízko?
„Protiklady se přitahují“ :) Kdybych stále zůstal u toho termínu práce, pak on jej zřejmě dokázal překonat, jakýmsi způsobem se nepropadl (nebo vymotal?) do pasti odcizení sebe sama a života jaký žije. V tom vlastně s Oblomovem usilují o stejnou věc. Každý ale úplně jiným způsobem. Kdyby Oblomov byl společensky neschopný geniální muzikant, tak Štolc je ten, co ho přemlouvá, aby konečně po letech natočil novou desku, aby vyrazil na šňůru, anebo si ty melodie nebo texty aspoň zapisoval, on by mu to asi i vydal.

V románu Olga zpívá dobovou píseň, která na tehdejší poměry působila dekadentně, vzdorovitě a vášnivě - čím je Olžina píseň v inscenaci dnešní?
Máme tu inscenaci vystavěnou kolem motivu hudby jako něčeho, co se nedá uvidět. Tahle píseň se v podstatě zhmotnila v celé inscenaci. Ani tak nejde o vzdor, či dekadenci, ale o sílu zvuku.

zdroj zprávy: Alexandra Poláková