Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Novodobý spor duše s tělem
DavidK, 31.3.2013
Transsexualita spočívá v neshodě mozkových sexuálních pochodů s tělesným pohlavím jedince. Je proto paradoxem, že ji jako hlavní téma Miřenka Čechová zpracovává v pohybovém divadle, jehož hlavním vyjadřovacím prostředkem je tělo samotné. S/He is Nancy Joe je i přesto sdělným svědectvím o individuaci lidí, jež se narodili v cizím těle.
Autorka inscenace a její protagonistka v jedné osobě, Miřenka Čechová, se inspiruje životní zkušeností transgender komunity. Na jeviště divadla Ponec přináší stěžejní situace průběhu dospívání jedince. Zpřítomňuje první snahy o socializaci na dětském hřišti, vývin pohlavního ústrojí v pubertálním věku, období ze školních lavic, či nedobrovolnou účast v tanečních. Zkrátka všechny momenty, v nichž si člověk uvědomuje svou tělesnost v souvislosti se společenskými nároky.
Nancy se narodila jako žena, ale cítí se být mužem. Svou jinakost si uvědomuje již od dětství, kdy její chování neodpovídá zaběhlým konvencím. Během dospívání tlak vyvíjený společností roste a ona se snaží mu vyhovět tak, aby zároveň nepotlačila svou identitu. Jen proto uvažuje o změně fyzického vzezření – aby ji okolí konečně mohlo vnímat jako muže. Jeho příběh je inscenován souhrou komiksových a abstraktních projekcí s tělesným projevem Miřenky Čechové.
Tanec absolventky alternativního herectví na pražské DAMU nese znaky moderních tanečních stylů, jako jsou například lockin a poppin, které spočívají v důsledném oddělování pohybů jednotlivých částí těla. Na hereččině působení je však zjevná i její zkušenost z katedry pantomimy – i přes využití různých streetdancových pohybových směrů je její tanec především gestický. Protagonistka protichůdnými pohyby jednotlivých končetin nenuceně ztvárňuje vnitřní spor duše a těla. Její tanec se vyznačuje efemérní lehkostí, při níž jakoby se Miřenka Čechová zbavovala fyzických limitů, k nímž patří kostrou tvořená opora těla. Její až netělesná motorika je tak především projevem mechanismu duše, který podporuje vyznění inscenace, na jejímž konci z autentického audio záznamu zazní: „Nevím, proč bych se měl jednoznačně hlásit k určitému pohlaví. Člověka definují jiné věci.“
Vysoce stylizovaný pohyb herečka doplňuje uvěřitelným emotivním projevem. Působivý je například výjev, v němž je hrdinka nucena obléct si šaty do tanečních. Zatímco sedí na zemi a navléká si silonky, ve tváří se jí zračí dojemné zhnusení, které více než dětský odpor k punčocháčům připomíná bytostnou, existenciální nevolnost. Čechová však i v této chvíli dokáže odhadnout míru a realistickou scénu záhy záměrně shazuje maskulinní chůzí, kterou expresivně poukazuje na revoltu charakteru.
Profesionalita Miřenky Čechové se ukazuje i v její schopnosti kombinovat improvizované pasáže a přesně načasovanou souhru s projekcí. V zadním pláně jinak prázdného jeviště jsou dvě bílé screens umístěné do úběžníku tak, že připomínají prázdné listy rozevřené knihy. Na ně se promítají výjevy z komiksu Miloše Mazala, který divákovi spolehlivě umožňuje odečítat příběh. Nejedná se však o samoúčelné ilustrování. Jednotlivé animace ožívají až hereččiným jednáním. Ať už je to projekce fotbalového míče, který reaguje na její výkopy, figury ostatních postav, k nimž protagonistka zaujímá vztah, či obraz tančírny, v níž se zrovna nachází.
Konkrétní kresby se střídají s abstraktní animací Tomsi Legierského, která je především atmosférotvorná. Při pohledu na bílé plátno, jímž postupně prosakuje červená kapalina, není třeba slov. Tísnivý pocit člověka, jenž se ocitá pod nepřátelským útokem vlastního těla, se dostaví i bez dalších vysvětlení. Podobně sugestivně působí lightdesign Martina Špetlíka, který prostředí vytváří společně s projekcemi. Po úprku z nepřátelského kolektivu v tanečních je úzký kužel světla namířený na sedící Čechovou jasným odkazem k úkrytu, do nějž ozvěny vnějšího světa pronikají jen škvírou mezi dveřmi.
Progresivní ráz celé inscenaci dává převážně elektronická hudba Matouše Hekela. Zároveň ji svým tempem neomylně časově zařazuje do hektické současnosti. Právě pouze prostřednictvím nahrávek se nám dostává verbalizovaných sdělení. Ani ty však nejsou polopatické – skladbami se prolínají spíše útržkovité myšlenky. Refrénovitá otázka: „So this is me?“, je pro S/He is Nancy Joe příznačná stejně jako její dvojlomný název. Nenabízí rozřešení, nechce vynucovat toleranci, ani se nesnaží o násilnou osvětu dané tematiky. Inscenace je více než cokoliv jiného intimní zpověďí jedince, který hledá odpovědi, a jako taková nabízí spíše otazníky a neguje jednoduché soudy.
Pohybové doku-drama Miřenky Čechové a společnosti Tantehorse je ukázkou inscenace, v níž jsou všechny komponenty pevně semknuté do působivého celku. Snoubí se zde neomylná taneční technika s autentickým a nepodlézávým citem. I přestože je hlavním vyjadřovacím prostředkem S/He is Nancy Joe lidské tělo, daří se jí odvést pozornost od povrchních aspektů transgender tematiky a uchopuje ji v rovině duchovního rozpoložení.

S/He is Nancy Joe, divadlo Ponec, z reprízy 25.3. 2013
Režie a interpretace: Miřenka Čechová
Světelný design: Martin Špetlík
Hudba: Matouš Hekela
Scéna a kostýmy: Meghan Raham
Produkce: Judita Hoffmanová, David Prokopič
Komiks: Miloš Mazal
Animace: Tomsa Legiersky

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.