Na konci minulé sezóny uvedlo Divadlo Petra Bezruče jako svou poslední premiéru inscenaci Marie Stuartovna, kterou přivezlo v rámci pravidelných hostování do Prahy a představilo ji 25.10. v Divadle pod Palmovkou.

Adaptace Schillerova dramatu z pera Roberta Ickea v úpravě Petera Galdíka a Jana Holce, který Marii Stuartovnu pro Bezruče i zrežíroval, přenáší tuto hru z raného novověku do dnešní reality: po stránce textové i výpravné (Ján Tereba). Namísto historizujících kostýmů tak zůstávají všichni pánové (s výjimkou zdobenějšího francouzského vyslance) v klasických černých oblecích a obě královny v moderních společenských overalech až do závěrečného Alžbětina výstupu, při němž na sebe její představitelka bere nápodobu jedné z nejznámějších královniných rób. 

Kulisy novověké Anglie nahrazuje jednolitá scéna vytvářející chladně nazelenalou místnost po obou stranách s železnými dveřmi, které jsou opatřeny bezpečnostním zámky. Zadní část scény odděluje stěna s průzorem, evokujícím zrcadlová okna ve výslechových místnostech. Místnost – vězeňská cela – je vybavena jen kovovým stolem ve středu, několika židlemi a malým umyvadlem. Z cely uvězněné královny se přitom dle potřeby mění v jednu z komnat královského paláce té druhé pouhou přítomností konkrétních postav. Chlad sterilního prostředí tak vytváří působivou paralelu mezi vězením v pravém slova smyslu a tím, do nějž Alžbětu, či jakéhokoli jiného panovníka, uvrhuje moc a její následovníci. Neustálá přítomnost stejných mužů kolem obou dam ji ještě posiluje. 

V první polovině s sebou přechod k dnešku, při němž se navíc inscenace vedle královen soustředí i na intrikující šlechtice, nese jistou sterilitu, již vedle scény podtrhuje i moderní slovník – slovník diplomatických jednání, politiků, lobbistů a zákulisních intrikánů – často v něm zaznívají pojmy jako mezinárodní právo, azyl či uprchlík. Všechny postavy se chovají chladně a upjatě bez ohledu na to, jaké a případně jak čisté a přímé jsou jejich záměry, a s kým vlastně jednají. Výslechy v Mariině cele i slyšení u Alžbětina dvora probíhají ve stejně rezervované atmosféře a nepřinášejí žádný výraznější vzruch, místy se zdají být téměř zaměnitelnými. Jan Holec se v nich soustředí na hereckou složku, zejména pak na mluvený projev, který je v případě všech účinkujících na vysoké úrovni a poskytuje tak největší zážitek. Inscenace ovšem zůstává výrazně statickou až do konce první části, kdy konečně dochází k osobnímu setkání obou královen, vrcholícímu jejich konfliktem a napadením Alžběty. 

Teprve druhé polovině se úspěšně daří překonat nezáživnost a odtažitost té první. Významnější úlohu v ní získává skvělá hudba Ivana Achera, která působivě dotváří jednotlivé situace, lemuje přechody mezi scénami a zejména závěrečnému zcizovacímu vstupu dodává potřebný náboj – vedle působivého výkonu pěveckého Magdaleny Holcové a tanečního obsazených pánů. Druhá část však především přináší řadu dalších konfliktů, odhalená spiknutí, pochybnosti a nejpůsobivější závěrečné výstupy obou královen, tedy jak smíření se svým osudem na straně Marie Stuartovny, tak nedůstojnou hru na straně Alžběty. Právě v těchto momentech jsou obě představitelky královen nejsilnější. 

V případě Magdalény Holcové graduje její herecký výkon, skvělý již od prvních jednání. Od počátku velmi přesvědčivě ztvárňuje hrdou, odhodlanou královnu exulantku, která ztrácí svou noblesu, i přes všechna předchozí zklamání a překvapení, jen při výpadu vůči sestřenici. V druhé části stejně působivě podává odhodlaný boj o život, aby se následně s královskou důstojností poddala. V kontrastním epilogu naopak bohatě využívá možnost z této královské polohy zcela vystoupit. Alexandra Palatínusová proti tomu v druhé části předvádí víc než od počátku nastavené mocenské, až silácké vystupování, v němž mi její Alžběta výrazně připomněla další její postavy podobných povah, jako byla třeba Galina v Posledním zápasu. Dostavující se pochybnosti i její hra s příkazem k popravě konečně přinesly výraznější změnu a vystoupení z této pro ni až komfortně působící polohy. 

Vedle obou královen druhá polovina inscenace nabídla i všem ostatním účinkujícím výraznější herecké příležitosti. Ondřej Brett jako Paulet a zejména Lukáš Melník jako Burleigh své bohaté zkušenosti na bezručácké scéně působivě zužitkovávají i v Marii Stuartovně, a to již od svých prvních výstupů. Jejich herecké výkony vedle Magdaleny Holcové patří k tomu nejlepšímu, co první část nabízí. V druhé pak vedle nich zaujmou i Vít Hofmann ve výrazně se vyvíjejícím Mortimerovi, Josef Trojan jako Davison při hře kočky s myší, kterou s ním vede Alžběta se svým příkazem k popravě, či Marián Chalány v roli umírněného Talbota. Jediný Hynek Tajovský jako Leicester mě nedokázal plně přesvědčit v žádné z částí. Jako Leicesterovi, pouhému šlechtici, který přes své neodpovídající postavení dokázal pobláznit a okouzlit obě královny, mu z mého pohledu chybělo větší charisma. To se neprojevilo ani ve vztazích ke královnám, ani v mocenské partii, kterou jeho postava rozehrála jak s osudem Marie Stuartovny, tak proti svému nejvýraznějšímu soupeři v Alžbětině přízni, lordu Burleighovi. Při jeho nevýraznosti, s níž jsem v průběhu celého pražského představení nepřestala bojovat, působil Alžbětin závěrečný šok nad jeho zmizením, jednoho z mnoha šlechticů na jejím dvoře, při nejmenším ne zcela uvěřitelně. 

Ostravská inscenace Ickovy adaptace, která Marii Stuartovnu přenesla z raného novověku do „civilizované“ současnosti, jako by v ní ostatně otupila veškeré výraznější emoce. Projevilo se to z mého pohledu jak v celé první části, tak mj. právě v Leicesterově případu. Adaptace převádějící původní dramata do moderní stylizace a dnešního jazyka se zjevně těší značné oblibě, Marie Stuartovna na mě však působila jako prosté posunutí do strohé civilizované odtažitosti. Příběh Marie zbavila bouřlivých emocí a nemenších intrik nezatížených právem v moderním slova smyslu, aniž by místo nich nabídla něco víc než klasicky vydařené, místy až vynikající, herecké výkony na oplátku.