Marie Stuartovna

75%. Režisér J.Holec inscenuje hru jako moderní politický thriller. Text je plný dlouhých, textově hutných pasáží, v nichž se spřádají intriky. Naštěstí tyto scény nepůsobí nudně, náboj jim dává herecké ztvárnění, kdy se daří srozumitelně předat motivace a charaktery jednotlivých postav. V postavách obou královen se povedlo vytvořit protiklady přístupu k vládnutí i životu - na jedné straně M.Holcová jako charismatická Marie, na straně druhé A.Palatínusová nasazující masku železné lady, která nechce ukázat slabost. Závěrečnou scénu jsem příliš nepochopil, moc mi s předchozím pojetím inscenace nekorespondovala. Ale i tak to je slušný zážitek!

65% - Ickova adaptace v úpravě P.Galdíka a úpravě a režii J.Holce, která příběh Marie Stuartovny přenesla z raného novověku do „civilizované“ současnosti, jako by v ní otupila i veškeré výraznější emoce. Zejména první polovinu proměnila v textově, herecky i výpravně až sterilní podívanou, jíž sice vládnou skvělé herecké výkony, zejména M.Holcové, L.Melníka a O.Bretta, ale nezasahuje. Druhá část tento dojem díky výraznějším konfliktům i zcizujícímu epilogu naštěstí narušuje, domnívám se nicméně, že v užitém posunu by i výraznější využití takových zcizovacích vstupů působilo pozitivně. (více v článku na blogu)

65 %. Inscenace akcentuje nejzřetelněji rovinu politického pletichaření, plného zákeřných intrik, manipulace i alibismu, pramenícího z neochoty nést osobní odpovědnost za učiněná rozhodnutí. Na jednu stranu je tak umocněna tematická nadčasovost odvěkých mocenských nešvarů, zároveň je tím ale částečně utlumena neméně atraktivní linka hry, monitorující osudový střet dvou pozoruhodných ženských osobností. V rámci herecky vyrovnaných výkonů mě nejvíce oslovil Mortimer Víta Hofmanna. Závěrečná titulková scéna zajistí efektní tečku i poslední slovo Stuartovně, nicméně Alžbětina řeč by silněji zarezonovala bez ní, podtržena již jen katarzním tichem.

Nebyl to přiznám úplně můj šálek čaje. Hlavně první část mi přišla místy až příliš sterilní a tak trochu bez emocí, čemuž mohlo napomoci i zvolené moderní zpracování. Také ztvárnění a pojetí Alžběty se u mě nepotkalo s kladným ohlasem, byť její závěrečná scéna stála za to. Též mě trochu nemile překvapilo množství odklonů od historických skutečností, ale to jde za autorem hry. I přesto všechno však jde stále o dílo, jenž i přes větší délku nijak nenudilo a mělo několikero dobrých momentů. K nim patřil rozhodně výborný výkon M. Holcové v titulní roli. Z ostatních pak zaujali hlavně L. Melník a V. Hofmann. Úplný závěr bych ale klidně vynechal.