Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Kalenská, Lidové noviny, Pitínský a Zaorálek v Divadle Petra Bezruče
Janha, 2.1.2006


V polovině prosince 2005 do Ostravy k Bezručům dorazilo brněnské HaDivadlo s velmi netradičním představením nazvaným Renata Kalenská, Lidové noviny. V Brně ho na jaře připravil J. A. Pitínský a výsledek byl opět více než zajímavý.


Nebudu zde detailně popisovat mozaiku příběhů odehrávající se v blázinci, jehož klienti jsou více či méně známé osobnosti „kulturně-politické přítomnosti“ či „nedávné minulosti“ (Harry Wu, Mnoháček Zgublačenko, Eva Holubová, Vladimír Hučín, Milan Knížek, David Černý, Ludvík Zifčák, Adolf Branald, Přemek Podlaha, Jan Koller, František Pánek, Věra Vacková-Žahourková či Barbara Cartlandová). Při sledování představení jsem si neustále uvědomoval, jak skvělý byl nápad poskládat z novinových rozhovorů a článků jednotlivé výpovědi novodobých hrdinů. Také samotná realizace byla skvostná, plná nečekaných divadelních lahůdek. Přesto se mi v závěru celého představení udělalo dost smutno. Jak jsem již naznačil, divadelníci jsou v tom nevině. Co bylo tedy příčinou? Asi týden jsem na tím přemýšlel, pak začaly Vánoce a k inscenaci jsem se dostal v myšlenkách až těsně před koncem roku 2005.


To znepokojující bylo nejspíše jakési naakumulování nepřehlédnutelných osobností do klaustrofobického prostoru blázince. Naakumulování jejich emocí, jejich svého druhu vyšinutí, které z nich dělá osobnosti, ať už si o nich myslíme cokoliv. Možná to také byla silná konfrontace rozdílných osobních tužeb a ideálů, ideologií, sarkasmů, manipulací či slov vysvětlujících jejich osobní postoje. Jejich příběhy plné autenticity a zároveň přetvářek, osudy tragické i komické, názory načichlé exhibicionismem, kalkulem, existencionální úzkostí, vyprázdněností, banalitou i hlubokým pochopením věcí lidských. Jednotliví hrdinové byli představeni coby zajatci své vlastní kauzy, svého vlastního světa, možná takového, který jim vytvořila média, ztělesněná nesympatickou neurotickou novinářkou Kalenskou. A proto se vše odehrávalo v blázinci, metafoře mediálního prostoru.


Možná mé vnitřní chvění vyvolala právě tato hra na realitu, kterou do jisté míry inscenace demaskovala. A poté především - do inscenace na závěr zakomponovaný - rozhovor skutečné Renaty Kalenské se skutečným Lubomírem Zaorálkem, vrcholným tuzemským politikem. Přestože vše vypadalo tak opravdově (včetně Zaorálkovy ochranky), otázka, jestli to není pouze jen další simulace reality, pokračování vytváření mediálního světa bez vazby ke skutečnosti, zůstala otevřena. Má přítelkyně to vyjádřila slovy: „Jako bych se něj dívala v televizi, chtěla jsem vstát a štípnout ho, abych se přesvědčila, zda-li je opravdu živý.“ Zaorálek odpovídal ve stylu mediálních pravidel, mediální hry na to, že za slovy existuje nějaký pevný bod, kterého se lze chytit. Ten záchytný, pevný a reálný bod se ale v perspektivě celého večera s Kalenskou a Lidovými novinami najednou jevil tak mlhavý, vzdálený a nedosažitelný. Lubomír Zaorálek je bezesporu inteligentní a bystrý člověk, obávám se však, že zapadl do tekutého bahna mediálních politických her tak hluboko, že ještě dlouho bude vhodným objektem pro diktafon Renaty Kalenské. Jen nevím, jestli je to spíše komické či tragické. A o tom asi byla celá inscenace…


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.