Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
A kdo řídí vaše kroky?
Jiří Koula, 4.10.2015

V programu ke Korunovaci, nejnovější inscenaci Divadla Komedie, najdeme zdánlivě vše podstatné. Je zde vyjádření autora Marka Modzelewského, proč hru napsal: "Korunovace je velmi osobní hra. Je to do značné míry můj vlastní příběh. Napsal jsem ho v průběhu puberty, která přišla, až když mi bylo třicet. Podíval jsem se na svůj život a něco jsem si uvědomil. Všechno, co dělám, profesionální i osobní záležitosti, je zcela zbytečné. Tak jsem se rozhodl převrátit tento smutný malý svět vzhůru nohama. Napsal jsem tuto hru v nějakém momentálním šílenství. Přepisoval jsem na papír svůj vztek, nenávist k rodině, přátelům, na mou první ženu, za to, jak mě "vytvořili"."

Najdeme tu i odpověď režiséra Norberta Rakowského na otázku, proč hru inscenovat: "Text vypráví o pasti, do které může jednoduše spadnout každý... Korunovace má v sobě univerzálnost: mluví o nejobtížnějším okamžiku, ve kterém si musíme vybrat... jestli chceme být jako ostatní, nebo začít znovu a přeříznout pupeční šňůru od "bývalého" já." A na jiném místě: "Neříkejte mi, prosím, že to je věc národností, inteligence, charakteru nebo věku. Korunovace je začátkem nové fáze každého z nás."

Na divadelní ose autor - režisér - divák se nyní míč vyjádření dokutálel ke mně, proč tedy do Komedie na Korunovaci vyrazit? Inu, v zásadě bych mohl jen zopakovat výše uvedené, Korunovace skrze "příběh dospívání jednoho Matěje" zobrazuje "základní lidskou situaci" týkající se každého z nás, skrze konkrétní se vyjadřuje k obecnému, můžeme snad od divadla chtít více?

Přesto však v tomto okamžiku můj blog nekončí, nýbrž teprve začíná, rád bych předchozí vyjádření zasadil do širšího rámce (a částečně se vůči nim vymezil). K tomu však budu potřebovat trochu teorie.

Sociologický úvod

Ve své knize Osamělý dav rozlišuje David Riesman tři společenské charaktery, člověka řízeného tradičně, vnitřně a vnějškově. Jde vlastně o způsoby, jimiž společnost ovládá jednotlivce a tím se v něm reprodukuje.

Tradiční řízení bychom mohli shrnout do formulace "Můj děd byl kovář, můj otec je kovář, tedy i já budu kovář.", jde o vývojově nejstarší typ, v nesčetných generacích od úsvitu dějin muži vyráželi do světa obstarávat potravu, zatímco ženy "pečovaly o domácí krb", aniž toto dělení kdokoliv zpochybňoval, šlo o součásti pojmů muž a žena. Ale i v dnešní společnosti má tento způsob řízení své místo v základech kultury (v nejširším smyslu) tak hlubokých, že si je ani neuvědomujeme, právě jím jsou předávány obecné představy o tom, co to znamená být člověkem.

Historicky mladší je řízení vnitřní. V tomto případě si jedinec osvojí určitý soubor představ, "vnitřní gyroskop", který jeho život udržuje v jistém směru. O jaké představy jde? Vlastně jakékoliv (za příklad může posloužit třeba Nohavicovo "Když jsem byl malý, říkali mi naši, dobře se uč a jez vtipnou kaši, až jednou vyrosteš, budeš doktorem práv."), vnitřní řízení je "tradiční řízení sbalené na cesty", jeho zlatým věkem byla průmyslová revoluce provázená masovou migrací z venkova do měst (a z Evropy do Ameriky) a můžeme ho shrnout úslovím "Můžeš vytáhnout sedláka z hnoje, ale hnůj ze sedláka nedostaneš."

Konečně při vnějškovém řízení je "vnitřní gyroskop" nahrazen "vnitřním radarem", který bez ustání pátrá v okolí po vodítkách žádoucího chování a jednání. Jeho působení můžeme sledovat všude kolem sebe (stejně jako v sobě), obyvatelé moderního velkoměsta nemají v mnoha ohledech společnou tradici a "vnitřní gyroskop" není zrovna spolehlivým nástrojem k orientaci ve složitém a neustále se měnícím prostředí, jediná možnost, jak se stát "řádným členem společnosti", je dívat se kolem sebe a napodobovat ostatní "řádné členy společnosti".

Než se posuneme dále, uvědomme si jednu podstatnou věc. Mohlo by se zdát, že vnitřní řízení stojí v opozici proti zbylým dvěma. V tradičním i vnějškovým řízení je člověk neustále konfrontován s požadavky okolí, zatímco vnitřně řízený člověk "jede podle svého". To je však iluze, i vnitřně řízený člověk je konfrontován se společností, ovšem s tou, kterou si nese v sobě, ať už slyšíte příkazy rodičů proto, že na vás skutečně mluví, nebo jde "jen" o "hlasy v hlavě", pokud je posloucháte, jste řízeni.

Jedním způsobem řízený člověk je samozřejmě abstrakcí, skuteční lidé jsou pestrou směsicí všech typů na různých úrovních, přičemž divadelně zajímavé bývají situace, kdy se různé typy dostanou do konfliktu (tradice versus nové prostředí, "maminka vždycky říkala" versus "manželka chce"). To je ale na jiný blog, nyní se soustřeďme na odlišnou stránku. Dosud jsem psal o "řízeném člověku", aniž bych se pozastavil nad tím, jak se on sám ke svému řízení staví, případně nakolik je (bez ohledu na vůli) způsobilý k tomu, aby byl řízen.

I zde Riesman rozlišuje tři možnosti, konformitu, anomii a autonomii. Konformita je výchozím stavem, jedince je možno řídit a také se řídit nechává, aniž by o tom přemýšlel či si to vůbec uvědomoval. Tradičně řízený člověk nevnímá tradici jako dědictví, jež může a nemusí přijmout, ale jako danost, stejně na tom je vnitřně řízený člověk se svým "vnitřním gyroskopem", vnějškově řízeného člověka ani nenapadne, že by nemusel dělat to co ostatní.

Anomie je "poruchový stav", buďto člověka objektivně není možno v žádoucí míře řídit (neduživý chlapec ve společnosti válečníků), nebo jedinec prohlédne, že je řízen, a rozhodne se pro radikální odmítnutí, čímž se sám vyloučí ze společnosti. Ovšem poruchový stav jsem dal do uvozovek proto, že nejde o bezvýhradně negativní jev. V tomto poměru ke společnosti totiž nejsou jen vagabundi, vyvrhelové a ztracené existence, ale též vizionáři, géniové rozličných oborů rozšiřující obzory celé společnosti, případně výstřední miláčci davů, s nimiž je však nemožné osobně vyjít. Plynulý přechod mezi těmito zdánlivě opačnými extrémy pak tvoří životopisy umělců, kteří byli ve své době zatracováni a následující generace je vynesly do nebes.

Konformita a anomie jsou si podobné v tom smyslu, že nepřekračují rámec společnosti. Konformní jedinec je plně přizpůsoben (tak dokonale, že si ani neuvědomuje, čemu se přizpůsobil), anomický jedinec sice stojí stranou společnosti, ale právě jeho vymezení se jej opět plně určuje. Zbývá autonomie jako cesta, jak společnost přesáhnout. Autonomní jedinec si uvědomuje svůj společenský charakter jakož i to, že jde jen o jednu část jeho charakteru. Chápe, jak je skrze společenský charakter společností ovlivňován a rozhoduje o tom, do jaké míry se ovlivnit nechá. Nemusí se ve většině případů lišit od jedince konformního, může uznat, že tradice je fungujícím pojítkem s druhými, že ho jeho "vnitřní gyroskop" udržuje na cestě, po níž chce jít, či že "plout s davem" je výhodné. Je ovšem připraven kdykoliv provést korekce, pokud se společenský charakter rozejde s jeho zájmy.

Polemika s Modzelewským

Podívejme se nyní skrze právě nastíněnou typologii na výroky autora a režiséra Korunovace, jež jsem vypsal v úvodu. Modzelewski hovoří o "pubertě, která přišla ve třiceti". V jakém smyslu šlo o pubertu? Tvrdím, že tento pojem můžeme chápat leda jako metaforu, navíc ne zrovna zdařilou.

Co je to puberta? Biologický proces, během něhož se mládě mění v dospělého jedince. Podíváme-li se na společenskou stránku (a zde by bylo přesnější hovořit o adolescenci), mohli bychom propadnout pokušení spokojit se s tvrzením, že jde o anomický vztah vůči společnosti tvořené (širší) rodinou, tedy o období, kdy se dítě skrze odmítnutí odpoutává od tradičního, vnitřního i vnějškového řízení svou rodinou poté, co si je uvědomilo. Jenže to je jen jedna strana mince, pohled na to, od čeho dítě utíká. Je tu však i druhá, totiž k čemu utíká - ke společenství vrstevníků.

Svým způsobem neexistuje nic konformnějšího než revoltující puberťák. Svět dospělých je rozmanitý (byť to nemusí být v konkrétních dobách na konkrétních místech až tak zřejmé) a konformita na tom mnoho nezmění, konformní boháč se liší od konformního chuďase, konformní ateista od konformního věřícího, konformní kosmopolita od konformního venkovana. Stejně tak rozmanitý je i dětský svět, dokud jsou děti řízeny (tedy vychovávány) svým lokálním společenstvím, v jehož středu stojí rodiče.

Pubertální společenství vrstevníků je však svět sám pro sebe, dítě odmítnutím dospělých zavrhuje dědičnou rozmanitost a s ní i vše, oč by se mohlo opřít, co mu zbývá? Pozorovat okolí, napodobovat ostatní či vzory (přičemž vzorem je ten, koho napodobují ostatní). Aby nedošlo k omylu, netvrdím, že všichni puberťáci jsou stejní, očividně se sdružují do různých skupin a možná byste i řekli, že tyto skupiny tvoří rozmanitost. Jenže to mohu přijmout jen v jistém smyslu, co je pro tyto skupiny charakteristické? Stejnost uvnitř a odlišnost navenek, opět je zde konformita klíčovým mechanismem, tyto skupiny totiž drží pohromadě převážně touha jejich členů někam patřit (a v této touze jsou si členové různých skupin rovni).

Jak se to tedy ve výsledku má s pubertou a společenským charakterem? Snažil jsem se dospět k tomu, že ač je puberta obdobím, kdy si jedinec začíná uvědomovat svou osobnost, nevede to k tomu typu vzpoury, který tematizuje Modzelewski v Korunovaci. Toto uvědomění sice stačí k tomu, aby odmítl řízení ze strany své rodiny, ale v tomto stádiu neví, co si s ním počít, proto hledá nové společenství, v němž by se cítil stejně pohodlně a bezpečně jako v předchozím, leč najít je může jen ve svých (stejně tápajících) vrstevnících. Z konformního dítěte se tak stává konformní dospívající, přičemž podstatnou změnou není prozření, ale přeorientování se z minulosti (rodina) na přítomnost (vrstevníci).

Polemika s Rakowským

Nesledujeme-li v Korunovaci opožděnou pubertu, co tedy vidíme? Ač Rakowski prosí, ať mu neříkáme, že je to věc věku, tvrdím, že rozhodně není náhodou, že k prohlédnutí Modzelewského vedoucímu k napsání této hry došlo právě v jeho třiceti letech. Když navážu na předchozí odstavec, mohl bych říct, že ve hře zpracovaný konflikt je přeorientováním se z přítomnosti na budoucnost, v Riesmanově terminologii jde o okamžik, v němž jedinec poprvé skutečně nahlédl míru své konformity a stojí před otázkou, jak se k ní postavit.

Vraťme se ale k našemu modelovému dospívajícímu, kterého jsme opustili ve chvíli, kdy se přeorientoval z minulosti na přítomnost, jeho společenstvím se stali jeho vrstevníci. Nadále roste a dospívá, možná půjde na vysokou školu, možná se zapojí do pracovního procesu. Ať tak či tak, poměřování se s vrstevníky zůstává nadále důležitou složkou jeho sebezpytování, je "skupinově individuální", což by se snad dalo vyjádřit heslem "Jsem odlišný od většiny, protože patřím k této menšině."

Možná bude vhodné to formulovat ještě jinak. Představte si, že jste (obyčejný, nepopírám existenci rozličných výjimek) dvacetiletý jedinec. Výhodou toho, že je vám dvacet let, je, že je vám už dvacet let. Prošli jste si dětstvím, kdy jste sice byli součástí společnosti, leč jen jejím budoucím či potenciálním členem, i pubertou, kdy jste se uzavřeli do umělého světa svých vrstevníků a nyní jste se vrátili zpět do světa skutečného, abyste se stali jeho plnohodnotnou součástí. Máte určité představy, jak funguje, spoustu plánů a možností a dostatek času před sebou, za pět let budete stále mladí a perspektivní, přesně takoví, jací se cítíte nyní.

Avšak nevýhodou toho, že je vám dvacet let, je, že je vám teprve dvacet let. Dosud jste své představy o světě neotestovali, nemáte prakticky žádnou "zkušenost, která se počítá", nemůžete "čerpat ze sebe", protože jste z většiny prázdnou nádobou čekající na naplnění.

A tak si uvědomujete sebe samé ve světě, který tu je, a učíte se, jak v něm existovat. Něco zkusíte a ono to vyjde, zkusíte něco jiného a neuspějete. Postupně zkoumáte, co právě pro vás funguje a co ne, sbíráte zkušenosti, tříbíte svůj vnitřní obraz světa. Ať už toto absolvujete v rámci skutečné školy či "školy života", faktem je, že se neustále učíte. A dalším faktem je, že své zkušenosti musíte sbírat jen sami, ono "jak to opravdu chodí" vám nikdo jiný nepředá, to si musíte prožít.

Jedinými druhy ve zbrani, kteří mohou být poměrně univerzálně užiteční, jsou vaši vrstevníci v obdobné situaci jako vy. Být prvákem na vysoké škole je velmi specifická pozice, stejně jako je velmi specifická pozice být na téže škole třeťákem. Setkáváte se s problémy, s nimiž jste se dosud nesetkali a s nimiž se právě v této podobě už nikdy nesetkáte, je přirozené se proto obracet k těm, kteří jsou na tom stejně jako vy, ke svým spolužákům z ročníku, protože ti s vámi sdílejí prostředí i místo v něm.

Totéž lze ale říci obecně, situaci mladého automechanika, jenž se teprve rozkoukává, jak to vlastně v daném oboru chodí, se nejvíce podobá situace jiného mladého automechanika, který se teprve rozkoukává, jak to vlastně v daném oboru chodí (a liší se podstatně od situace automechanika, který opravoval auta už v době, kdy je bylo možno vlastními silami zcela rozebrat a zase složit). Situaci matky, jež včera obrážela diskotéky a dnes se stará o nemluvně, se nejvíce podobá situace jiné matky, která včera obrážela diskotéky a dnes se stará o nemluvně (a liší se podstatně od situace třicetileté prvorodičky, která včera místo diskoték obrážela mezinárodní konference).

A tak si žijete, hledáte své místo na slunci, až se přiblíží třicítka. Oproti dvacítce se nacházíte v dosti jiné situaci, sice už nejste až tak mladí a perspektivní, ale zase už víte něco o životě, máte zkušenosti, jež ukotvují vaše představy. Na otázku "Kde se vidíte za pět let?" dokážete dát poměrně kvalifikovanou odpověď, jste totiž schopni na ni odpovědět minimálně z pohledu "Když můj život půjde dál tak jako dosud, kam dospěju?"

Dalším podstatným faktorem je, že s tím, jak přibývá zkušeností, vás tyto oddělují od vašich vrstevníků, je čím dál těžší najít někoho, kdo je na tom prakticky stejně jako vy, byť tyto rozdíly nemusíte vnímat jako podstatné, přesto existují a zjišťujete, že si už téměř s nikým nemůžete povídat o čemkoliv, bráno v celku se z vás stalo jedinečné individuum.

Možná jste si povšimli, že užívám-li slov "svět" a "společnost", jsou více méně zaměnitelná. To proto, že se zabývám společenskou realitou (oproti realitě fyzikální). Dosud jsem uvažoval jedince, který se v ní učí žít, to znamená, že ji vnímá jako něco daného, s čím je třeba počítat. Jednoho dne vám však může přijít na mysl, že společenská realita nevznikla sama od sebe, ale že je dílem předchozích generací.

To vás sice mohlo napadnout už dříve, ale teprve nyní máte k dispozici odraz tohoto faktu na osobní úrovni, když se ohlédnete zpět, vidíte, že vaše aktuální situace je sumou vašich minulých rozhodnutí. Máte svou osobní minulost, jež vyústila ve vaši osobní současnost. Zároveň tuto osobní historii můžete analyzovat a všimnout si, že není až tak vaše. Uvědomíte si, že jste se často rozhodovali na základě svého společenského charakteru, tedy že jste byli řízeni.

A zde se konečně dostávám k tomu, o co podle mého v Korunovaci opravdu jde, stačí dovést předchozí úvahy do konce. Když vám bylo dvacet, vstupovali jste do světa stvořeného předchozími generacemi. Během oněch deseti let jste se v něm učili žít, čímž jste na něj ale zároveň působili, ovšem vaše jednání nebylo až tak vaše, bylo řízeno částečně týmiž předchozími generacemi (tradiční a vnitřní řízení), částečně vašimi vrstevníky (vnějškové řízení), kteří ale též byli částečně řízeni předchozími generacemi.

Nejste-li spokojeni se svou osobní situací či stavem světa, co se nabízí? Pokud mohly oboje vytvořit předchozí generace, proč byste nemohli novou realitu (spolu)vytvořit vy? A přesně toto je onen konflikt, který Matěj řeší, přesně toto je Riesmanův okamžik, kdy konformní jedinec prozře a může se rozhodnout pro autonomii. A jak jsem se pokusil obhájit, věk kolem třiceti let je právě tím, kdy se tento konflikt může prvně naplno projevit.

Jistě, obdobný konflikt může (a nejspíše i bude) později nastávat znova a znova, ale už nikdy nebude tím "prvotním probuzením", uvědoměním, že má budoucnost bude pro příští generace minulostí, tudíž ji mohu změnit a to právě nyní, dokud je budoucností.

Korunovace v Komedii

Zbývá napsat pár řádek k samotné inscenaci. Jejím největším kladem je pro mě odzbrojující věrohodnost Vojtěcha Štěpánka coby Matěje. A není se co divit, je poměrně čerstvým třicátníkem a ač režisér a herec, je v současné době také (či zejména?) ředitelem Divadla Komedie, jež se sice může pochlubit zcela unikátním repertoárem, zároveň však bojuje o přežití (přičemž jde o "situaci způsobenou minulými generacemi"). Vcítit se do Matěje bilancujícího svůj dosavadní život a naštvaného na ty, kteří negativně formovali jeho minulé směřování, tak pro něj nemusí být nijak velkou zkouškou herecké empatie.

Vyzdvihnout si zaslouží i hostující režisér Norbert Rakowski citlivě akcentující jednotlivé rysy ostatních postav (přičemž i zde může pomoci, že soubor Divadla Komedie kromě osobní roviny příběhu týkajícího se každého z nás právě nyní prožívá i její veřejnou paralelu) a za zmínku stojí i scéna Janusze Mazurczaka, v níž se svět mění v prostor, do nějž mohou postavy nepředvídatelným způsobem vstupovat prakticky odkudkoliv, aby zase kamkoliv zmizely, jeviště tak můžeme chápat jako Matějovo nitro zcela bezbranné vůči vnějším zásahům.

Sečteno a podtrženo, Korunovace v Komedii je inscenací s potenciálem oslovit široké publikum tím, že s každým zvlášť naváže velmi osobní vztah, před otázkou konformita versus autonomie (za stálé hrozby anomie) totiž nikdo z nás neuteče.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.