Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
A víte co? Jděte všichni do H2O!
Jiří Koula, 29.5.2016

Stručně

Tento blog bude poněkud delší a dost možná v něm prozradím více, než by měl potenciální divák vědět, proto na úvod stručné shrnutí. Na Noční se vyplatí vyrazit proto, že se "mláďatům" podařilo vystihnout cosi, co se v současné době snaží uchopit režiséři zvučných jmen s herci zvučných jmen na scénách zvučných jmen... A mnohdy s výrazně horšími výsledky. Noční od OLDstars je inscenace aktuální, vtipná a svižná, přesto hluboká a působivá, nabízející navíc minimálně jeden dechberoucí výkon.

Rozvlekle

A teď ta delší verze. Existují různé druhy divadelních zážitků, po zhlédnutém představení můžete odcházet pobaveni, osloveni, zamyšleni, dojati, znuděni, znechuceni, s pocitem souznění s tvůrci i s pocitem naprostého minutí se. Vše jmenované ale zůstává v bezpečných mezích divadla, které je přiznaně jenom jako. Občas - tak jednou za sezónu - se mi ale stane, že mě nějaká inscenace zasáhne zcela mimo tuto komfortní zónu, silněji, než bych čekal já či tvůrci, dost možná i mimo záměr.

Před dvěma lety to bylo scénické čtení Devět dílů touhy ve Strašnicích, po němž jsem musel utéct do parku před divadlem, abych byl co nejdál od lidí (a litoval, že nemohu opustit sám sebe). Loni to byl Průstřel Rackem v Pidivadle, netuším, jak jsem se z něj dostal dolů na Vltavskou. A letos je touto neřízenou střelou Noční od OLDstars, po skončení trvalo půl piva a tři cigarety, než jsem odpojil autopilota a začal vnímat okolí.

Ač jsou takové zážitky z principu nesdělitelné právě proto, že jde o komunikaci se mnou jako člověkem a ne se mnou jako divákem, v tomto případě má podle mě smysl se o to přesto pokusit, Noční totiž nabízí určitý pohled na dnešní společenskou realitu, který se týká nás všech, tvůrců i diváků.

Výlet do historie

Vraťme se ale nejdříve zpět v čase. V květnu roku 1966 odvysílal Československý rozhlas hru Miloslava Stehlíka Linka důvěry. V uvolněné atmosféře šedesátých let mezi budovatelskou totalitou let padesátých a normalizační totalitou let sedmdesátých šlo o akt kritiky soudobé společnosti, střípky v podobě osudů lidí volajících na linku důvěry společně tvořily mozaiku odhalující rozpor mezi veřejným obrazem soudržné společnosti a realitou konkrétních lidí, kteří buďto do oficiální jednoty z různých důvodů nezapadali, nebo viděno čistě abstraktně snad i přitažlivou myšlenku transformovali ve značně pokřivenou realitu.

Obsazení této rozhlasové hry bylo hvězdné a provedení řekněme spíše důstojné, vážné, v kontrastu k jednotlivým příběhům se celek citelně vztahoval k představě společnosti jako existující svébytné entity, do níž jsou konkrétní jedinci zasazeni. Předvídal tak o dva roky později formulovanou myšlenku socialismu s lidskou tváří, jejíž realizaci definitivně zabránily až ruské tanky.

A zpět k dnešku

To vše je ale historie, události (pravděpodobně) předcházející narození rodičů herců, jež můžete vidět v Noční. Ta měla premiéru v květnu 2016, počítáno na měsíce přesně padesát let po rozhlasové předloze, z níž zůstal jen upravený Stehlíkův text. Ten byl především očištěn od dobových narážek, jinak ale zůstala většina zachována. Čím výraznější je však shoda na úrovni slov, tím více se liší vyznění inscenací, což je dáno přesazením do dnešní doby, převodem z rozhlasu na jeviště a složením souboru. Podívejme se na jednotlivé faktory podrobněji.

Co je to dnešek?

Evropa dvacátého století zažila dvě války světové a jednu studenou. Pohledy na příčiny jsou různé, nejsa historik si však dovolím omezit se na myšlenku, že šlo o boj za možnost Velkého příběhu. Rakouskouherská monarchie, nacistické Německo i Sovětský svaz, tři celky vycházející z představy o velkém uspořádání světa, jeden relikt feudalismu, jedna jeho odbožštěná reminiscence a jeden pokus o nové uspořádání průmyslem změněného světa, bez ohledu na odlišnosti je možno vysledovat, co jim bylo společné, totiž shora dané postavení každého jednotlivce, jak má kdo právo žít (a zda vůbec).

To vše dnes máme za sebou, už není Velkých příběhů, žijeme v postcokoliv časech. Tu a tam se objeví volání po návratu k tradicím, příznačné ale je, že se tak děje nedůsledně, selektivně, z minulosti se berou jen určité výseky bez ohledu na kontext. Nebudu se o tom zde dále rozepisovat, patří to jinam, podstatné ale je, že dnes přiznaně žijeme v paralelních světech.

Co tím myslím? To, že naše představy o tom, co je správné a co špatné, co je žádoucí a co nevhodné, co je nutné a co zbytné, jsou soukromější a nahodilejší než kdy dříve. Odpověď na kdysi důležitou otázku "Co by tomu řekli lidé?", jež je klíčovým důkazem existence společnosti, bude povětšinou znít "Většině je to jedno." Protože je však člověk z podstaty tvor společenský, konstruuje si ve své mysli obraz společnosti, jež jeho chování pozoruje a hodnotí, jíž se musí přizpůsobit. Vychází přitom ze své zkušenosti s blízkým okolím a ze svých představ. Děláme to tak všichni, protože však každý máme jinou zkušenost a představy, jiné informace o světě, výsledkem je, že žijeme v unikátních realitách, jež se sice mohou a budou - tu více, tu méně - překrývat s jinými, to však neznačí existenci reality společné, objektivní.

Tak tomu sice bylo od úsvitu věků, ale po většinu historie byla formujícím prvkem nutnost fyzického přežití skupiny, což zmenšovalo prostor pro rozdíly v pohledech jednotlivců, tato omezení se později předávala z generace na generaci tradicí. Ale dnes? Zůstalo velmi málo toho, co je fyzicky nutné, většina nedobývá chléb svůj vezdejší v potu tváře, případně by alespoň nemusela.

Z rádia na jeviště

Pokud jste v předchozí sekci zabloudili, snad se její význam vyjasní později, přejděme nyní k něčemu srozumitelnějšímu. Inscenovat na divadle rozhlasovou hru je výzva, na herce je totiž vidět. Zda odvedla Zuzana Malá Horáková velký kus práce (předpokládám, že jde především o její práci). Rozdělení jeviště na prostor linky důvěry a dějiště dramat volajících působí samozřejmě, zajímavější je však jednání postav před telefonáty, během nich, po nich, v případě psycholožky na telefonu i mezi nimi, to je něco, co v rozhlase přímo neřešíte.

A výsledek rozhodně stojí za pozornost. Jednak proto, že vše působí věrohodně, ať už v rovině samotné akce či tvorby rozličných domácností s minimem rekvizit. A pak také proto, že je zde velmi názorně převedena ona myšlenka paralelních světů. V levé části se střídají jednotliví telefonující nacházející se v různých situacích a rozpoloženích. Samotný akt volání na linku důvěry znamená pro každého něco trochu jiného, liší se důvody i pocity z toho, že volají. Jistě, jde o extrémní situaci, obracení se k poslední instanci, i tak ji lze ale chápat jako zástupce lidské interakce obecně a lze si z toho vzít to, že i běžná denní komunikace může mít pro každého z nás lehce odlišný význam.

Stehlíkův text však operuje i s druhou stranou, totiž psycholožkou na telefonu. Ta je sice zástupkyně organizace (a původně členkou společnosti), profesionálkou vykonávající svou práci, zároveň je ale vykreslena jako člověk s vlastním osudem. Tento aspekt je pak v jevištní realizaci rozpracován kontinuální hereckou akcí, drobnými činnostmi. Byť je tak linka důvěry institucionalizovanou formou komunikace, přesto zůstává zachován lidský faktor a s přibývajícím časem získává převahu. Prává část jeviště zprostředkovává náhled do světa psycholožky, do její mysli, na její emoce, stabilní konec komunikačního kanálu, na jehož obou koncích jsou především lidé, přičemž krátkodobá prolnutí jejich světů vedou k důsledkům, jež není možné předem odhadnout, výsledek totiž závisí vždy na obou.

Soubor

Zůstává třetí pilíř, totiž samotní herci. Pravdou je, že to, že jsou plus minus stejně staří a navíc dosti mladí, klade zvýšené nároky na divákovu představivost, odkaz k symboličnosti divadla, hře na jako. Naproti tomu ale v mnohem menší míře, než bych čekal, ono to vlastně šlo téměř samo.

Věřil jsem Julii Ondračkové malého chlapce, Emě Zelené holčičku stejně jako společně s Ruth Schmidtovou dvojici důchodkyň (a všem i ostatní role), snad díky přesvědčivému textu, snad díky přesnému režijnímu vedení, snad díky upnutí se k charakteristickým rysům. Víc k nim však nejsem schopen napsat, nechť mi to odpustí.

Viděl jsem druhou premiéru s Elisou Spevákovou v hlavní roli (a těším se za měsíc na alternaci Julie Ondračkové). Ze začátku jsem měl problém s jejím příliš civilním projevem, přišlo mi, že více je než hraje. Byla to nevyzrálost či koncepce? Snad trochu oboje, každopádně to nelze jednoznačně odsoudit jako negativum, ono to totiž velmi dobře zapadá do toho, co jsem již napsal, že totiž na naslouchajícím konci také sedí člověk a byť každý z nás může mít nějakou představu, jaký by měl být, jde jen o součást našich soukromých světů. A byť projev Spevákové nemusel být tím, co bych osobně čekal, díky pevnému ukotvení ve vlastní osobnosti byl její projev napříč představením zároveň konzistentní a vyvíjející se ve shodě s měnící se situací.

Lehce rozporuplně jsem vnímal i výkon Cyrila Janečka. Ten na výbornou ztvárnil (sobě věkově blízkého) mladíka uvažujícího o sebevraždě. Zatímco v rozhlasové hře byla jeho motivací spíše nesmělost a z toho pramenící neschopnost zapojit se do běžného života, v Janečkově podání tento aspekt ustupuje lehce do pozadí a uvolňuje místo pocitu znuděnosti životem, z něhož sebevražda vystupuje jako možnost skutečného činu. Oba aspekty jsou v textu přítomny a dát přednost jednomu před druhým je svobodnou volbou realizačního týmu, v obou případech mi pak zvolený důraz dává smysl s ohledem na dobový kontext.

Naproti tomu úvodní výstup Janečka jako vysloužilého profesora byl pro mě jediným okamžikem představení, kdy jsem si říkal, že se někdo snaží hrát někoho jemu příliš vzdáleného a je to až moc znát. Tato iritace se však následně částečně oslabila změnou situace, částečně spojila s rozladěním nad jistými rysy profesorova charakteru, takže jsem ve výsledku spokojený, i tak ale škoda toho nástupu.

Kdo mě však od začátku velmi bavil, to byl Jakub Brunclík jako rozčilený manžel. Na této postavě je dobře vidět posun oproti rozhlasové předloze. V té šlo o důstojného pána, který se ze začátku skutečně obává onoho "co tomu řeknou lidé", jeho představa spořádaného manželství se opírá o veřejné mínění, o existenci konsenzu ohledně toho, co je to slušná domácnost. Naproti tomu v Brunclíkově interpretaci vidíme od začátku zraněného narcistu, který náhle ztratil kontrolu nad svým světem, pocítil, že v něm není všemocným vládcem určujícím pravidla, jimž se okolí poslušně podřizuje, což vedlo k okamžité regresi k dětinskému vzteku. Takový přístup jednak lépe odpovídá individualizované současnosti, kultu mládí a soběstačnosti, jednak i šťastně koresponduje s Brunclíkovým mladistvým vzhledem.

Zbývá dvojrole Anny Datiashvili a já přiznávám, že nemám slov, jež by dostatečně vyjádřila mé pocity, tak jako jsem je neměl po skončení představení. Je to náhoda či záměr, že právě ona ztvárnila právě tyto role, jež jsou komplementárně spojené a nejpůsobivěji a nejnaléhavěji vyjadřují myšlenku hry a inscenace, neboť do spletence příběhů vnášejí dvojí absolutní bezmoc?

Nejdříve tu máme Marii Novákovou, ženu, jež se sice odhodlá na linku důvěry zavolat, ale je pro ni již příliš pozdě, přes opakované pokusy není schopna ze sebe vypravit více než své jméno a na závěr se symbolicky rozloučit s celým světem. Je uzavřena ve své realitě čirého zoufalství, z něhož už nedokáže skutečně ani zavolat o pomoc, komunikace zcela selhává právě z její strany. Bez ohledu na otázku existence společnosti tak v tomto případě až příliš bolestně vychází najevo esenciální osamělost bytí, jakákoliv vazba není dána zvenčí, ale je výsledkem vůle dvou jedinců se spojit.

Je snadné či naopak obtížné něco takového zahrát? Datiashvili většinu času probrečí se zakrytým obličejem, až se skoro nabízí odkázat k cimrmanovskému "otoč se zády k publiku a hýbej rameny". To by však bylo více než nefér, protože ona totální beznaděj z ní vyzařuje intenzitou na hraně snesitelnosti, což je dáno komplexní hereckou akcí. Kolik je asi kolem nás těch, kteří by potřebovali pomoc, ale už nejsou ani schopni to dát najevo? Příliš znepokojivá otázka, raději od ní utečme.

A to k paní Velichové, druhé podivuhodné postavě. Jedná se o ženu, která by ze všech volajících snad měla největší důvod k tomu žádat psychickou podporu, leč to není důvodem jejího telefonátu. Se svým stavem je vnitřně smířená, ví, že její pozemská pouť je u konce, a přijala to, má však jedno jediné přání, vzhledem ke všemu ostatnímu snad až trapně banální, přesto zároveň to nejobtížněji splnitelné.

I zde se nabízí srovnání vyznění mezi rozhlasovou předlohou a současnou inscenací. V té první je možno příběh paní Velichové chápat jako poukázání na fakt, že přes oficiálně deklarovanou společnost jako celek zahrnující a propojující všechny své členy může být nemožné uskutečnit jedno konkrétní spojení, jsou-li podmínky nějakým způsobem nestandardní (a není to též varování před blížící se normalizací jako odpovědí na neřešitelnost výjimečnosti?). V té druhé se nabízí interpretace, že byť žijeme v době tisíce možností, jak s někým komunikovat, občas toto množství nemusí stačit, ba dokonce může být i na překážku, máme-li totiž tolik možností, jak se lze na některou z nich spolehnout? A opět to lze brát obecněji, nemusí jít o komunikaci v úzkém smyslu, ale o jakoukoliv lidskou interakci, spojení v nejširším významu.

Leč než abych zase myšlenkami utekl k abstrakci, vrátím se zpět k inscenaci. Zatímco bezmoc v případě Marie Novákové leží na její straně, u paní Velichové spočívá na druhém konci, sama svůj problém formuluje velmi jasně, žádá o pomoc zdánlivě drobnou, avšak psycholožka si s touto situací neví rady, stojí proti ní v plné síle realita paralelních světů, roztříštěná skutečnost, absence jednotícího principu. A v této zoufalé situaci dochází k transformaci, z níž vystupuje souznění na jiné úrovni, už nejde o psycholožku a klientku, ale o dvě ženy spojené vzájemným pochopením svých světů a tím o společné nahlédnutí neřešitelnosti dané situace v celé její tragické šíři, pro mě bezesporu nejsilnější moment inscenace.

A Datiashvili? Bože, kde se v této mladičké ženě na prahu dospělosti vzala vnitřní síla dlouhého naplněného života? Smíření se s blížícím se koncem a z něj plynoucí klid, ale též naléhavost jejího posledního přání, to vše z ní do publika ne vyzařovalo, ale přímo tryskalo, tak moc toho bylo v jejím pohledu, hlase, v její prosté přítomnosti. Rozbrečel bych se jako malé dítě, ale protože jsem chlap, nechal jsem chlapsky stékat slzy po tváři a když už jich bylo moc, chlapsky jsem je otíral. A jen letitý divácký dril mi zabránit seběhnout na jeviště, obejmout ji a přísahat, že já její prosbu vyslyším.

Závěr

Sečteno a podtrženo... Ale na co si budu hrát, už není co dodat, tuhle inscenaci prostě chcete vidět, protože tohle je divadlo, které má smysl.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.