Blog redakce i-divadla

Černá díra aneb Dámy a pánové, tak takhle tedy ano
vydáno: 17.1.2011, Jiří Koula
Pokud byste se, stejně jako já, snažili "vygooglit" dramatika jménem Doyle Doubt, nejspíše byste, stejně jako já, neuspěli. Poté, co jsem se takto spálil a napálil, už můžu dělat chytrého a prozradit těm, kteří to náhodou neví, že za tímto pseudonymem se skrývají herci Dejvického divadla, kteří si hru napsali sami pro sebe. Ano, máte pravdu, kdybych byl uvědomělý divák a na hry se poctivě připravoval, jistě by mi tento fakt na stránkách Dejvického divadla neušel. A i v případě, že bych oficiální stránky vynechal, sděluje tento fakt Jenda.matousek ve svém hodnocení. Ale co, na kdyby se nehraje a já jsem prostě lajdák a flink, takže jsem to opravdu nevěděl.

Samotný děj hry sestává prakticky z jedné nejvýše desetiminutové scénky, kdy se na pumpě v místech, kde nejeden pes pošel nudou, setkávají postavičky místní i projíždějící, známé i neznámé. A čím to, že si s touto scénkou herci vystačí desetkrát déle? Váhám, kolik toho můžu napsat, ale když si čtu komentář Jana Pařízka, tak už je to asi jedno. :)

Celá hra je totiž pojata jako orchestrální skladba, má základní motiv, nosnou myšlenku, kolem níž se objevují nové a nové variace. Není pravda, že by šlo o "neustále se opakující scénu", vlastně k opakování jako takovému nedochází. Divákovi jsou na každém kroku odhalovány další a další souvislosti i možnosti, jak na daný časoprostor nahlížet, co platilo před minutou, je nyní trochu jinak a za minutu to bude zase jiné.

Text, ač sám o sobě není nikterak obsáhlý, je neskutečně nabitý hláškami, vlastně zde ani neexistují pasáže, jejichž jediným účelem by bylo vyprávět a tvořit most mezi klíčovými momenty, veškerá interakce postav je "to ono".

Varování: Zde končí blog určený těm, kteří nechtějí o hře vědět příliš, následuje pasáž pro ty, kteří takové "příliš" nemají.

Přesto však přijde okamžik, v němž si divák začne říkat, že hře začíná docházet dech, a při pohledu na hodinky v kombinaci s předem zjištěnou informací o délce hry se začnou na mysl krást chmurné myšlenky. To je ta pravá chvíle, aby hra přešla na "vyšší level". Nejspíše znáte filmové postupy hrající si s časem, prostorem i samotnými postavami, kdy dochází k prolínání časových linií a jejich opětovnému dělení, kdy se v určitém okamžiku realizují dvě možné varianty současně, aby jedna z nich s patřičným efektem zeslábla a zmizela, kdy dochází k ztotožnění či rozdělení postav... U kultovních a spíše alternativních filmových režisérů takových postupů najdete dost a obvykle je to výsledek práce chlapíků od speciálních efektů, kameramanů, střihačů a kdovíkohoještě.

No a tohoto se dočkáte v Černé díře přímo na jevišti. Použít tyto postupy na divadle, bez filmového zázemí, to už chce myšlenku... A (dámy prominou) koule. Organizovaný chaos, jehož je divák v závěru svědkem, je dvojsečná zbraň. Naskýtá se zde značný prostor pro improvizaci a vtípky mezi herci, kdy je snadné nechat někoho "ve vzduchu". Na druhou stranu tento propletenec umožňuje drobná nedorozumění mezi postavami před divákem schovat, protože vlastně není vůbec jisté, jak by to "správně" mělo být.

Takže, ač jsem měl vytipované určité okamžiky, o nichž si myslím, že nebyly tak docela zamýšlené, jde jen o můj pocit, který není o co opřít, stejně tak mohlo jít o úmysl... A hlavně, ono to vůbec není podstatné.

Závěr hry je krásný v tom, že před diváka staví řadu otázek, je-li tento hloubavý, může dojít třeba až k úvahám o lidském životu obecně - nakolik jsme opravdu individualitami, jejichž podstata vychází zevnitř, a nakolik jsme jen souborem činů pozorovaných zvnějšku? Kdyby se zítra ráno v mé posteli probudil někdo jiný, šel do práce, kde by místo mých kolegů byli též jiní lidé, co podstatného by se vlastně změnilo? A koho takové úvahy nudí, může se prostě jen nechat unášet a bavit vynalézavostí proměn a záměn herců a situacemi z těchto vzniknuvšími.

Sečteno a podtrženo, Černá díra je hrou, z níž sálá radost, s níž tuto hru herci psali i hráli, a mě jako diváka velmi pozitivně naladila, jsem moc rád, že jsem při děkovačce netleskal jen hercům, ale též autorům.

Jen ten muž s kanystrem mi vrtá hlavou, tuším, že je branou k hlubší dimenzi hry, branou, k níž jsem ale nenalezl klíč, jenž by přesvědčivě pasoval.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.