Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Divákova bolest
Jiří Koula, 3.6.2018

Jeden obraz prý vydá za tisíc slov, takže tady je:

A teď těch tisíc slov. Je to fotografie z Bolesti, nejnovější inscenace Studia Hrdinů, co vidíme? Anitu Krausovou v černých šatech (kostýmy: Tereza Hrzánová) na úzkém schodišti vyříznutém jediným reflektorem ze širokého stupňovitého hlediště Studia Hrdinů. Fotografie pochází z galerie k inscenaci na webu divadla, na této Krausová stojí, na dalších jde, sedí či leží (pohybová spolupráce: Markéta Vacovská). To, co ve fotogalerii není vidět, je, že na začátku Krausová stojí v pološeru a je spíše stínem než člověkem, v jednom obrazu během představení je pak zcela ve tmě. A to je tak vše, co se dá říct k vizuální složce inscenace.

Co dál, fotografie nezachytí zvuky. Ty sestávají jednak z minimalistické elektronické hudby, která se objeví v jednom z předělů mezi obrazy, aby v ještě minimalističtější verzi zůstala na pozadí coby podkres (hudba: Natálie Pleváková), a pak samozřejmě z proudu slov Krausové postavy (autor: Marguerite Duras, adaptace: Jan Horák a Ladislav Babuščák, dramaturgie: Jan Horák, režie: Ladislav Babuščák) intonovaném ve třech polohách: "mluvím = jsem věcná", "šeptám = teď se nořím do sebe" a "křičím = prožívám emoce, jež nemohu sama unést".

A to je tak vše, co můžu říct k inscenaci. Upřímně, bráno z hlediska "bohatosti divadelního jazyka" si teď nevybavuju scénické čtení, které by mi nabídlo méně. S tím by snad mohl mít někdo problém, ovšem za sebe můžu říct, že bych to tvůrcům odpustil, kdyby mi dali text, který by mě zaujal. No, potenciál by tu byl, žena čekající na návrat muže z koncentračního tábora, o nějž se následně stará, na podkladu extrémní situace rozvíjí úvahy o člověku a společnosti, o psychické i fyzické podstatě lidství...

Je tu však jedno zásadní ale, pro ty, kteří se nebudou chtít prodírat následujícími řádky, přidám na úvod závěrečné shrnutí: Pokud na inscenaci vyrazíte, určitě si sedněte do přední pravé části hlediště (ideálně první řada, sedmé sedadlo zprava).

A teď ta delší varianta. Představte si, že vstoupíte do velkého sálu Studia Hrdinů, prostor obvyklého hlediště je zcela prázdný a na obvyklém jevišti je šest řad po řekněme dvaceti pěti sedadlech s dostatečnou elevací. V duchu zaplesáte, že při takovémto uspořádání musí být celkem jedno, kam si sednete, a vyberete si čtvrtou řadu na levém kraji, načež si následně přesednete do páté, aby na poslední chvíli příchozí pár mohl sedět vedle sebe, však proč ne, je to jedno.

Setmí se, doprostřed těsně před první řadu si stoupne Krausová a začne hovořit. A vy se poprvé zarazíte, protože z v tu chvíli používaných módů "mluvím" a "šeptám" je ten druhý pro vás nebezpečně blízko hranice slyšitelnosti. Pak se zprava vedle hlediště rozsvítí onen jediný reflektor a Krausová stoupá po vytvořeném schodišti, čímž se vám výrazně vzdaluje a režim "šeptám" od té chvíle představuje především boj o zachycení každého slova.

Takže napínáte uši, sluch je vaším jediným vodítkem, protože vidět stejně není co, a snažíte se na text napojit. Problém ale je, že každý ze spoludiváků je k vám nepoměrně blíže než herečka a v tomto naslouchacím režimu si výrazně uvědomujete jejich přítomnost, navíc většina z nich je mezi vámi a ní. Takže slyšíte celou symfonii publika - kašlání, posmrkávání, šustění obleků či šatů, vrzání kůže (kabelka či boty?), skřípání židlí při poposedávání, občas bouchnutí dřevěné nohy sedadla o betonovou podlahu, když někdo mění polohu příliš prudce, napití se vody, šepot kdesi za vámi, z něhož rozlišíte akorát "Neslyším." a "Ty to chápeš?"... Toto vše průběžně v náhodných intervalech a s náhodnou intenzitou sabotuje vaši snahu vnímat to, co by mělo být podstatné. A korunu tomu všemu nasadí onen od jistého okamžiku nepřetržitý hudební podkres z reproduktoru vlevo pod vámi, jenž je opět blíže než herečka.

No, do tisíce slov zbývá ještě slušný kus cesty, ale asi to není třeba dále rozebírat, pointa je jasná. Ladislav Babuščák coby režisér byl prý vybrán už před dvěma lety v rámci Výzvy Studia Hrdinů. A je opravdu výrazně vidět (a (ne)slyšet)), že je fotograf a filmový dramaturg. Jeho inscenace je především obraz, vizuální jednoduchost zdánlivě hraničící s primitivností je vlastně působivá, svou práci odvedl i jako spoluautor adaptace (byť mám pocit, že text obsahuje určité záludnosti, ale uznávám, že to může být dáno tím, že jsem jej neslyšel celý).

Jenže selhává právě jako režisér. Odpustil bych mu tu divadelní dietu, konečně těžištěm monodramatu je právě herec a text. Jenže i vedení Krausové je podivně chudé (což sice může jít částečně za ní, určitá úspornost projevu je jí vlastní, ovšem jiní režiséři na jiných scénách už mnohokrát dokázali, že s tím lze pracovat), to nejhorší však je nezvládnutí praktické stránky divadla, vytvořit inscenaci, jejíž vnímání bude při tak relativně malém hledišti tak výrazně záviset na tom, kde sedíte, to už chce nápad... A Babuščák ho měl.

Sečteno a podtrženo... První řada, sedmé sedadlo zprava. Pro to byla inscenace vytvořena a z něj třeba i funguje, takže pokud se na ni chystáte, zkuste urvat to nebo nějaké kolem.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.