Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Drama na Fidlovačce? Ano!
Jiří Koula, 5.4.2011
Varování: Tento blog neobsahuje žádnou myšlenku a vznikl jen proto, že vychválit jmenovitě všechny herce v šesti stech znacích komentáře hodnocení je nad mé síly.

Můj vztah k Divadlu Na Fidlovačce je poněkud nejednoznačný a vlastně si jej stále utvářím. Na jednu stranu jsou tu komedie na hlavní scéně, které sice lákají davy diváků, ale osobně si je docela rád odpustím. Na opačné straně stojí Komorní Fidlovačka, kde jsou k vidění hry, jež nenaplní ani její (oproti "velké Fidlovačce" o poznání menší) sál a přitom jsou pro mě docela zajímavé. Když jsem zahlédl plakát s Eliškou Balzerovou a nápisem Shapira a zjistil, že jde o drama a je uváděno na velké scéně, zbystřil jsem. Jednak mě paní Balzerová Rokem magického myšlení přesvědčila, že je schopná sama utáhnout vážné představení, jednak kombinace scény a tématu vypadala jako experiment, který stojí za to vidět. Na představení jsem tak dorazil s očekáváním, že by se můj vztah k tomuto divadlu možná mohl posunout do "kladnějších čísel". A světe div se, podařilo se.

Shapira je hra o víře, důvěře, zradě a zklamání, o tom, jak je přítomné ovlivňováno minulým a jak důležité jsou vlastní kořeny, reflektuje dobu obsahující obě světové války a osudy židů a Židů v tomto období. A je to opravdu "plnotučné drama", divák se sice občas zasměje, ale nekoná se (naštěstí!) žádné shazování vážné noty nevkusnými nevhodně vloženými vtípky, nenajdete tu žádnou komickou figurku s pouťovým balónkem místo mozku ani gagy vypůjčené z grotesek. Ne, inscenace je zcela oproštěna od prvků, jimiž je tato scéna obvykle prosycena tak, až to v rozích kape ze stropu.

K vážnému žánru patří herci schopní uchopit postavu a vtisknout jí plastičnost. I to se povedlo a zde je skutečný počátek mého chvalozpěvu.

Nemůžu začít nikým jiným než Eliškou Balzerovou. Až mě mrazí v zádech, jak jí tragická "póza" sluší, stačí jedno gesto, jediný pohled, aby se mi sevřelo srdce a zvlhnul zrak. Ač nemá ve hře příliš mnoho textu, stejně jevišti vládne, i při scénách, v nichž by měla být pouhý pozorovatel, mi při pohledu na ni naskakovala husí kůže, ona prostě byla Myriam Harry po celou dobu představení.

Tragickou postavou hry je Myriamina starší sestra Hana ztvárněná Zuzanou Vejvodovou. Ta sice jako mladé děvče nemá příliš prostoru vyniknout, ovšem její monolog sdělující, jak těžké je břímě jména Shapira, byl vrcholem večera, sled proměn, jimiž prošla během pár minut, je úctyhodný a přesvědčivě ilustruje, jak snadno je člověk schopen "převléct kabát" a zříct se čehokoliv, co mu ještě před chvílí bylo svaté, ideály jsou krásná věc, ale pud sebezáchovy rozšířený o touhu po přepychu je více z tohoto světa.

Dostávám se k ústřední postavě, samotnému Shapirovi, jenž je snílkem i pragmatikem, podvodníkem a později i kajícníkem, člověkem odtrženým od dědictví otců a na druhou stranu s ním handlujícím, člověkem s touhami, jež nedošly naplnění, člověkem schopným i amatérem, zkrátka člověkem v celé jeho velikosti i malosti. Způsobu, jakým se této nesnadné košaté postavy ujal Ondřej Brousek, můžu jedině znovu pomyslně zatleskat a uvažovat o zakoupení klobouku, který bych mohl smeknout.

Martina Randová coby paní Shapirová je věrohodná v konfliktu mezi vírou (a z ní plynoucími zásadami) a realitou soužití se svým mužem. Tato postava též akcentuje pro křesťanství příznačné pokrytectví, kdy sice navenek je zbožnou diákonkou, přesto však vnitřně zůstává ženou se všemi emocemi a z nich plynoucími ne vždy morálně čistými skutky.

Zmínit musím i Veroniku Divišovou jako malou Myriam, jež přes svůj nízký věk (nebo možná právě díky němu?) působí velmi přirozeně, scéna, kdy jí Shapira vypráví o princezně Šabat, mi vehnala slzy do očí.

Dostávám se mimo okruh Shapirovy rodiny a k dalším dvěma příjemným překvapením. Prvním je Otakar Brousek mladší jako židovský historik Ginsburg, v němž se sváří jeho kořeny s úlohou vědce při zkoumání světa, navíc je jeho úsudek ovlivněn vírou v Shapiru, vše z toho je divákovi velmi věrohodně předáno.

Partnerem či sokem Ginsburgovi je pak aristokratický zdánlivě chladný francouzský orientalista Ganneau. Obsazení hostujícího Milana Kačmarčíka do této role považuji za opravdu výborný tah, ujal se jí se ctí, důstojností i lidskostí.

Nevědomým katalyzátorem Myriaminých vzpomínek je mladý Američan White ztělesněný Jiřím Rackem, kterému jistě uvěříte jeho bezmeznou víru v pravost Shapirových spisů, americkou velikášskou optiku a touhu po senzacích i mladický elán tuto podporující.

No a zbývají Dalimil Klapka ztvárňující starého věrného sluhu Tranga a Marek Holý jako Hanin veselý a lehkovážný nápadník Tom, kteří tvoří poslední dílky bohaté leč soudržné skládačky.

Sečteno a podtrženo, Shapira je hra, jež v sobě skrývá značný potenciál, který se Fidlovačce podařilo plně využít.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.