Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Dva za cenu jednoho nemusí být vždy výhoda
Jiří Koula, 13.10.2010
Je malost ve smyslu prožitků důsledkem vnějších okolností či vlastního rozhodnutí? Oblomov ukazuje, že možné je obojí, i když, kdo může říct, že jeho rozhodnutí je svobodné, nezávislé na okolí? Vždyť i revolta coby vymezení se vůči vnějšku je umožněna a podmíněna právě tím, čemu chce vytvořit protipól.

Pro mě osobně se představení dělí na dvě (až propastně) odlišné poloviny, příznačně oddělené přestávkou.

První z nich diváka vtáhne do jiného světa, nejde ale o Rusko devatenáctého století, jak by se mohlo zdát, nýbrž o jakýsi svět mimo náš časoprostor, o svět obývaný svéráznými postavami chovajícími se dle svých vlastních pravidel.

Zvolené šablonovité vykreslení postav, jednorozměrnost každého charakteru, jež bývá u jiných her spíše minusem a možným příznakem slabého herce, je díky své důsledné aplikaci v Oblomovovi naopak silným nositelem sdělení. Nakonec i činorodý Štolc - dobrodruh a světoběžník - je ovládán jedinou touhou: zkoumat neznámo, prožívat stále nové a nové skutečnosti. Není snad tedy i on stejným otrokem své škatulky jako všichni ostatní?

Postavy Oblomovova okolí žijí své životy uzavřeny každá ve vlastním rozměru, jeviště se stává průsečíkem, na němž se jakoby náhodně potkávají. Z těchto střetů pak vznikají situace, které se ale nemohou plně vejít do prostorů jednotlivých postav, skrze světy postav jsme tak svědky deformovaných projekcí komplexnějších událostí, celek pak působí díky rozporu mezi komplexitou prožitku a monotónností projevu téměř dojmem absurdního dramatu (myšlenka na Plešatou zpěvačku se mi na mysl kradla hned několikrát).

Pokud jde o uvěřitelnost těchto projekcí, musím vyzdvihnout především výkon Lenky Krobotové, jejíž Olga (první poloviny představení) je... zde si doplňte libovolný superlativ, nenalézám jeden, který by shrnul mé dojmy. Ivan Trojan coby Oblomov vás sice též absolutně přesvědčí, po zhlédnutí Teremina před dvěma týdny si ale nejsem jistý, nakolik je to dáno stylizací Trojana do Oblomova a nakolik je tomu naopak. Z dalších rolí pak nemůžu zapomenout na Alexejeva Marka Taclíka. I ostatní herci však své světy obývají se značnou mírou jistoty.

Kdybych zde skončil, muselo by mé hodnocení útočit na nejvyšší příčku. Nicméně následuje přestávka a po ní druhá polovina představení a zdá se, že režisérovo opojení výrazovými prostředky bylo někde mezi chlebíčky a kávou vystřídáno vystřízlivěním v podobně dolehlé tíhy nutnosti dovyprávět příběh.

Hra velmi rychle sklouzává ke konvenčnímu dramatu, postavy získávají na plastičnosti, začínají na sebe reagovat, navzájem prostupují své světy a plně se konfrontují s odlišností svých realit, veškerá výjimečnost první poloviny je odložena jako Oblomovův chalát a už se do něj, narozdíl od samotného Oblomova, bohužel nevrací.

Závěr hry mě tak zastihl v jistém rozladění, nejsem si ale jist, že je toho druhu, který měl režisér na mysli. I přesto však jde určitě o hru, kterou nelze nedoporučit, s tipem redakce naprosto souhlasím.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.