Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Dvakrát o iluzích a realitě
Jiří Koula, 20.9.2019

Tramvaj do stanice Touha a Znalci, dvě divadelní hry, jež od sebe dělí padesát let, Atlantský oceán a míra známosti jejich autorů (první napsal americký dramatik Tennessee Williams, a pokud čtete tento blog, dost bych se divil, kdybyste o něm dosud neslyšeli, druhou pak dánská dramatička Nikoline Werdelin a kdo jste o ní už slyšeli, vyhráváte zlatého bludišťáka).

Mají ale i něco společného, jednak to, že jejich inscenace v podání OLDstars měly premiéru v minulé sezóně (a proto o nich píšu), ale též až podivně podobný vztah ústředních ženských postav, navíc ztvárněných týmiž herečkami (a proto o nich píšu dohromady).

Tramvaj do stanice Touha

Začněme inscenací oné výrazně známější hry, jež je pro mě bohužel zároveň výrazně méně povedená, přičemž hlavním viníkem jsou škrty. Krácení textů je v OLDstars celkem běžné a obvykle to (aspoň pro mě) není na škodu, děje se tak citlivě a výsledkem bývá kompaktnější text, v němž je však zachováno vše podstatné z originálu a sám o sobě funguje. Tramvaj je výjimkou potvrzují pravidlo, porušuje obě vlastnosti.

Jednak byl vynechán závěrečný obraz, čímž zmizela Williamsova pointa a tuto roli převzal čin, jenž byl původně poslední kapkou k ní vedoucí (konkrétnější nebudu, kdo text zná, tak pochopí, kdo jej nezná, aspoň mu neprozradím příliš). A pak se též (alespoň v mnou viděném představení) projevil důsledek toho, že škrty byly i na poměry OLDstars vskutku mohutné - pokud se dá Tramvaj v plné palbě hrát čistého času i tři hodiny, v OLDstars to zvládnou za hodinu a čtvrt. To vedlo k tomu, že byť jednotlivé scény pokrývají (až na závěr) všechny podstatné momenty týkající se ústřední trojice Blanche - Stella - Stanley, celek působil příliš trhaně, jako náhledy do jejich životů, jež navazovaly co do smyslu, ale už ne co do pocitů. Nevím, jak to lépe popsat, prostě mi chyběl "standardní dojem plynulosti".

Radši přejdu k hereckým výkonům, což je důvod, proč na inscenaci vyrazit. Velmi příjemně mě překvapila Nicol Hrabovská, jež ve své Stelle srozumitelně vyjádřila dvojí rozpor, který tato postava nese. Jednak sesterské pouto s Blanche versus manželské pouto se Stanleym, jež obě stále c(í)tí, byť se ti dva nesnesou. A pak rozdílnost prostředí jejího dětství (vzpomínky na nějž sdílí s Blanche, která v nich však na rozdíl od ní uvízla) a dělnické domácnosti, její současné reality se Stanleym.

S Ondřejem Kulhavým coby Stanleym je to složitější. Stanley je obhroublý Polák a Williams jej napsal jako "tradičního chlapa". To znamená, že na jedné straně se postará o svou rodinu a oplývá selským rozumem, vše si dokáže spočítat, naproti tomu ale doma musí být pánem, když s těžce vydělanými penězi přijde z práce, očekává na stole teplou večeři, když vyrazí ven s kamarády, žena na něj pokorně čeká doma, když s nimi doma hraje poker, úkolem ženy je sedět tiše v koutku a zásobovat společnost pivem. A kdyby se snad chtěla vzpouzet, tak jí stručně ručně vysvětlí, kde je její místo. No jo, jenže Kulhavý je na první pohled medvídek, který do typické představy hrubiána prostě nezapadá.

Jenže, nahlíženo v širším kontextu, do leckterého násilníka byste to mnohdy neřekli a naopak ne každý, kdo vypadá jako rváč, jím musí být. Pokud režisér Tomáš Staněk do role Stanleyho obsadil právě Kulhavého, lze to číst jako snahu na toto poukázat. A vezmu-li v úvahu, že jsem Kulhavému věřil "lidovost" a problematizoval se mi právě v oněch vypjatějších scénách, je dost dobře možné, že mé případné výtky k jeho výkonu vycházejí primárně z oné mnou předem utvořené představy o Stanleym.

A co Barbora Waschingerová jako Blanche? Tak tady mě inscenace (či vlastně hra jako taková) zasáhla ještě hlouběji. Jaký máte vztah k fiktivním postavám (tedy třeba k těm z divadelních her)? Pro mě jsou obvykle zástupci typů a navíc nejsou důležité samy o sobě, ale ve vztazích, situacích. Coby divák bývám nezúčastněný pozorovatel, sleduji, kdo kam směřuje, abych posléze analyzoval, co ho k čemu vedlo. A byť se v průběhu představení nechávám unášet emocemi, po jeho skončení nastupuje chladná analýza.

Z tohoto přístupu existuje velmi málo výjimek, zrovna teď si vybavím jedinou, zato intenzivní... A tou je právě Blanche. Přiznávám, nenávidím ji. Její aristokratickou povýšenost, její neschopnost žít v realitě, její hluboko zakořeněnou víru, že je povinností druhých se o ni postarat, přičemž je na oplátku oblažuje svou prostou přítomností.

Když jsem před osmi lety zhlédl Tramvaj do stanice Touha v Činoherním klubu, trvalo mi řadu týdnů přijít na to, že má odměřenost vůči výkonu Lucie Žáčkové coby Blanche pramenila z toho, že jsem své nereflektované negativní emoce vůči Blanche přenesl na Žáčkovou a pak se je snažil racionalizovat. A že právě tento neuvědomělý přenos je tím největším důkazem, jak výborně se Žáčková své role zhostila.

A přesně totéž se mi stalo i nyní, bezprostředně po skončení představení jsem byl z výkonu Waschingerové rozpačitý a snažil jsem se si to nějak odůvodnit. Už následujícího rána mi ale došlo, co se stalo, Waschingerová ve své Blanche velmi přesvědčivě vyjádřila právě to, co mě na této postavě tak irituje, takže bravo. A možná i proto mi vadí ten vynechaný závěrečný obraz, v němž se Blanche dostane toho, co si zaslouží.

A zmínit musím i Lukáše Rumla. Poprvé jsem si ho všiml jako "pana Božského" ve Striptýzu na širém moři a věřil jsem mu to. V Tramvaji pak ztvárnil Mitche, mladíčka sváděného výrazně starší Blanche... A opět jsem mu to věřil.

Sečteno a podtrženo, pokud se předem připravíte na to, že jdete opravdu na "průlet Tramvají", a vyrovnáte se i s chybějícím Williamsovým závěrem, můžete z představení této inscenace odcházet vlastně docela spokojeni.

Znalci

A co Znalci? Předpokládám, že tento text neznáte, takže stručně. Helena s Petrem jsou (alespoň dle Heleny) úspěšným manželským párem a právě kupují druhý dům. Karen a Otto už tak ideální dvojicí nejsou, Karen se sice snaží, ale Otto se k ní chová vyloženě hnusně. A Kiki by chtěla lásku, ale utíká před životem. A pak se to začne komplikovat, Petra přestane bavit plnit roli součásti Helenina snu o dokonalém životě, Helena je nucena opustit svůj svět iluzí a čelit realitě, Otto se propadá z kruté prostořekosti do nihilismu... A to by stačilo.

Obecně řečeno jsou Znalci dobře napsaná hra, čímž nemyslím teatrologický pojem, chci tím vyjádřit, že obsahuje vše, co od divadelní hry čekám. Svět po ní je jiný než před ní, jednotlivé linie jsou uzavřeny, postavy procházejí vývojem, jejich jednání vychází z jejich vnitřních motivů, konflikty pramení z rozporů v osobních cílech, jednotlivé situace jsou věrohodné samy o sobě i ve své posloupnosti, nic se neděje nahodile, protože to tak autorka potřebovala... Ano, tento text mě opravdu baví.

V tomto případě Tomáš Staněk ani příliš neškrtal, i když, krácení odnesla postava Philipa Gabensteina (v podání Jana Šolce), což je důvod, proč se o něm už dále nezmíním, nabízí se otázka, zda by ho nakonec nešlo vynechat úplně, přijde mi jako slabý článek už v původním textu.

A když už jsem u obsazení, budu rovnou pokračovat. Důvodem, proč o této inscenaci píšu společně s Tramvají, je podobnost vztahu Heleny a Karen s Blanche a Stellou, navíc Helenu ztvárňuje Barbora Waschingerová a Karen Nicol Hrabovská.

Stejně jako Blanche i Helena žije v imaginárním světě, po střetu s realitou se hroutí a místo aby přijala nový stav věcí, ztrácí se ve své fantazii. A právě tento pád Waschingerová dokázala ve své Heleně přesvědčivě p(r)odat, ze začátku diváka až odpuzuje tím, jak svou dokonalost nutí všem kolem, aby vám jí na konci bylo naopak líto.

Karen je vůči Heleně v podřízeném postavení obdobně jako Stella vůči Blanche, tak jako Stella i Karen žije s mužem, na němž jí kdysi cosi imponovalo, leč nyní už rozhodně není tím, o kom kdysi snila. A Hrabovská publiku věrohodně ukazuje jak Karenino upnutí se na dokonalou domácnost coby náhradu za nefunkční vztah, tak v důsledku vlastně jen drobné vítězství nad Ottou, když se ukáže, že není taková chudinka, za jakou ji má.

No a pak je tu Otto Lukáše Rumla. Elegán ze Striptýzu, naivní mladík z Tramvaje a teď svými démony stravovaný intelektuál... A zase tak trefný. Jo, pro Rumlovo herectví mám slabost a doufám, že bude dostávat více větších příležitostí ukázat, co v něm je.

A zbývají mi Kiki Julie Ondračkové a Petr Václava Šamárka. Pravdou je, že v průběhu představení jsem je vnímal jako katalyzátory Heleniny tragédie. A to, co o těchto postavách vím po přečtení textu, mi z představení neutkvělo. Co to vypovídá o výkonech Ondračkové a Šamárka? Možná to, že je pro mě zastínila Waschingerová. Určitě to, že nebyli špatní, protože mě nerušili. To sice nevyznívá zrovna pozitivně, ale pravdou je, že ekonomika pozornosti a citové i rozumové investice je neúprosná, když někde přidám, jinde nutně uberu. A příběhy Heleny, Karen a Otty (a tím i výkony Waschingerové, Hrabovské a Rumla) mě holt upoutaly více.

Sečteno a podtrženo, Znalci jsou opravdu tím, co tvrdí anotace. A za sebe přidám, že jde o text, který mě dost baví, a jeho zdařilou inscenaci.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.