Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
I mistr režisér se někdy utne?
Jiří Koula, 17.12.2011
V rámci své poslední sezóny Pražské komorní divadlo nevěší hlavu a svými premiérami ukazuje, že na pražské scéně bude citelně chybět. Jedním z argumentů pro toto tvrzení je bezpochyby právě inscenace Odpad, město, smrt.

Hra sama o sobě je pozornosti hodná, odkazuje se k reáliím své doby a její nedohrání při premiéře čtyřicet let po skončení druhé světové války kvůli přerušení aktivisty obviňujícími (tou dobou již několik let mrtvého) autora z antisemitismu je jasným dokladem toho, jak se německý národ není schopen vyrovnat s "židovskou otázkou" a vlastní minulostí této se týkající.

Text má zdánlivě dva základní pilíře - otázku vlastenectví přecházejícího v nacionalismus až nacismus a hledání místa pro malého človíčka ve velkém světě ovládaném Systémem, v němž i mocní jsou spíše než vládci loutkami plnícími svoji funkci způsobem, jenž jim sice přináší uspokojení, ale je jim dán zvenčí. Proč zdánlivě? Protože první je jen jedním z důsledků druhého, člověk nucený fungovat v deformovaném světě je deformovaný, prostor Fassbinderovy hry je tak plný bizarních postaviček uchylujících se k různým únikovým vzorcům chování, nastavujících ale zároveň zrcadlo divákovi - to je značně umocněno zvolenou formou, kdy jsou herci, pokud zrovna nejsou ve středu dění, doslova součástí publika a hlediště sestávající z kavárenských stolečků je jen pokračováním scény, jako v jiných inscenacích tohoto divadla je i zde setřen rozdíl mezi pozorovateli a pozorovanými.

Obecnost ústředního tématu stejně jako aktuálnost jeho důsledků jsou podle mě dostatečnou obhajobou uvedení hry v této době v Komedii. Proto mě mrzí, že se Dušan D. Pařízek uchýlil k jedné poněkud "dřevácké" aktualizaci. Premiérový incident daný postavou Bohatého Žida, jež je při značně zjednodušeném pohledu na hru příčinou všeho zla, ukazuje, že tento stavební kámen textu je pro případné publikum v zemi vzniku vskutku silné téma. Jak ale tuto akcentaci předat českému divákovi?

Ve spojení s otázkou českého vlastenectví se nabízí jedno jméno - Daniel Landa. Osobnost dostatečně známá a kontroverzní na to, aby její použití vzbudilo emoce a asociace. Nevím, jaké bylo časování přípravy inscenace, ale myslím, že musel mít pan režisér ohromné štěstí. Premiéra inscenace se odehrála v polovině prosince minulého roku, jen o dvacet dní dříve Daniel Landa v rámci svého "turné" (pokud se tak dá říkat třem koncertům) pronesl v pražské Tesla Aréně proslov, jenž by do dějin mohl vejít coby "pražský projev", tedy kdyby snad dějiny zajímal.

Nepodezírám Dušana D. Pařízka, že byl této události přítomen, nicméně to ani nebylo potřeba, ona řeč byla další den zveřejněna na webu Daniela Landy a to jako video i přepis textu. Nevím, jak by inscenace vypadala bez její znalosti, viděl jsem ale výsledek zakomponování tohoto textu do inscenace. Jde o scénu, v níž Martin Pechlát představuje fanouška Daniela Landy, fanouška vskutku planoucího pro spravedlivou věc svého proroka, fanouška poněkud naivního.

Přiznávám, já "pražskému projevu" přítomen byl a jsem jeden z těch, kdo do ochraptění zpíval či skandoval "Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ, jsi Čech, Čech, Čech a narovnat se snaž". Vím, jaká byla na onom koncertu atmosféra, a vím, jaké bylo složení publika. Ano, byli tam "tatíci", kteří jistě před dvaceti lety nosili "bombr zelenej" a "těžký boty až nahoru zavázaný", byly tam i skupiny mladíků (a mladic) vyřvávajících cestou na koncert či z něj "Bílej jezdec jede tmou". Ale byla tam i spousta jiných lidí, včetně důchodců či celých rodin. A nikdo z nich tam nebyl "omylem". Když tak přemýšlím o tom, kde jinde je možno nalézt tak pestrou směsicí diváků, vybavuje se mi hlediště Divadla Komedie, jen "holé hlavy" jsou nahrazeny "mladistvými intelektuály".

Ať už si o Danieli Landovi myslíte cokoliv, jedno mu nelze upřít - má charisma a umí pracovat s davem, ze skupiny jedinců umí vytvořit masu s myslí zacílenou jedním směrem. Jen tak nějak neví, co si s tím počít, v uplynulých letech zkusil všechno možné, ale jeho "filosofie", ač s ní v obecnosti souhlasí více lidí, než by jeho odpůrci byli ochotni připustit, se do tohoto světa prostě tak nějak nehodí (a Landovo utíkání se k mytologii a obecnému konceptu hry toho budiž dokladem).

Ale zpět k inscenaci Odpad, město, smrt. Scéna, v níž se Martin Pechlát snaží po vzoru Daniela Landy stmelit diváky a nadchnout je pro společnou věc, vyznívá, bohužel, několikanásobně trapně.

První trapnost je zamýšlená, Martin Pechlát se snaží marně a stává se komickou figurkou. Hned druhá trapnost se však odvíjí od analýzy onoho neúspěchu. Příčina totiž nespočívá v tom, že by tato snaha obecně byla pošetilá, není tak ani demonstrováno to, že na rozdíl od návštěvníků Landova koncertu je publikum v Komedii dostatečně inteligentní na to, aby se nechalo strhnout. Tvrdím, že kdybyste vzali náhodně vybraný vzorek z Tesla Arény a usadili jej do Komedie, výsledek by byl stejný. Pominu-li osobu toho, kdo se snaží "hecovat dav", je primárním problémem fakt, že v rámci představení je pokus Martina Pechláta hrou, fabulací, něčím, za čím se neskrývá hlubší smysl a navíc se ani nikdo nesnaží předstírat, že tomu tak je. Divák vidí parodii na Daniela Landu. No a co? Proč by na to měl jakkoliv reagovat? Může se tak akorát pohodlně usadit a pobaveně sledovat dění na jevišti, výpovědní hodnota je však nulová.

Třetí trapnost je možná čistě mým pocitem a míří adresně k Dušanovi D. Pařízkovi. Ten totiž podle mě vyzněním této scény jasně demonstroval svůj postoj k osobě Daniela Landy jako takové, naneštěstí jde o postoj prezentovaný stejně primitivním způsobem, který užívá ona skupinka holohlavých mladíků vykřikujících do noci ty nejrasističtější songy Orlíku, jen názorové znaménko je tu opačné. A to mi přijde hluboko pod úroveň tohoto nadaného a přemýšlivého režiséra.

Poslední trapnost pak vidím v tom, že celá tato scéna je velmi chatrným oslím můstkem, po němž by měl český divák přejít k základním východiskům hry a do jisté míry je přijmout či pochopit, můstkem, který může obstát jen tehdy, pokud se osoba po něm nejistě vrávorající nepodívá, z čeho je stvořen. A dostávám se zpět ke své tezi - než použít takovou berličku, bylo by dle mého pro tvůrce i diváka důstojnější spolehnout se na dostatečnou obecnost a výpovědní schopnost samotného textu.

Odmyslím-li si však tento v mých očích nešťastný omyl, můžu už jen chválit. Samotná inscenace Fassbinderova textu je ukázkou toho nejlepšího, co může Pražské komorní divadlo nabídnout, a že to není málo, to dokazuje Pražskému komornímu divadlu předevčírem udělená cena Alfreda Radoka za divadlo roku, stejně jako následný vskutku neobvykle dlouhý potlesk, cena za nejlepší mužský výkon pro Martina Pechláta či fakt, že se Gabriela Míčová s rolí Romi v této inscenaci probojovala mezi tři finalistky v kategorii nejlepšího ženského výkonu (vedle Heleny Dvořákové a Lucie Žáčkové, jež vévodí snad všem loňským anketám) a do dalších anket se, vzhledem k datu premiéry, nejspíše dostane ještě tento rok.

Sečteno a podtrženo, můžu už jen zopakovat to, co pronesl Dušan D. Pařízek po odeznění onoho bouřlivého aplausu po vyhlášení divadla roku: "K tomu asi už není co dodat."

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.