Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Jinak podivný případ
Jiří Koula, 30.12.2016

Teoretický úvod

Jsme lidé. Banální fakt, že? Ale co přesně to znamená? Pro účely tohoto textu řekněme, že tři věci. Myslíme, cítíme a z rozličných důvodů udržujeme kontakty s jinými lidmi. Tím jsou definovány tři sféry (intelektuální, emocionální a sociální) a v každé z nich jistě existují určité dovednosti, měřítka úspěšnosti jejich zvládnutí a z nich plynoucí škály (inteligence měřená jako IQ, emoční inteligence, sociální inteligence), v každé z nich můžeme být výjimečně zdatní, výjimečně špatní či cokoliv mezi tím.

Je-li někdo v některé oblasti výrazně podprůměrný (natolik, že to znemožňuje fungování ve společnosti, schopnost se o sebe postarat), může to mít rozličné příčiny,
mě budou zajímat poruchy autistického spektra. Chytrá knížka napoví, že jde o pervazivní (tedy hluboko/vše pronikající) vývojové poruchy, která mají vliv na sociální a komunikační schopnosti jedince. Je tu tedy explicitně jmenována třetí z mnou jmenovaných sfér, avšak protože tyto nejsou nezávislé a porucha je vše pronikající, lze očekávat problémy i v prvních dvou. A skutečně tomu tak obecně je, jen nám to komplikuje slovo spektrum naznačující, že jde o množství poruch různé závažnosti.

Pro naše potřeby se však podívejme na jednu jasnou hranici. Zatímco pro jiné poruchy autistického spektra je obvyklá výrazně snížená inteligence, součástí "definice" Aspergerova syndromu je naopak intelekt průměrný až nadprůměrný, stejně jako dobře vyvinuté řečové schopnosti. Aspergerův syndrom tak tvoří předěl či most mezi dvěma světy - světem autistů a světem "normálních lidí".

Stejně jako "praví autisté" mají lidé s Aspergerovým syndromem potíže komunikovat v širším smyslu, jsou sice schopni se verbálně vyjadřovat, nechápou ale komunikaci neverbální. Jsou schopni přemýšlet o objektivních faktech, mají ale problém se subjektivitou, nedokážou se vcítit do druhých, mají problém porozumět myšlenkám, pocitům i záměrům druhých. Jinak řečeno chápou, že jejich fyzické tělo a fyzická těla druhých se nacházejí ve fyzické realitě, avšak mají problém uchopit, že oni i druzí jsou součástí reality sociální, uzly v komplikované síti vztahů.

Stejně jako "normální lidé" jsou schopni přemýšlet a vyjadřovat se o objektivní realitě a vykonávat "algoritmizovatelné činnosti", tedy takové, pro něž se dá vytvořit jednoznačný postup. Mohou tak zaujmout rozmanité pozice ve společnosti - od dělníka v továrně dodržujícího jasně daný postup výroby po špičkového vědce v přírodních vědách, protože přírodní zákony jsou objektivní a stálé. A samozřejmě stejně jako "normální lidé" mohou v závislosti na mnoha dalších faktorech uspět i v jiných oblastech či se do společnosti vůbec neintegrovat, Aspergerův syndrom není nějaká samovysvětlující nálepka, jež by člověka plně charakterizovala.

Konečně k věci

Přejděme nyní k Podivnému případu se psem. Jeho hlavní hrdina Christopher je mladík s Aspergerovým syndromem. Aniž bychom podrobněji rozebírali děj, můžeme ho shrnout tak, že jde o Christopherovu cestu k úspěchu v racionální oblasti (chce studovat matematiku), přičemž překážkou mu je neutěšená sociální situace (rozvedení rodiče, přičemž otec se tváří, že matka zemřela), jež má kořeny v emoční stránce (otec nechce přiznat, že mu žena utekla s jiným). Tím jsem sice prozradil trochu více, než by bylo záhodno, ale teď už s tím nic nenadělám.

Takovéto nastavení skýtá slibný (a autorem - či autory, má-li do toho co mluvit Simon Stephens, jenž zdramatizoval román Marka Haddona - využitý) potenciál, rozehrává se Christopherův boj za dosažení cíle v oblasti, kterou ovládá (rozum), přičemž se ale musí vypořádat s těmi, v nichž je výrazně slabší (emoce a společenské styky), který sestává z řady úsměvných i dojemných scén. Jak přistoupit k inscenaci takového textu?

Jedna možnost je uchýlit se ke "standardnímu přesahu", v jádru jde totiž o osvědčené schéma "kterak outsider ke štěstí přišel": Christopher je sice zvláštní a na jeho cestě leží mnoho překážek, ale díky svým kladným vlastnostem se s nimi vypořádá a my získáme hřejivý pocit, že když to mohl dokázat on, my můžeme též. To je přístup, jenž je k vidění v jiných divadlech a taková inscenace je prakticky "odsouzena k úspěchu", protože tato interpretace divákovi poskytuje zdánlivě vysokou přidanou hodnotu, která se nikdy neomrzí (opravdu, toto schéma najdeme v pohádkách, telenovelách o chudých dívkách, jež si nakonec vezmou boháče, i nepřeberném množství akčních filmů o osamělých mstitelích, kteří ztratí mnoho, aby v závěru porazili i toho největšího zdánlivě neporazitelného padoucha, stejně jako zástupy menších cestou).

Proč ne, je to jistě validní možnost, divák to chce, divák to dostane. Jenže tohle bude v inscenaci přítomno vždy bez ohledu na to, co s textem režisér provede, pokud bude vysloven, bude tam i ono schéma. Duo SKUTR si však vytyčilo zajímavější cíl, totiž promítnout na jeviště Christopherův vnitřní svět, nechat diváka nahlédnout do jeho od průměru se značně odchylujícího vnímání, dostat do inscenace vedle "malého hrdiny" jako obecného konceptu i konkrétního Christophera.

Uvědomíme-li si tento záměr, nabývají rázem smyslu všechny podivnosti, jež je možno v Kalichu vidět. Předně Jan Cina jako Christopher představuje jen jeho vnější slupku, proto ta jeho bezvýraznost, Christopher je od svých emocí izolován, nemůže je tudíž ani projevovat. Chceme-li jeho emoce zahlédnout, musíme se zaměřit na Hanu Vagnerovou/Elišku Křenkovou, jež mimo jiné ztělesňuje Christopherovo emoční já (pokud nevěříte, vyjděte ze synchronicity mezi Cinou a Vagnerovou/Křenkovou při obzvláště vypjatých situacích, kdy je Christopher plně ovládnut nejprimitivnějšími emocemi, jež se tak dostanou i na povrch).

Ospravedlněny jsou tím i zvláštní kostýmy, objeví-li se policista v enormně vysoké čepici, není to samoúčelný pokus o vtip, Christopher coby "aspík" vnímá lidi jinak než my, nevšimne si rysů či výrazu tváře, ale nějakého detailu, třeba právě čepice vyšší, než jakou vídá u jiných lidí.

Zároveň se u něj objevuje obsedantně-kompulzivní porucha (postihuje čtvrtinu lidí s Aspergerovým syndromem), kdy se upíná k opakovaným vzorcům chování na pro nás nepříjemně dlouhou dobu. To se ve spojení s faktem, že je Christopher puberťák, kterým cloumají hormony, projevuje ve scéně ve vlaku, kdy vrávorající cestující hledaje oporu chytá za prsa poblíž sedící ženu. Opakované přehrávání této scény není samoúčelným protahováním laciného vtipu, ale právě vyjádřenou kombinací Christopherovy rašící sexuality a sklonů k nutkavému opakování. Stejně tak motiv "svůdného bankomatu" spojuje sexualitu s ulpíváním na věcech spíše než na lidech.

Pokud divák zůstane orientován na obecnou rovinu, na příběh "malého hrdiny", pak mu všechny tyto detaily musejí přijít jako nepochopitelné režijní výstřelky. Ale i v případě, že prohlédne, co tím Kukučka s Trpišovským sledují, může mít v určitých chvílích pocit, že je něco příliš protahováno, cítit se při sledování inscenace nepohodlně. To však není negativum, ale naopak přínos, pro "normální mysl" totiž pobyt "uvnitř" člověka s Aspergerovým syndromem nepohodlný nutně být musí.

Na závěr bych se rád vyjádřil k dosti podivnému hodnocení kolegů, kteří sice na jedné straně rozpoznali záměr zobrazit Christopherův pohled na svět, ale zároveň si stěžují, že jim tato koncepce zkazila či přehlušila dojemnost, sentiment, emoční působivost. Co na to říci, představte si, že by Christopher seděl na "tom správném" zpracování svého příběhu, co by si z něj odnesl? Ano, přesně to, co jste si odnesli vy z této inscenace, akorát by neměl pocit, že něco chybí, protože jde o kategorie mimo jeho schopnosti vnímání.

Jinak řečeno, tato hodnocení se dají přeformulovat do "Sice chápu váš záměr, ale já bych to chtěl jinak, to jste mi nedali, takže je to nepovedená inscenace." Nebo ještě hůře, skrývá se v nich nevyřčený předpoklad, že text v sobě snad obsahuje "tu správnou interpretaci". Sorry, ale fakt ne, text a jeho interpretace jsou dvě dosti odlišné věci, to první je dané, to druhé je otázkou volby.

Sečteno a podtrženo, Podivný případ se psem v Kalichu není slaďák, nad nímž byste uronili Kunderovu druhou slzu, ale poctivá inscenace, která jde vlastní nevyšlapanou cestou. A její krok je pozoruhodně jistý.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.