Blog redakce i-divadla

Kabaret Prévert-Bulis-Dlouhá
vydáno: 4.2.2011, Jiří Koula
Kabaret Prévert-Bulis je první (a snad ne poslední), který jsem v Dlouhé viděl. Těšil jsem se na unikátní dechberoucí zážitek, můžu si tudíž sám za to, že jsem byl poněkud zklamán. Jedno je ale nutno říct - neumím si představit, že by podobný projekt realizoval jakýkoliv jiný současný pražský soubor (alespoň z těch, které jsem měl dosud možnost vidět "v akci"), muzikálnost a ten správný přístup ke komediantství, jenž se dá najít u ansámblu Divadla v Dlouhé, je totiž pro realizaci takovéhoto projektu podmínkou životně nezbytnou. Ač se název představení odkazuje ke dvěma pilířům, na nichž kabaret stojí, ve skutečnosti jsou třetím (zcela rovnocenným) právě účinkující.

Čeho jsem byl tedy svědkem? V první půli zejména dvou Prévertových miniher, zbytek stavebních bloků pásma oproti nim stojí jaksi v pozadí. První z nich, Roura k rouře pasuje, je... Chvalitebná, netradiční styl přinesl netradiční humor, jejž mi ale nečilo větší potíže strávit, pokud jde o vztah obsahu a rozsahu, vcelku se podařilo vyhnout efektu nastavované kaše, z hereckých výkonů, jež byly celkově na (standardně) vysoké úrovni, nemůžu nevypíchnout Claudineta Pavla Tesaře, jenž ve své roli setrvává bez ohledu na to, zda je zrovna "v záběru".

Chválit už ale nemůžu hru druhou - V rodině, z níž jsem si odnesl pocit, že kdyby skončila v půlce, sice bych byl ochuzen o jeden dva vtípky, nicméně by to byla dobrá cena za nudu, kterou přinesly chvíle pitvající mrtvolu již dostatečně odprezentovaného tématu.

Přestávka mě tak zastihla v poněkud zasmušilém rozpoložení a já se ani nesnažil lepidlem vlastní interpretace uvést střepy svých iluzí a očekávání do celistvého tvaru.

A dalo by se říci naštěstí, protože začala druhá polovina, kterou neuvedl ani Prévert, ani Bulis, ale právě "dlouháni", celou přípravu na následující loutkohru považuji za vrcholný moment večera a já měl tentýž pocit jako v případě Černé díry - když si herci napíšou něco sami pro sebe a je z toho cítit, že je to prostě baví, je to "to ono". Pohled do zákulisí divadla byl společně s reflexí vztahů v (obecném) souboru skutečným zážitkem.

Loutkohra samotná, opět z pera Jacquese Préverta, mě nijak zvlášť nezaujala, o to větší prostor jsem tak měl pro vychutnání si zákulisního reje. Poté již hrají prim Bulisovy písně, skladbu od skladby tvořící lepší a úplnější celek, explicitně musím rozhodně jmenovat Běh života v podání Kateřiny Jirčíkové, jež sice jinak celou dobu sedí v pozadí u (nádherné) příčné flétny, v této skladbě však s naprostou jistotou přesvědčuje, že "být v pozadí" není její jediný účel.

Co se dojmů týče, musím připsat kladné body ještě Prévertovým inscenovaným básním Výjev ze života antilop a Jak dělat podobiznu ptáka, které nejpřesvědčivěji dodávají večeru další rozměr.

Sečteno a podtrženo, když to teď vidím takhle sepsané, vlastně to v jednotlivostech nebyl vůbec špatný večer, celkový dojem ale zůstává přinejmenším rozpačitý.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.