Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Kdo necumlá, není Čech! aneb Hezky česky
Jiří Koula, 8.5.2013

Vážený pane Töpfere,
chtěl bych touto cestou vyjádřit svůj obdiv a poděkování osobě, která přišla s nápadem během večerů (a odpolední) vyhrazených inscenaci Hašler... rozdávat Hašlerky. Divadlo (obecně) je v současné době v nelehké situaci, potenciálnímu divákovi se nabízí mnoho rozličných možností, jak trávit svůj volný čas, z nichž většina je oproti divadlu mnohem více "na dosah". Je zde však něco, co pro divadlo zůstává specifické, totiž že jde o živé umění vznikající (ač nazkoušeno) vždy znova "teď a tady", divák se stává spolutvůrcem (asi Vám coby zkušenému divadelníkovi nemusím vyprávět o vlivu atmosféry v publiku na (ne)úspěch představení, jistě si sám vybavíte řadu konkrétních příkladů).

Hašlerky v hledišti jsou vtipným a originálním způsobem, jak překonat bariéru mezi jevištěm a hledištěm a podpořit oboustranné proudění energie, onu magickou komunikaci probíhající mimo a nad rámec slov, jsou "předsunutou hlídkou" umožňující obecenstvu snazší a hlubší ponoření se do děje.

Chtěl bych poděkovat nejen za sebe, ale též za bezejmenného spoludiváka, staršího pána sedícího během včerejšího představení vedle mě. Ten si totiž tuto milou pozornost užíval vskutku naplno, po celou dobu představení cumlal Hašlerku, což bylo doprovázeno charakteristickým zvukem narážení této do zubů při jejím převalování na jazyku a též "pomlaskáváním". Přiznám se, že mi není jasné, jak dosáhl toho, aby se mu tvořily sliny potřebné k "pomlaskávání" a zároveň mu Hašlerka vydržela vždy celou hodinu, napadá mě jediné vysvětlení, totiž že léty tréninku dospěl do stavu, kdy je schopen intuitivně odhadnout, jakým způsobem si blahodárný účinek této laskominy vychutnávat tak dlouho, jak se mu zrovna zachce.

Příznivý dopad pak měla tato zvuková kulisa linoucí se mi po celou dobu představení do levého ucha i na mě, jednak tyto typické zvuky patří ke konzumaci Hašlerek a ty zase k Hašlerovi, jednak jsem tím měl stanoven "pevný bod", základ, jehož jsem se mohl chytit a provedl mě bezpečně dějem bez ohledu na jeho zvraty.

Jsem velice rád, že jsem nahlédl výhody těchto "speciálních efektů", nejsem si totiž jist, co bych dělal v případě, že bych je považoval za rušivé či nepatřičné. Vychován poněkud starosvětsky v úctě ke starším bych měl totiž nejspíše problém okřiknout někoho odhadem téměř třikrát staršího, než jsem já sám, navíc bych se v případě takového činu jen obtížně vyrovnával s faktem, že chci po spoludivákovi, aby se vzdal části zážitku z inscenace, který mu připravili její tvůrci, měl bych pocit, že tak "fušuju divadelníkům do řemesla" a to zcela nevyžádaně a proti jejich záměru.

Je tu ale jedna drobnost, o níž mě informovali mí kolegové sedící v jiné části sálu a kterou bych Vám rád předal k zamyšlení. Na Hašlera chodí poměrně dost seniorů, jejichž jemná motorika je již přece jen dosti poznamenána věkem. Bohužel se tak stalo, že jeden divák po přestávce více než minutu zápasil s obalem Hašlerky ve snaze se k ní dostat.

Jako režisér sice můžete namítnout, že je to vlastně v pořádku, protože je svým způsobem jedno, zda se divák věnuje Hašlerovi či Hašlerce. A já s tím můžu jen souhlasit, ostatně oboje je české (byť Hašlerky pouze názvem a nikoliv recepturou, kterýžto fakt v inscenaci nezazněl, což je jedině dobře, taková informace by byla falešným tónem v hřejivě vlastenecké koncepci), na první pohled "temné" (inscenace úvodní/závěrečnou scénou i celkovým obrazem osudu naší vlasti, Hašlerka pak svojí barvou), ale jinak sladké (přičemž únosnost je v obou případech samozřejmě subjektivní) a poněkud lepkavé (kteroužto vlastnost Hašlerek trefně ilustruje scéna s továrníkem Lhotským, v případě inscenace je tato v tomto ohledu více než výmluvná). Navíc jste zřejmě s podobnými "chvilkovými nepozornostmi" počítali, pročež jste "nasadili" tempo, při němž soustředění se na rozbalování Hašlerky (či náhlá neodkladná potřeba navštívit toaletu) nezpůsobí ztracení se v ději, ba co víc, divák o nic zásadního nepřijde.

Přesto se ale domnívám, že když už tolik lidí strávilo tisíce minut přípravou inscenace, bylo by vhodné, aby každý divák mohl v ideálním případě veškerý čas jí vyhrazený věnovat dění na jevišti. Jak by se tedy dalo předejít onomu nešťastnému boji s obalem? Hádám, že hygienické předpisy nedovolují nabízet Hašlerky "předrozbalené", možná by proto stálo za zvážení, zda nepověřit uvaděčky, aby během představení byly přítomny v sále ochotny pomoci divákům, pro něž je rozbalení Hašlerky obtížnější úkol, než je běžné.

Abych předešel případnému nedorozumění, opět nejde o to, že by snad šustění obalu rušilo zážitek. Naopak, toto se během představení mnohokrát ozvalo napříč sálem a vkusně dotvářelo hašler(k)ovskou atmosféru, mým zájmem je jen eliminovat nepřiměřeně dlouhý čas věnovaný rozbalování. Jednak nemožnost je rychle dokončit může být pro dotyčného frustrující (neboť poukazuje na sníženou míru jeho schopností), jednak je přece jen příjemnější Hašlerku cumlat než rozbalovat a čas strávený rozbalováním je časem, který není možno věnovat cumlání (což opět ukazuje na profesionalitu mého souseda, který si Hašlerku rozbalil vždy před zhasnutím sálu).

Možná se ptáte, proč mí kolegové onomu zápolícímu divákovi nepomohli. Pozitivní odpověď je, že nejspíše byli dojati štěstím, které je potkalo, když si tento atmosférotvorný prvek šustění mohli vychutnat v takové intenzitě, a prostě se tomuto pocitu poddali. Nabízí se ale i méně příjemné vysvětlení, jež se dotýká samého sdělení inscenace.

Ta se zabývá Čechy (a Moravany, Slováky, ...) jako národem. V dnešní době se příliš zapomíná na pospolitost, na to, že síla národa spočívá v ochotě držet při sobě, vzájemně si pomáhat. Pravdou je, že se mí kolegové i další okolo sedící diváci zachovali sobecky, nechali na sebe působit šustění a vůbec nevzali v úvahu pocity jeho původce.

To mě přivádí k poslední myšlence. Co kdybyste místo Hašlerek "kusovek" nechali sálem kolovat dostatečný počet sáčků? Toto sdílení by podle mě mohlo diváky přivést blíže k těm okolo, Hašlerky by se tak staly skutečným sjednocujícím symbolem, od "každý má své Hašlerky" by vnímání publika přešlo k "máme naše Hašlerky". Ostatně tím by byla vzdána nejvyšší pocta samotnému Karlu Hašlerovi, který je "náš", není snad vhodné, abychom tak opravdu vnímali i bonbony nesoucí jeho jméno? Tak by jeho odkaz byl skutečně živý a metafora úplná.

Na závěr už jen jedna "technikálie". Je mi jasné, že je tento text nejspíše příliš dlouhý na zveřejnění v rubrice "Napište řediteli" a dost možná se nehodí ani na jinou stránku vašeho webu. Proto jej zároveň zveřejňuji na serveru i-divadlo.cz (http://www.i-divadlo.cz/blogy/jkoula/kdo-necumla-neni-cech-aneb-hezky-cesky), kde ho též rád doplním o Vaši případnou odpověď.

S pozdravem a přáním mnoha spokojených diváků

Jiří Koula



Odpověď Tomáše Töpfera (viz http://www.divadlonavinohradech.com/napiste-nam, 9.5.2013):

Vážený pane,
Vaše úvaha o hašlerkách je tak zábavná, že k ní nebudu dodávat žádný komentář. Já sám jsem se málem potrhal smíchy. Něco tak inteligentně vtipného jsem už dlouho nečetl.
Tomáš Töpfer


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.