Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Když jsem byla malá...
Jiří Koula, 10.5.2012
Půjdu proti davu a třeba to i "schytám", nemůžu ale jinak, přežít ty tři hodiny v hledišti Divadla v Dlouhé a tvářit se bděle mě stálo dost úsilí. Kde se stala chyba?

Začněme od východiska této inscenace. Píše se konec šedesátých let dvacátého století a v jednom pavlačovém domě si desetiletá holka čte Dumasovy Tři mušketýry, přičemž jí k tomu hrají Beatles. Proč ne, je to vzpomínka na dětství Hany Burešové, již chtěla zachytit a ztvárnit, je to neotřelý nápad a určitě zajímavý přístup ke klasické látce, nový pohled skýtající možnost vytvořit pozoruhodnou inscenaci. Soudě podle většiny ohlasů se to i podařilo, já to ale vidím jinak.

Jádro problému je pro mě v nevyváženosti. Výsledná inscenace vypráví obsah obou dílů románu, přičemž nejde jen o "příběh na motivy", ale opravdu plnotučnou rekonstrukci. Sice jsem to neměřil se stopkami v ruce, ale odhaduju, že se inscenace pohybuje v sedmnáctém století tak devadesát procent času. To má jeden důsledek, Tři mušketýři prostě opravdu jsou Tři mušketýři, sice se vsuvkami, ve zvláštních kulisách, ale primárně jsou to Tři mušketýři.

Co to znamená? Pro mě to, že k této linii musíme vztáhnout zbylé dvě. Syntéza s Beatles funguje, písně jsou voleny vhodně a citlivě s ohledem na děj, a ač se nápady místy opakují, nevyznívá to nepatřičně, rozpad skupiny je pak přirozenou reflexí rozchodu románových hrdinů.

Méně chvály už ale mám pro to, co považuji za klíč osobní zpovědi Hany Burešové - výjevy ze dvora jednoho domu šedesátých let. Jednak jich je poskrovnu, jednak mi jejich prolínání s dobrodružnou linkou nepřišlo vždy takové, abych si řekl "jo, to je ono". Potenciál tohoto rámce tak pro mě zůstal značně nevyužitý, ač myšlenku jako takovou beru a oceňuji.

Výše uvedené ještě neospravedlňuje mé hodnocení, co pro mě tedy z inscenace udělalo chromou kobylku? Příběh mušketýrů je vyprávěn očima desetileté holky a podle toho vypadá. Jednorozměrné postavy, skrz naskrz poctiví poctivci a padouchovatí padouchové, absence jakýchkoliv vnitřních konfliktů, neskutečně přehnaný a zveličený projev u každé postavy napínající vždy tu kterou jednu a jedinou strunu až k prasknutí, patos řinoucí se všem aktérům ze všech tělesných otvorů.

Kdyby byli takto inscenováni Tři mušketýři sami o sobě, nepochybuji, že by se režisérka dočkala kobercového náletu značně negativní kritiky, jež by se hemžila adjektivy jako infantilní, naivní či prvoplánový, čemuž se Hana Burešová snaží čelit veřejným prohlášením, že jde o pohled desetileté holky. A ejhle, ono to funguje, ze smečky lítých šelem se stávají na zádech ležící pejskové mazlíci vrnící blahem při drbání na bříšku.

Já však nemohu jinak než zůstat stát pevně na nohou a výhružně vrčet, vzhledem k tomu, jak málo prostoru dostávají výjevy ze šedesátých let a jejich propojení s hlavním příběhem, jde pro mě spíše než o omluvu o alibistické gesto, úlitbu, již nehodlám přijmout. Inscenace tak pro mě zůstává primárně extrémně naivně převyprávěným Dumasem a vydržet ji sledovat pro mě vskutku nebylo snadné. Odhlédnu-li od reality, v mysli se mi noří otázka, pro koho je pak vlastně inscenace určena, tři hodiny jsou neúnosně dlouhé pro děti, stylizace pak na hraně únosnosti pro dospělého. Zdá se však, že odpověď zní "skoro pro každého až na pár škarohlídů".

Sečteno a podtrženo, průměrné hodnocení beru jako ocenění originálního nápadu a důsledné stylizace herců, kteří odvedli opravdu výbornou práci, na druhou stranu však myšlenka podle mě nebyla zdaleka využita tak, jak by mohla, což ve mě společně s délkou představení vyvolalo pocity nudy až apatie.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.