Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Listování průměrností
Jiří Koula, 31.10.2011
Každý rok ve stejnou dobu, Další roky ve stejnou dobu, Milostné dopisy. Tři inscenace Divadla Bez zábradlí, jež mají mnoho společného, přesto se však, bohužel, poslední od předchozích dvou výrazně liší.

Co je spojuje? Předně duo Veronika Freimanová - Zdeněk Žák, sledovat je je pro mě prostě zážitek. Shodná je i koncepce všech her, divák v průběhu desítek let sleduje vývoj vztahu dvou jedinců, kteří jsou dosti odlišní, žijí své životy, chovají k sobě ale silnou náklonnost, setkávají se a ovlivňují.

A rozdíly? To už je na delší povídání. Základem diptychu "...roků ve stejnou dobu" jsou dva milenci, kteří se jednou za rok scházejí na "neutrální půdě", aby spolu strávili víkend, přičemž jednotlivé scény zachycují tyto okamžiky vždy po pěti letech. To skýtá několik výhod. Jednak není nouze o podhoubí zvratů a proměn, pět let je dlouhá doba a člověk během ní mnoho prožije, projde vývojem. Oba milenci jsou tak pokaždé jiní, každý výjev je unikátní, dva lidé nacházející se pokaždé v jiné fázi života spolu i odlišně interagují. Přirozeně se tak před zraky obecenstva odehrává série rozmanitých příběhů tvořící bohatý celek. Dalším pozitivem je fakt samotného setkání, divák je přítomen v jejich hnízdečku lásky a prožívá ony chvíle, přímo se jich účastní. Snáze tak k oběma postavám přilne, žije a roste s nimi.

Toto však zcela odpadá v případě Milostných dopisů. I ony sledují vztah dvojice v průběhu desítek let, dokonce v období delším než v předešlých dvou hrách dohromady. Máme zde volnomyšlenkářskou Melissu a konzervativního Andrewa, problém je ale v samotné ideji hry. Veškeré dění je omezeno na předčítání dopisů, text hry je sledem na sebe navazujících i nenavazujících listů (a přání a pohlednic), jež si oba protagonisté začali psát v dětství a ona aktivita pokračovala, primárně kvůli Andrewově posedlosti touto formou komunikace, ač Melissa by preferovala osobnější kontakt, do "skonání věků".

Jenže zatímco je přirozené, že lidé, kteří se pět let neviděli, sdělují si navzájem své příběhy, u průběžného dopisování, není-li toto pro oba zúčastněné vášní, ona příležitost odpadá. Budiž připsáno autorovi k dobru, že toto pozorování respektoval a nesnažil se do korespondence propašovat nic, co by sice obohatilo divákův pohled, leč při bližším pohledu by působilo cizorodě, nepatřičně.

Na druhou stranu tato čistota formy značně omezuje možnosti, jak obecenstvu cokoliv předat. Melissa s Andrewem se totiž též setkávají, styčné plochy jejich životů nespočívají výhradně v popsaných listech papíru, přímo se nabízí poskytnout hercům příležitost ke ztvárnění kousku reality... A ta je, v zájmu striktního zachování koncepce, nevyužita, dočkáme se dalšího dopisu stručně se vyjadřujícího k uplynulé události. Ve výsledku tak divák do životů obou protagonistů nahlíží klíčovou dírkou, stoje za masivními dveřmi neskýtajícími naději na byť malé pootevření.

Dalším neduhem hry je přílišná šablonovitost obou postav, jejich příběhy jako by byly předurčeny už ve chvíli, kdy si začaly dopisovat, od oné chvíle směřují ke svým osudům po cestách, jež sice místy vedou dolů a jinde nahoru, ale směr nemění.

Posledním prvkem, jenž v mých očích ubral inscenaci na atraktivitě, byly samotné herecké výkony. Nevím, jaké toho byly příčiny, ale na mém představení se objevilo neobvyklé množství přeřeků a zadrhnutí, jako by herci sami textu příliš nevěřili.

Sečteno a podtrženo, uvažujete-li o návštěvě Milostných dopisů, zajděte si radši na některý z "...roků ve stejnou dobu", pokud jste už obě inscenace viděli, připravte se na to, že úsloví do třetice všeho dobrého nemusí platit vždy.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.