Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Lorca versus Bernarda, život versus divadlo
Jiří Koula, 31.3.2018

Anotace inscenace Lorca † Bernarda končí takto: "Muži X ženy, láska X nenávist, povinnost X touha, život X smrt...", kolega Lukáš Holubec pak ve svém blogu konstatuje, že pokud jde o muže versus ženy, vidí to jako remízu. Slovy kdejakého sportovce: Tak určitěééé... Aneb nesouhlasím.

Na úvod jen stručně ke koncepci inscenace, první půlka z mužské dílny publiku představí Federica Garcíu Lorcu - člověka, aby po přestávce nastoupily ženy a soustředily se na Lorcu - dramatika skrze jeho poslední hru Dům Bernardy Alby.

Lorca

Tak pojďte, pánové. Byť jsem vyrazil na dvě představení, tuto část jsem zhlédl jen jednou, podruhé se zrušila v době chřipkové epidemie. Ano, jak příznačné, zatímco některý ze čtyř herců umíral doma na rýmičku, všech šest hereček nastoupilo (přede mě - diváka, muže posmrkávajícího, leč dorazivšího s vypětím zbytků sil). Nicméně fóry stranou, předchozí věty budiž omluvou a vysvětlením, proč nebudu u této části příliš konkrétní.

Když skončila, měl jsem v hlavě solidní zmatek, z něhož se vynořovala zásadní otázka: Proč? Základní rámec není marný, uvězněný Lorca noc před svou popravou přemítá o svém životě, dobrá, máme se čeho chytit. No jo, jenže to je jen odrazový můstek pro skrumáž vzpomínek, přičemž hádám, že cílem režiséra Martina Vokouna bylo ukázat Lorcu jako člověka i umělce v celé jeho šíři. To je na jedné straně svým způsobem chvályhodný počin, být to inscenace určená školám suplující hodinu literatury věnované první polovině dvacátého století, tak zatleskám.

Jenže za sebe jako diváka se ptám, kde je dramaturg? To je dle mého ten chybějící článek, dramaturgem se tu snaží být sám Vokoun. Nebo spíše Lorcův život. A tak se v jednotlivých scénách střídá lyrika s epickou dramatičností, komika s vážností, podíváme se ze Španělska do USA a zpět, postavy přicházejí, aby řekly své a zase zmizely, z celku vyvstávají ony na začátku zmíněné protiklady, v jejichž výčtu mi chybí ještě jeden, totiž život versus divadlo.

Divadlo tak, jak jej charakterizoval Lope de Vega (a kterýžto výrok ve svých blozích připomínám každé tři roky na jaře, takže zde je pravý čas i místo): "Divadlo jsou tři prkna, dvě postavy a jedna vášeň." A právě ten svorník jedné (konkrétní) vášně mi chyběl. Jasně, uznávám, je to čistě můj osobní problém a zdramatizovaný medailon má nejspíš na jevišti také své místo, jen holt takové divadlo není pro mě.

Ale přejděme k hercům. Smekám před jejich souhrou v newyorské scéně (a oceňuji choreografii Rostislava Šroma), pobavil mě Jan Knespl coby Salvador Dalí a Aleš Fidler jako... Luis?, zamrazilo mě z velitele frankistické hlídky Jana Pichlera (krásná ilustrace nýmanda honícího si triko skrze postavení v násilím vynucené hierarchii).

No a pak je tu Michal Kuboušek, jenž celou dobu představuje Lorcu a je tak jediným činitelem, co to celé drží pohromadě. Každé scéně dává, co jí přináleží, čímž zdařile obsahuje vzhledem k rozličnosti ladění jednotlivých výstupů široké spektrum emocí a postojů. Na jedné straně bravo, naproti tomu ale škoda, že spodním proudem, který děním protéká, je ve výsledku jen jeho fyzická identita, spojení herce s postavou.

To už se ale dostáváme zpět k dramaturgii. No, nakonec je snad poselstvím právě uvědomění si, že pár desítek let života jednoho člověka (navíc umělce, který ve své tvorbě integroval několik různých vlivů) zkrátka není možno jakkoliv zaškatulkovat, utřídit. Ale jak už jsem psal, takové divadlo není pro mě, osobně očekávám víc než "To je holt život."

Bernarda

Přejděme proto k té pro mě zajímavější části. Pokud její nadpis tvoří jedno slovo, pak z jistého úhlu pohledu by jako obsah mohla posloužit slova dvě: Karolína Půčková. To by ale jednak nebylo fér k ostatním dámám, jednak mi to nedovolí ani mé grafomanství. Takže obsáhleji.

Pokud Lorcovi chybí dramaturg, pak Bernarda svou dramaturgyni má, jmenovitě Lenku Smrčkovou. Budu předpokládat, že je podepsána i pod úpravou Lorcova textu (ostatní zúčastněné nechť si následující chválu vztáhnou spravedlivým dílem i na sebe). Ten obsahuje šestnáct postav, přičemž k dispozici bylo jen šest hereček. Co s tím? Ta snazší část byla vyškrtat všechny epizodní role, nechat Marii Josefu za scénou a ztotožnit Poncii s bezejmennou služkou. Stále to však nevychází, zbývá Poncie, Bernarda a jejích pět dcer.

A zde přichází na řadu (anti)cimrmanovské "Pět dcer? A není to mnoho, Federico Garcío?" Pro odpověď se musíme ponořit trochu hlouběji do Lorcova textu. Vzhledem ke vztahu k Pepemu Romanovi musejí určitě zůstat Angustias, Martirio a Adéla. Adeptkami na vyřazení v soutěži Nejzbytnější! Máte padáka! tak jsou Amélie a Magdalena. Jaké mají v textu úlohy? Amélie drží ochrannou ruku nad neduživou Martirio, je její zpovědnicí a jejich vztah představuje opravdové sesterství a vlastně jediný příklad skutečné sounáležitosti. O Magdaleně se zase hned v úvodu dozvídáme, že jako jediná svého právě pochovaného otce milovala, navíc vzhledem k tomu, že byla jeho prvorozenou, můžeme předpokládat, že naopak ona byla jeho favoritkou. Po jeho smrti se stává nihilistkou, komentátorkou dění a zároveň hlavní (vnitřní) odpůrkyní své matky Bernardy.

Správně, tyto dvě postavy je skutečně možné sloučit a právě to Smrčková učinila. Vznikla tak Amélie/Magdalena truchlící pro otce a tím vlastně za celý svůj život, opatrovnice slabé Martirio, jež se tím bouří proti své matce. Polemizovat můžeme leda s tím, že se tato postava jmenuje Magdalena, byť je v ní více z Amélie, ale to už je jen plané hnidopišství, navíc zachováním Magdaleny dostáváme vyvážený poměr počátečních písmen jmen jednotlivých dcer (což snad neznalému divákovi usnadní orientaci).

Zůstává otázka, zda se úplným vynecháním osmi postav a pohlcením dvou jinými stejně jako dalším krácením textu neztratilo něco podstatného. Ne, neztratilo. A může za to Lorca, který veškeré ve hře obsažené motivy vyjevuje opakovaně slovem i akcí, prostor k redukci je tak poměrně široký. Někdo by snad mohl namítnout, že utrpělo vyznění Lorcovy poetičnosti, ale jednak to je pro mě osobně plus (už jsem si jí dostatečně užil v první části), jednak je tento krok plně v intencích režijního výkladu.

A tím se dostáváme k Dianě Šoltýsové, jež usedla do příslovečného režisérského křesla. Pokud bych měl její pohled charakterizovat stručně, napadají mě slova strohost a věcnost. Jak říká Bernarda: "Po osm let, co potrvá smutek, do tohoto domu nevstoupí vítr z ulice." Celá inscenace je jasným potvrzením toho, že to myslí vážně. Bernarda je velekněžkou žalu, jímž je její dům prostoupen a nenechává místo pro nic jiného. I ve chvílích, kdy není přítomna na scéně, nad touto visí závoj smutečního flóru připravený zadusit jakýkoliv náznak radosti.

Žánrově je inscenace psychologickým hororem, ovšem hrozbou není vyšinutý masový vrah či pošahaná dívka ze studny, ale právě Bernarda. Ta má sice dementní matku a bát se můžeme i o duševní zdraví jejích dcer, ona sama je však racionální, pevně ukotvena v tradici a zvykovém právu (opět jejími slovy: "Tak to bylo v domě mého otce a v domě mého děda."), chladně kalkulující s osudy svých dětí. A právě to je děsivé, představa, že zlo nemusí číhat v tmavých zákoutích myslí či na sebe brát podobu nelidských kreatur, nýbrž že může být ztělesněno služebnicí vyšších principů, jež "pouze" vyžaduje tutéž poslušnost od svých nejbližších.

Tomuto vyznění napomáhá i výprava Agnieszky Páté-Oldak, na téměř prázdné scéně se pohybují postavy oděné převážně v černé, leč jaká rozmanitost, jaká výmluvnost! Bernarda v šatech skrývajících vše, co se skrýt dá, ztělesněná cudnost, přes něž však má korzet evokující dominu, vládkyni nad sexualitou svých dcer. A na ramenou dva bílé pruhy připomínající generálské prýmky stejně jako matku představenou. Poncie má přes černé šaty pruhovanou košili poukazující na její prostost i to, že byť obývá Bernardin dům, ten smutek není její. Martirio v kombinaci nezbytné sukně, mikiny s kapucí a sametky (látkového obojku) asociuje takovou tu divnou holku, co má doma peklo a mezi její koníčky patří sebepoškozování a snění o pomstě celému světu (či o světě obývaném krotkými jednorožci). Adéla ve světlém živůtku, hle nevinnost mládí. Zdobná Angustias s krajkovým topem, širokým pasem a modrou sukní přes bílou spodničku, toť oděv ženy na vdávání. A konečně Magdalena v dlouhých splývavých jednoduchých šatech s rozparkem, vyzývavá jeptiška vzdorující tak své matce (leč v marné snaze, neboť své nohy stejně nemá komu ukázat).

Co zbývá? Tíživou atmosféru podtrhují i jednotlivé hudební motivy šílenství dcer, byť pro mě ve svém významu nejspíše nevyzněly až tak, jak bylo zamýšleno. Co mě však fascinuje, to je práce s prostorem. Od bočních dveří vpravo a zdi vedle nich k pianu vlevo, od zrcadla vzadu po přední okraj jeviště až uličky podél hlediště, vše je využito a působí dojmem, že právě tak to má být. Jinak řečeno, byť vím, že jde o danosti, i tak nemám ve výsledku pocit "No jo, takové to tu holt je a musíme se s tím nějak popasovat.", ale naopak "Hurá, našli jsme ideální prostor, kde Bernardu inscenovat... A hele, jaká šťastná náhoda, že je to zrovna naše Pidivadlo."

Ale přejděme konečně k hereckým výkonům. Nejdříve obecná poznámka, Lorca předepsal Bernardě věk šedesáti let a jejím dcerám pak od dvaceti (Adéla) do třiceti devíti (Angustias). Toto rozpětí má svůj význam, při něm totiž dává smysl, že si pětadvacetiletý krasavec Pepe Romano hodlá pro peníze vzít Angustias, ale tajně se schází s Adélou a myslí si na něj i čtyřiadvacetiletá Martirio. Jak to ale vyřešit v rámci jednoho ročníku herecké školy? Dcery zatím nechme stranou, zásadní otázka je: Kde vzít Bernardu?

A tady se vracíme na začátek, odpověď zní Karolína Půčková. Ach bože! Ta strnulost, ten chladný pohled, ta kontrolovaná krutost, abatyše kláštera zaživa pohřbených v jeho zdech, strážný anděli kultu smrti, oživlá socho z nejčernějšího obsidiánu! Jistě, vím, že to je kombinovanou zásluhou všech v zákulisí (počínaje již Lorcou), nicméně způsob, jakým se vše protíná právě v Půčkové... Kdo by řešil věk tváří v tvář tomuto? Zatleskal bych, leč mohu jen pokleknout v němé úctě a bázni, víc mi coby Bernarda nedovolí.

Tak jo, dost bylo patosu, takže dál umírněněji. Pokud jsem měl k Taťáně Havlové výhrady coby k Wendlině matce v Probuzení jara (což byste se mohli dočíst v příslušném blogu, kdybych ho byl býval sepsal), pak rád konstatuji, že zde mě jako Poncie plně přesvědčila. Je nad věcí, vůči Bernardiným dcerám je subverzivním prvkem matčiny samovlády, ale když na to přijde, uznává svou podřízenost. Jo, právě takto bych si Poncii představoval.

A teď dcery. Pokud kolega Holubec vyzdvihl Magdalenu Jirounkovou za její Martirio, rád ji zmíním jako první, byť v trochu jiném kontextu. Jirounkové přetělesnění se v Martirio chorou na těle a tak trochu už i na duchu je opravdu působivé, na první pohled vidíme jednak to, že potřebuje Magdaleninu ochranu, jednak to, že by o ni Pepe Romano ani pohledem nezavadil a její cit tak nutně musí zůstat nenaplněn.

Tak, tento blog už je dost dlouhý na to, abych mohl zařadit zcela osobní vyznání. V listopadu 2013 (a nenechte se zmýlit tím, že jsem komentář přidal až o více než dva roky později, jsem prostě lempl) jsem zhlédl inscenaci Žena a Megera Komorní činohry a ke svému tehdy značnému překvapení zjistil, že Diana Šoltýsová, již jsem do té doby měl zaškatulkovanou coby komediální herečku, si je pozoruhodně jistá ve vážné poloze. Nedávno jsme si to vyříkali a ulevilo se mi, že nejsem zdaleka jediný, kdo si takto naběhl.

A nyní se historie opakuje, pod Šoltýsové vedením ztvárňuje Jaroslava Košková Adélu, přičemž jsem původně chtěl napsat, že šťastně zvolené obsazení spojilo Koškové temperament s Adélinou mladistvou vzpurností a odevzdáním se citu, avšak Košková zároveň zdařile operuje i s Bernardinou tísnivou všudypřítomností a mile (v daném kontextu nevhodné slovo, ale lepší nemám) překvapí v tragickém finále. Toto hodnocení by však vycházelo právě z onoho nevyřčeného předpokladu, že je Košková v základu komička. Je jedno, kde jsem tuto představu vzal, podstatné je, že jsem si svůj omyl včas uvědomil, za to oběma děkuji. A ještě bych byl dodal, že Koškové oči jsou důvodem, proč osobně zcela chápu, že to Pepeho Romana táhne právě k Adéle, jenže někdo mi řekl, že něco takového by bylo neprofesionální a zcela shodilo celý blog, takže to nedodám.

Ale dál. Lucie Volhejnová coby Angustias to má svým způsobem nejtěžší, kdo by jí mohl uvěřit skoro čtyřicetiletou starou pannu? Nebo jinak, nechme věk stranou, kdo by při pohledu na ni mohl uvěřit, že by pro Pepeho Romana byl sňatek s ní obětí, z něhož by měl akorát tučné věno? Páska přes oko je dobrou divadelní zkratkou, leč spíše než řešením je berličkou. Tím podstatným je nikoliv to, jak Angustias vypadá, ale jak se chová. Je sice Bernardinou dcerou, ovšem na rozdíl od ostatních z prvního manželství a tato jinakost mezi ni a zbylé dcery staví zeď, již osobně podporuje. Blížící se sňatek s Pepem Romanem je pro ni dobrý kšeft a příležitost vypadnout z domu, tradice hraje pro ni, a tak se v ní misí zpupnost s pokorou, takže nakonec právě ona je pravou Bernardinou dcerou. A s touto kartou hraje Volhejnová dobře, její Angustias byste doma mít fakt nechtěli.

No a z jiného úhlu pohledu to má zase nejtěžší Zuzana Částková. Pokud jde o Pepeho Romana jako zdroj primárního konfliktu, jako Amélie i Magdalena stojí stranou, je doslova pátým (a šestým) kolem u vozu. Dokonce i osobní tragédie původní Magdaleny spočívá právě v tom, že po smrti otce nemá v rodině místo ani zastání, žije uvězněna v domě jako jeho zcela zbytečná obyvatelka. Améliin vztah k Martirio to sice zdánlivě zmírňuje, jenže pravdou je, že i Amélie je v textu přítomna vlastně jen proto, aby dodala tento jinak chybějící prvek, podstatná je ne pro sebe samu, ale jen ve vztahu k jedné z hlavních aktérek.

Zpětně vidím, že toto se po prvním zhlédnutí projevilo i v mém hodnocení Částkové výkonu. Příliš jsem jí Magdalenu nevěřil, protože jsem nevěděl, co bych jí vlastně měl věřit. A zde se vyjevuje, jak důležité (aspoň pro mě) je si viděné představení promyslet, utvořit si na ně názor a vyrazit na další reprízu ho znovu konfrontovat s realitou přítomného okamžiku. Mé výhrady k Částkové se totiž náhle rozplynuly a v jejím výkonu jsem viděl jak marnost Magdaleniny existence, tak její vykoupení se skrze sesterskou lásku k Martirio.

Lorca † Bernarda

No, nadešel čas na nějaké to závěrečné shrnutí a zamyšlení se nad smysluplností uvedení obou částí pospolu. Zpět na začátek, sice je zbytečné to explicitně psát, ale v souboji muži versus ženy to pro mě ženy mužům nandaly skoro takovým způsobem, jako kdyby si prvoligový šampión dal přátelák s outsiderem Hanspaulské ligy. I když pravdou je, že ženy měly (proti pravidlům) ve svém týmu mezinárodní hvězdu Federica Garcíu Lorcu. Ovšem podstatnějším rozdílem je pro mě spíše to, že zatímco Lorca je víceméně sólový projekt Martina Vokouna, Bernarda je týmová práce tak, jak by divadlo mělo být.

I tak lze ale najít lecjaké styčné body. Kromě pěkného vnějšího propojovacího prvku ve formě dupnutí místo facky/rány pěstí je tu řada vnitřních souvislostí. Lorca se narodil na vesnici poblíž Granady a cit k jeho rodné Andalusii se výrazně projevil v jeho tvorbě, zasazení jeho poslední hry do toho prostředí tak dává smysl. Bernarda vládnoucí pevnou rukou ve vlastním domě s oporou v tradicích silně ukotvených v katolicismu je přímým obrazem Španělska generála Franka. Tak jako se Bernarda snaží držet na uzdě sexualitu svých dcer a tím v nich hubí jiskru života, tak frankisté pronásledovali Lorcu pro jeho homosexualitu i liberalismus, až ho měsíc po dopsání Domu Bernardy Alby popravili. Lorca tak ve hře skrze Adélu předvídá svůj vlastní konec, v jeho případě to byla sice cizí ruka, jež mu vzala život, leč v obou případech šlo o důsledek (dočasného) vítězství myšlenky nad rozmanitostí reality.

Ano, uznávám, že pro uvědomění si těchto souvislostí je užitečné uvádět pospolu obě části. Jenže naproti tomu se prostě nemohu ubránit dojmu, že standardní postup, kdy je ona faktografická složka uvádějící Lorcův text do kontextu jeho života obsažena v programu k inscenaci, pro mě funguje výrazně lépe. Ale třeba je to jen můj problém a zbavím-li se oné představy, že první část pouze supluje program (tedy samozřejmě vedle čistě praktické stránky, že si díky ní zahraje i mužská část ročníku), užiju si příště celou (dvoj)inscenaci v jejím plném rozsahu.

Sečteno a podtrženo, na inscenaci Lorca † Bernarda se rozhodně vyplatí zajít už jen kvůli Bernardě, jedná se o pozoruhodně čistou inscenaci Lorcova textu jdoucí bez zbytečných příkras přímo k jeho temnému jádru. A pokud netrpíte jako já utkvělou představou o tom, jaké by mělo divadlo být, třeba si užijete i Lorcu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.