Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Malý příběh velkých postav
Jiří Koula, 17.10.2010
Anna Magnani, italská herečka a výrazná tvář poválečného filmu, jeden Oscar, Tennnessee Williams, významný americký dramatik, dvakrát Pulitzerova cena. Dvě osobnosti spojené přátelstvím, s životy, o nichž by se dalo vyprávět. Anna a její vztahy s muži, syn s obrnou, Annino nahrazení Sofií Loren, Tennessee a jeho vztahy s muži, alkoholismus, závislost na lécích. Vztah obou k životu, světu, slovům, pravdě a předstírání. To vše ve hře Římské noci je. A to vše ve hře Římské noci chybí.

Prostředím dvouapůlhodinové hry je (ač se herci občas snaží diváka přesvědčit o opaku) Annin byt zdánlivě se tyčící nad Římem, v němž se Anna potkává s Tennesseem. Tento byt je ale ve skutečnosti samostatným vesmírem, v němž existují jen ti dva, veškerý okolní svět a jeho události jsou jen odlesky zprostředkované skrze dialog.

Divák tuší, že tam někde venku je Anna herečkou, Tennessee dramatikem a oba prožívají zajímavé životy. Dozví se, že Anna získala Oscara, dozví se o Tennesseeho Pulitzerovi. Dozví se, že má Anna syna, dokonce by měl spát ve vedlejším pokoji, jen pár metrů od jeviště, i tak je ta ale jiný vesmír. Dozví se i o tom, že syn onemocní obrnou. Dozví se o tom, že je Tennessee homosexuál a dozví se i nějaké ty podrobnosti. Dozví se o slávě obou a dozví se i o jejich pádu.

Vše z toho divák ale ví jen tak, že to jeden ze dvou protagonistů řekne. Není důvod tomu nevěřit, na druhou stranu ale ani není důvod tomu věřit, pro hru samotnou jako by to nebylo podstatné. Kdyby Anna byla prodavačkou v trafice u nás na rohu a Tennessee sloupkařem místních novin, hra by se nemusela příliš měnit, dál by se mohli setkávat u Anny v bytě, dál by se mohli podporovat i hašteřit, dál by mezi nimi mohlo růst přátelství, jen události, o nichž spolu rozmlouvají, by byly jiné, všednější. Ne už tak emoce, ty by klidně mohly zůstat.

Kdyby bylo autorovým záměrem ukázat, že i pro veřejnost zajímaví lidé jsou v soukromí zcela obyčejní (a aby ne, stále to jsou "jenom lidé"), byla by to opravdu dobrá hra. Jenže tady se vypráví příběh o přátelství Anny Magnani a Tennesseeho Williamse, dvou konkrétních osob, na pozadí jejich osobních příběhů. Ten sice odvyprávěn byl, leč způsobem, který mě zaujal asi podobně, jako by herci předčítali z biografií svých postav.

Pravda, Simoně Stašové určitě uvěříte italský temperament a touhu po herectví, Oldřichu Víznerovi zase pravděpodobně uvěříte jistou americkou rezervovanost, potřebu vyjádřit se slovy i přátelskou posedlost Tennesseeho Annou. Ale opět, nejde o charaktery Anny Magnani a Tennesseeho Williamse, jde o charaktery nějaké ženy a nějakého muže, nějaké touhy a nějaké motivace.

Ve výsledku tak hra nejspíše sdělila, co sdělit chtěla, herci se rolí zprostředkovatelů děje zhostili velice dobře... Ale mě jako diváka to prostě nějak neoslovilo.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.