Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Nechat se pohladit
Jiří Koula, 20.4.2020

Šumavské legendy od uskupení, jež si říká Spolek R312, jsou posledním představením, jež jsem viděl naživo před... Však víte. Takže budiž prvním, o kterém se rozepíšu s nadějí, že si to někdo přečte a v růžové budoucnosti, kdy už se to zase bude smět, se na tuto partičku zajde podívat. Protože jestli chci následujícími řádky něco říct, tak právě to, že to za to rozhodně stojí.

Kde začít? Od názvu souboru. Když si vygooglíte R312, nejspíše narazíte na Renault R312, což je slepá ulička. Když ale zkusíte Spolek R312, najdete facebookovou stránku tvrdící, že jde o "divadelní autorský spolek, jehož jádro tvoří skupina spolužáků z Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU" (a abych vás dále nenapínal, R312 je označení učebny na DAMU). Bingo! Co tak můžete očekávat, když se lidé z KATaPu rozhodnou dělat divadlo? Osobně jsem na představení přicházel s představou, že se mi dostane v zásadě za příběhem zaostávajícího herectví, což by tak nějak odpovídalo zaměření tvůrců. Naštěstí si ale oni sami své silné i slabé stránky uvědomili a uzpůsobili tomu koncepci inscenace.

Výsledek? Vlastně úplně nevím, k čemu to připodobnit, Šumavské legendy mi evokovaly Cimrmany, Krkonošské pohádky, Dalskabáty, Chobotnice z druhého patra... To vše okořeněno špetkou "devadesátkové" nekorektnosti. Ale hlavně, ta inscenace je v něčem hluboce česká, ne jihočeská, jak by se mohlo zdát z názvu, ale opravdu univerzálně česká. Když jedna z postav na začátku čte z knihy šumavských legend, že je zdejší lid uzavřený a neotesaný, leč dobrosrdečný, je to výstižné pojmenování naší národní povahy.

Chceme-li se dostat dál, musíme vyjít z již zmíněných legend. Ty jsou všudypřítomné, přičemž nejsou jen čteny či vyprávěny, samotný časoprostor inscenace je jimi utvářen, jsou v něm živé či aspoň uvěříme tomu, že by mohly být, ostatně postavy samotné se o to přou. Které to jsou? Máme tu nerudného majitele hospody U buku, v níž se vše odehrává, a jeho dvě dcery - romantickou Kristýnu a "velmi jednoduchou" Andělu. Jednoho večera se za nevlídného počasí v hospodě sejdou ještě kostelník, pravidelný to host, který si dopřeje kořalky se stejnou chutí, s jakou káže o neřestech druhých, a dva náhodní pocestní, bezejmenný světácký všudybyl a naivní holobrádek Václav.

Různorodost postav ústí v interakce, jež budují děj, přičemž něco je očekávatelné, něco překvapivé, netřeba to rozepisovat, podstatné jsou z mého pohledu dvě věci. Na jedné straně jsou postavy prototypy, šablonami, jak se na "pohádkovou" stylizaci sluší. To hercům umožňuje se za ně do určité míry schovat, "držet pózu", čemuž napomáhá i pečlivé rozdělení rolí "po typu". A ono to funguje. Naproti tomu ale sledujeme "katapáky", kteří se nespokojí s prvoplánovou idylkou, pohrávají si s možnostmi žánru a mají v rukávech dostatek trumfů, aby si diváka všelijak povodili a hlavně udrželi jeho pozornost.

Nejen z legend skládá se folklór, ano, dojde i na písně. Jejich zařazení je stejně jako v případě legend motivováno, byť někdy ne až tak přesvědčivě, ovšem to tvůrcům odpouštím, protože jsou vesměs mnohem muzikálnější než já a je radost je poslouchat, tedy s drobnou výtkou k sladění nástrojů a hlasů co do hlasitosti, nějaký "hudební režisér" by se hodil.

A když už jsem uvedl jednu výtku, budiž druhá, na pár místech je herectví (možná v kombinaci s režií) opravdu slabinou, to když dojde k významnému zvratu, na nějž postavy musejí výrazně zareagovat, zde se u mě párkrát viděné a předpokládané natolik rozešlo, že mě to "vyhodilo ze situace" a zvenčí jsem pozoroval, až se nový obraz zase poskládá a já se do něj budu moci vrátit.

Pravdou ale je, že to jsou vlastně drobnosti v porovnání s celkovým dojmem. Ten svět, do kterého vás uvede Růžena Štanclová coby Kristýna svým zasněným "jóóó", na nějž dohlíží Oskar Bábek jako hostinský, který vám dovolí zůstat, když zaplatíte a nebudete dělat rotyku, do nějž vnáší nepředvídatelnost prostoduchá Anděla Zuzany Bábkové, tajemno světoběžník Jana Večeři, rozum bigotní kostelník Pavla Zajíčka a v němž se snaží své štěstí najít Václav Zimmermann coby nezkušený Václav, je zkrátka podmanivý.

Je to svět, v němž vám hostinský natočí pivo a nepřemýšlí, do jaké sazby DPH spadá, kde se krajem toulají pocestní a nikdo po nich nechce občanský průkaz či adresu trvalého bydliště, kde za humny může číhat cokoliv a není kvůli tomu třeba zakládat nenávistné skupiny na sociálních sítích. Svět sice v podstatě pohádkový, ale též reálný, kde se miluje i podvádí, kde sice nakonec všichni dostanou, co si zaslouží, ale nejdříve každý chvilku tahá pilku.

Shrnuto, Šumavské legendy jsou vzpomínkou na dětství, návratem do časů, kdy jsme věřili, že leccos je možné, a též konejšivým pohlazením. Nezbývá mi než poradit, dopřejte si ten luxus a nechte se pohladit.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.