Blog redakce i-divadla

Něco o lásce
vydáno: 1.5.2018, Jiří Koula

Název tohoto blogu má trojí důvod. Zaprvé jsem si ho vypůjčil od Pavla Dobeše, jehož písně zaznívají na místech podobných tomu, kam přijíždějí Thelma se Selmou. Zadruhé je láska jedním z podstatných témat této hry, k tomu se ještě dostaneme. No a zatřetí bude tento text aspoň zpočátku spíše než čím jiným otevřeným milostným dopisem. Ano, slyš, světe, miluju A studio Rubín. Už zase či ještě pořád? To je složitější.

Minulost

Rubín jsem objevil na konci sezóny 2010/2011 a byla to láska na první pohled. Aby ne, když mou první zhlédnutou inscenací byla Kauza Médeia. Pokračoval jsem v září trojákem House of Love a už nebylo úniku. Trilogie kauz, trilogie House of Love, Svrbí, Med, Vejce, Zakázané uvolnění, Obludov, Dresscode: Amis & Amil, Hubte trampy, serou v lese... To jsou inscenace, jež jsem hodnotil vysoko a viděl několikrát, inscenace, kvůli nimž pro mě ve své době byl Rubín jasnou volbou při vybírání nejoblíbenějších divadel do výroční ankety.

A to není vše, co mají společné, spojuje je též (tedy většinu z nich) triumvirát Petr Kolečko, Jan Frič a Daniel Špinar, první jako umělecký šéf a autor, zbylí jako režiséři a (spolu)autoři. A právě primárně tito pánové tvořili "rubínovskou poetiku Kolečkova Rubínu" co do obsahu i formy, šlo o generační výpověď a byla to má generace. Tím nechci snižovat zásluhy ostatních tvůrců, nicméně pod Kolečkovým vedením bylo dosti zřejmé, jaké divadlo a pro koho se v Rubínu tvoří. A já spadal do cílového publika.

Každá éra ale jednou skončí a došlo i na Kolečkův Rubín. Následovaly dvě sezóny hledání nového směru, hledání nejisté, byť pro mě s převážně zajímavými výsledky (jak je možno nahlédnout z mých hodnocení). Ač by se bráno po jednotlivých inscenacích mohlo zdát, že Rubín dál fungoval k mé spokojenosti, přece jen něco podstatného chybělo. Zatímco inscenace z Kolečkových časů vznikaly v Rubínu a pro Rubín a do tohoto prostoru patřily, premiéry minulých dvou sezón byly spíše sňatky z rozumu, tvůrci hledali prostor a prostor hledal tvůrce.

Přítomnost

Možná se však blýská na lepší časy, Rubín už má zase umělecké vedení, konkrétně Dagmar Radovou. Během fáze rozkoukávání se si střihla dramaturgii dvou inscenací - Traktátu o stepním vlku a Královně duchů. Přiznávám, z obou jsem byl dosti rozpačitý, byť jeden z důvodů není zrovna fér - nezapadají do mé představy Rubínu. Ale o těch psát nechci.

Před dvěma týdny pak proběhla premiéra Thelmy a Selmy, Radové autorského počinu. A o té psát chci, protože je právě tím důvodem, proč jsem se do Rubínu opět zamiloval. Aspoň do příští premiéry si můžu myslet, že "můj Rubín" je zase zpět.

Thelma a Selma

Přiznávám, jednou z pro mě klíčových inscenací Kolečkova Rubínu byla Hubte trampy, serou v lese. Text Ondřeje Novotného mě vrátil do mých vlastních vzpomínek, kdysi jsem si odšlapal své po lesích a horách, prozpíval řadu nocí u kytary a ohně, a byť je to už minulostí, stále jde o důležitou součást mé osobnosti. Pravdou ale je, že coby politicky korektní liberál (tedy neomarxista, sluníčkář a dobroser) musím textu vytknout genderovou nevyváženost, zobrazený svět je výhradně mužský, sice v něm jsou zmíněny ženy a jsou i zhmotněny v jedné postavě, nicméně ta je objektivizována, slouží coby předmět touhy mužů. A právě toho si všímá Radová a vymezuje se vůči tomu, když Thelmu se Selmou - dvě ženy-subjekty - nechává vstoupit do osady, kde trávívá víkendy Thelmin manžel se svými kumpány.

To je jedno východisko. Druhým pak je (jak napovídá název) road movie Thelma a Louise, příběh dvou žen marně se snažících vymanit z mužského područí, přičemž však je tento přesazen do českých reálií, je menší, reálnější, nečekejte tedy žádné závažné (zlo)činy ani závěrečné gesto "radši zemřít svobodné než žít pod diktátem patriarchátu".

Tyto výchozí body nejsou nahodilé, naopak spolu zajímavě souvisejí. Český tramping je pozoruhodný fenomén. Vzbuzuje představu dálek a dobrodružství, zálesáctví, drsného chlapáctví, trampská osada pak symbolizuje jednak spojení člověka s přírodou, zároveň ale vítězství člověka nad přírodou, je prostorem, jejž člověk přírodě vyrval z náručí a přizpůsobil si ho svým potřebám. Názvy trampských osad se nezřídka odkazují k severní Americe a k dobám Divokého západu, tedy k absenci civilizace v našem současném smyslu, kdy je člověk odkázán jen na své schopnosti.

Jaká je ale realita? V naší malé zemičce fakt nenajdete nekonečné pláně, osada je na americké poměry za rohem a většinu cesty k ní absolvujete moderními dopravními prostředky. Veškeré výdobytky civilizace jsou na dosah ruky, boj s přírodou se redukuje na zajištění dříví na oheň, a tak trávíte čas zejména povídáním, zpíváním a popíjením. Jinak řečeno, trampský život u nás je v první řadě jeden velký sebeklam (byť přitažlivý).

To je ale též jeho podstatná vlastnost, jež sehrála významnou roli za minulého režimu, jakožto sdílená iluze s kořeny v dobách První republiky byl tramping přirozenou formou úniku z šedi oficiálnosti, zároveň byla svoboda jakožto klíčový prvek tohoto životního stylu revoltou proti normalizaci.

Ale zpět k Radové, tak jako odkaz na severní Ameriku představuje v trampské tradici v našich podmínkách nedosažitelný ideál mužství, Thelma a Louise je zase nedosažitelným ideálem ženské emancipace. Namísto cesty rozlehlou zemí tak Thelmu se Selmou čeká výprava do vlastního nitra, reflexe své situace, zatímco se opíjejí, aby v závěru místo pádu ve Fordu Thunderbird do Grand Canyonu coby aktu metafyzického osvobození odjely na fichtlu zpět do reality, osvobozené poznáním sebe samých.

Na začátku jsem zmínil lásku, před chvíli svobodu, pojďme se s těmito termíny vypořádat. Thelma a Selma jsou představitelkami dvou generací. Thelma vyrůstala za reálného socialismu a její příběh je prototypem osudu české maloměšťačky, láska k jejímu princovi se rychle změnila v realitu všedního dne, na své životní pouti, jež jí byla nalajnována režimem a společenskými konvencemi, poztrácela veškeré ideály a romantické představy. Ač jí Sametová revoluce teoreticky dala svobodu v první sféře, z té druhé se nevymanila.

Naproti tomu Selma je moderní žena vyrůstající ve svobodné společnosti. Je však svobodná? No, rozhodně je konvenčně svobodomyslná, přičemž jí leží na srdci především svoboda druhých, konkrétně jejího partnera, jenž si kdesi za velkou louží dělá už několikátý doktorát. Vyhovuje jí to? Ovšemže ne, ale je to přece jeho svobodné rozhodnutí a jakým právem by ho ona měla poutat k sobě? Svoboda je přeci to hlavní, ne?

To je právě ono, v představě absolutní svobody se skrývá zásadní rozpor, na začátku sice máte nepřeberné množství možností, ale každá volba představuje omezení, rozhodnout se znamená redukovat svou svobodu. A vztah to ještě akceleruje, spojit svůj život s někým jiným znamená nutně klást na něj podmínky (a počítat s tím, že on je bude klást mně). Jinak řečeno, ve výsledku znamená svoboda především možnost vybrat si svou nesvobodu a nést za to následky, svobodný člověk není ten, kdo není ničím spoután, ale ten, kdo se pro svá pouta vědomě rozhodl.

Thelmina nesvoboda spočívá v tom, že jí byla její pouta vnucena dobou, v níž nebylo mnoho možností, Selmina zase v tom, že se podřizuje nenaplnitelnému ideálu absolutní svobody. Jejich neštěstí pak plyne z toho, že oboje nahrávalo a nahrává spíše mužům než ženám, uvědomění si této situace pak představuje emancipační náboj.

A kam se nám ztratila láska? Ta zde prosvítá v několika podobách. Láska k druhému, láska k sobě, láska k životu. Abychom mohli skutečně milovat druhého, musíme nejdříve milovat sami sebe. Abychom mohli milovat sebe, musíme se znát, musíme být sebevědomí ve smyslu být si vědomi sebe samých, jen tak můžeme činit skutečně vědomá rozhodnutí a klást požadavky na druhé. A musíme milovat život ve smyslu jeho přijetí, nezbývá nám než hrát s kartami, jež nám byly rozdány, přičemž je lepší z toho, co máme, vytřískat co nejvíc než bolestínsky fňukat, že rozdávání bylo cinknuté.

OK, konec motivační vsuvky, zbývá zmínit poslední aspekt textu, vedle Thelmy a Selmy se v něm vyskytuje ještě třetí postava, totiž muž. Tak jako Thelma a Louise začíná zabitím násilníka, i zde se objevuje smrt. Nebo snad ne? Pokud jste z předchozího získali dojem, že Radová vlastně sepsala takové to mudrování dvou kamarádek ve vinárně, jež se ale náhodou odehrává v trampské osadě, je nejvyšší čas ho opravit.

Muž totiž funguje jako katalyzátor prozření obou žen, zároveň je ale spojuje s daným prostředím a odkazuje též k onomu severoamerickému ideálu. Je tu myslivcem, tu kovbojem, tu medicinmanem, objektem touhy i průvodcem, představitelem pro hrdinky ukotvené v realitě ženské zkušenosti dvojnásob cizího světa - jak toho mužského, tak toho mystického. Tento rozměr umožňuje posouvat děj kupředu a zároveň mu dodává punc magičnosti, vytržení ze skutečnosti, opravdové duchovní cesty (ovšem díky konkrétním detailům opět bez zbytečného patosu).

Tak, nakonec aspoň stručně něco k inscenaci. Režie se ujal Jiří Ondra, což považuji za znamenitou volbu. Umí totiž pracovat s atmosférou tajemna a nadpřirozena, ale zároveň též důsledně vést herce v konkrétních realistických situacích. Když to dokazoval ve svých inscenacích v Divadle D21, byl jsem z výsledku nezřídka rozpačitý, kvůli důrazu na první složku pro mě býval obtížně čitelný. Zde se však ukazuje, jak jeho práce může vypadat, má-li protiváhu v podobě autorky/dramaturgyně, jež ho nenechá ulétnout si mimo dosah diváka. Jinak řečeno, spojení Ondry a Radové považuji za mimořádně šťastné.

Výprava Jany Hauskrechtové (a Davida Oupora a Matěje Koláčka) sestává zejména z chaty, jež v očích jejích obvyklých obyvatel sice může být zálesáckým srubem, nicméně na první pohled je spíše větší kůlnou stlučenou ze všeho, co bylo zrovna po ruce. To odráží onen rozpor mezi malou realitou a velikostí iluze, i tak ale scéna celkově společně s osvětlením (tedy příšeřím) působí, jako by hned za zadní stěnou zurčel potůček... A vůkol temný les. Onu dvojznačnost pak evokuje i maska medicinmana - na jedné straně jasně rozpoznatelná, naproti tomu vypadající něco, co vyrobila vlčata na táboře během indiánského odpoledne - či kostým myslivce/kovboje.

Zbývají herci, tedy herečky a herec. Pokud všichni vyzdvihují Pavlínu Štorkovou nad Alenou Štréblovou (která jí prý zdatně sekunduje či s ní drží krok), sice více méně souhlasím, leč zároveň se ptám, do jaké míry to je dané tím, že Selma je Radové přece jen bližší a skrze ni nejlépe promlouvá k současnému divákovi. A nesmím zapomenout na Petra Šmída, jenž má značnou zásluhu na atmosféře, ať už svou postavou či tím, že se stará o hudbu, bravo jeho práci s looperem.

Sečteno a podtrženo, v Rubínu zase jednou vznikla inscenace, na niž se budu rád opakovaně vracet a jež právě tomuto prostoru dle mého sluší. A Dagmar Radové (no dobře, hlavně sobě) přeju, ať tento "Rubín s ženskou tváří" pokračuje, Thelma a Selma by mohla být začátkem... krásného přátelství.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.