Blog redakce i-divadla
Záměnová komedie není zrovna můj nejoblíbenější žánr, zejména proto, že se postavy obvykle chovají neobyčejně hloupě, aby se děj mohl zamotávat a jít tak kupředu. Aby to aspoň trochu fungovalo, je třeba, aby bylo v sázce opravdu hodně, pak se dá zkratkovité jednání pochopit. Toto Ray Cooney ve své hře Prachy? Prachy! zvládá, vše se točí okolo kufru plného peněz, v druhém plánu pak najdeme hrozbu smrti, jo, to by šlo.
Když už se tedy vše pěkně rozjede, blíží se klíčová otázka, jak to celé rozseknout, co si počít s postavami zamotanými do pavučin vlastních lží, jak to navléknout, aby byl divák koncem uspokojen a zároveň na něj nemusel dlouho čekat? Přiznejme si, že to se autorovi v tomto případě fakt nepovedlo, hra končí několika zvraty, po nichž je sice vše vyjasněno a je nastolen nový řád, nicméně je to zdlouhavé, úmorné... A pokud se někdo rozhodne tento text inscenovat, největší výzva spočívá v tom, jak to zamaskovat.
A pak je tu ještě jeden prvek, který jsem kdysi zmínil již ve svém hodnocení inscenace Divadla Palace, komika jedné z hlavních postav vychází ze situace "Jsem celý život abstinentka, ale dnes se zliju jako prase.", s takovouto vynucenou motivací čistě pro účely hry mám prostě osobně problém.
Přejděme ale k inscenaci v Pidivadle. Tu nazkoušel absolventský ročník, který se již nyní prezentuje jako herecká skupina OkaKlam. To je sympaticky sebevědomé a též to naznačuje, že se herci vnitřně vnímají jako tým. To je pro situační komedii, která prostě musí šlapat, jistě cenná deviza, ale zvládli ji zužitkovat?
Stručně řečeno ano, dokud funguje text. V "zamotávací" fázi inscenace přes nevyrovnanost jednotlivých hereckých výkonů jako celek šlape, herci na sebe reagují a jdou stále kupředu, byť se nemusí vše podařit zrovna na jedničku. Největší potíž však nastává v závěru, pedagogové a režiséři Miroslav Dvořák a Lucie Kožinová nenašli klíč, jak diváky přenést přes jeho utahanost, a nechávají je v tom vykoupat... A s nimi i herce.
A teď konkrétně. Ondřej Janoušek ztvárňuje Henryho, usedlého muže s milou ženou a malým životem, který najde kufr plný peněz, čímž se mu otevírá možnost vzrušující budoucnosti. A rád přiznávám, že mě Janoušek přesvědčil a bavil, naplnil nenadálé vzchopení se stejně jako závrať s potenciálních změn, touhu po novém životě i fakt, že vlastně neví, jak by ho měl žít.
Velmi milým překvapením pro mě byla Jean Oldřišky Jeřábkové, tedy ta "zrovna dnes opilá manželka". První polovinu představení se totiž důsledně držela v poloze "Piju, protože mám nervy z toho, co se děje." a přicházející opojení nechala jen lehce probleskávat. Po přestávce pak byla totálně namol, z čehož se postupně dostávala, ale to už mi nevadilo, právě proto, že byla nejdříve upřednostněna motivace před humorem za každou cenu. Ano, toto jde nejspíše stejně tak za Jeřábkovou jako za pedagogy/režiséry, každopádně bravo.
A pak tu máme poněkud jednodušší přátele ústředního páru, Betty a Vica. Barbora Kepková věrohodně podává Betty jako vymletou slepici a zároveň zlatokopku, jež se instinktivně chápe možnosti si z těch peněz také něco užít. S Vicem Jakuba Hány jsem měl v první polovině trochu problém, jako jasně, je to buran, ale za touto stylizací jsem cítil jakousi hereckou neohrabanost. Po přestávce však tento pocit zmizel, nevím, zda se do role konečně dostal či jsem si jen zvykl, no, jsem zvědavý, až ho uvidím někde jinde.
Eliška Pousková představuje taxikářku Sybillu, drsňačku, co se s ničím nemaže... No, to je ale tak vše, co o ní mohu říct, Sybilliny vstupy se dost opakují a přišlo mi, že byť Pousková tuto velestručnou charakteristiku vcelku naplnila, chvílemi příliš nevěděla, co si na scéně počít. Naštěstí se to v tempu hry ztratilo a v závěru naopak pomáhala tu káru dotáhnout do cíle.
A zbývají nám dvě policistky (tedy nechám-li stranou miniroli Alžběty Fišerové, o níž se opravdu nedá napsat víc, než že tam taky byla). První je prohnilá a hraje ji Anežka Matušínská. A můžu napsat jen dvě věci. První ryze osobní, jde o další herečku s očima, v nichž jsem se utopil... A s tím vlastně souvisí i druhá, dejme tomu objektivní, že kontrast vzhledu a role pro mě byl v jejím případě nepřekonatelný, takhle si úplatnou policajtku prostě nepředstavuju a Matušínská mě přes to nedokázala přenést.
A pak je tu poctivá policistka Michaely Schönové v columbovské stylizaci - baloňák, přihlouplé vystupování, nečekané návraty... Jenže zatímco poručík Columbo v závěru vyhrává, protože jeho vystupování je kamufláží, jež má pachateli dodat falešný pocit převahy, pointou této postavy je, že je opravdu tak hloupá, jak vypadá. Schönová je tak odsouzena setrvávat celou dobu v jedné póze a já mohu jen napsat, že se těším, až ji uvidím v jiné roli.
A to budiž vše, na závěr jen jedna poznámka, Prachy jsou jistě vhodnou pedagogickou volbou, herci mají možnost si osahat řemeslo a o moc víc nejde. Již za dva týdny ale OkaKlam představí svou další inscenaci My děti ze stanice ZOO, kolem níž se strhl nejen na poměry Pidivadla neskutečný povyk, to bude skutečné absolutorium tohoto ročníku a možný základ pro budoucí fungování tohoto souboru, počkejme si tedy.
Sečteno a podtrženo, Prachy? Prachy! jsou poměrně zdařilým studentským divadlem, jež kopíruje vzestupy a pády samotného textu, i tak ale ukazuje, že skupinu OkaKlam by mohlo stát za to nadále sledovat.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu