Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Pod maskami a kostýmy
Jiří Koula, 22.12.2017

Můj první dojem z Osamělosti komiksových hrdinů byl obdobný tomu, co zmiňuje ve svém blogu Vladimír Mikulka, totiž "neurazí-nenadchne", akorát bych ještě přidal "leč náramně pobaví". Přiznávám, spadám do cílového publika. Je ale tato inscenace opravdu jen takovou sympatickou blbůstkou určenou specifickému diváckému segmentu? Tato otázka úzce souvisí s jinou, totiž zda komiks jako žánr je jen takovou pohádkou pro děti a dospělé, kteří nikdy nepřestali snít. Na obojí je dle mého stejná odpověď, totiž jednoznačné ne.

Mikulka v úvodu sděluje, že postavy, jež se na jevišti objevují, vlastně nezná, nikdy je neviděl a nikdy ho ani nezajímaly. To je férové přiznání a chápu, že s tímto nastavením ani nemohl proniknout pod povrch komiksové křiklavosti, stejně jako to, že sice rozpoznal, že se hraje o obecných lidských tématech, avšak to, že jsou ilustrována na superhrdinech, považuje za pouhý "efektní rámec".

Všechno špatně?

Paradoxně však s inscenací můžou mít problém i ti, kteří komiksy fakt žerou, autoři si totiž nelámou hlavu s kontinuitou jednotlivých postav vzhledem k jejich klasickému vyobrazení. Ještě by se snad dalo smířit s Batmanem, v civilním životě boháčem Brucem Waynem - myšlenka, že nejen jeho superhrdinské alter ego, ale též identita zazobaného playboye jsou maskami, pod nimiž se skrývá obyčejný týpek, je zajímavá a ne nutně kacířská.

Horší to však je se zbylou trojicí. Catwoman je líčena jako Batmanův ženský protějšek, tedy jako ryze kladná superhrdinka, která po nocích pacifikuje padouchy. To je však v příkrém rozporu s předlohou. Selina Kyle se objevila jako zlodějka, aby se později stala Catwoman, z počátku stále zloduškou, která se sice časem polepšila, leč zůstala antihrdinkou. V NoDu je tato výrazná ambivalence zcela potlačena ve prospěch vlastní výpovědi.

Dále, Superman má všechny své fyzické superschopnosti, leč psychologicky vzato je to ťunťa. Nebo by se možná dalo říci vysoce funkční autista, fakt, pochází doslova z jiného světa, je ilustrován jeho neschopností porozumět lidské psychice. Jenže Superman coby Clark Kent od dětství vyrůstal v lidské rodině, chodil do školy, socializoval se, stal se novinářem... Navíc i na Kryptonu měl otce a matku a jeho rodiče jej poslali na Zemi, aby ho uchránili před zkázou, Kryptoňané tedy mají obdobné emoce jako lidé. Těžko proto uvěřit, že by byl dospělý Kent/Superman až takový mimoň.

A konečně tu máme Bruce Bannera a jeho alter ego Hulka. I zde utrpěl psychický obraz jeho civilního já, Banner je totiž původně velice inteligentní jaderný fyzik, jeho proměna v Hulka tak neobsahuje jen fyzický, ale i psychický kontrast. A to, že je Hulk schopen ve své podobě zuřivého zeleného obra konat dobro, je pak vysvětlováno právě tím, že i v této formě uvolněné silné emoce (hněvu) je Banner schopen si (do určité míry) udržet mentální převahu. V NoDu je však Banner průměrně inteligentní prospěchářský hajzlík a Hulk je zcela mimo jeho kontrolu, pročež je (záměrně) problematizováno, zda jde vůbec o (super)hrdinu.

Ani ne

Co si z předchozí sekce odnést? Pokud jste komiksoví fandové a do NoDu vyrazíte na "ty své superhrdiny", zažijete značné rozčarování. Berte to tedy třeba tak, že jde o výjevy z alternativního vesmíru, kde se trojlístek od DC Comics setkává s Hulkem od Marvelu, kde jsou všichni tak trochu jiní... A dokonce se tento vesmír prolíná se světem Star Wars (ano, to už je vyloženě hereze, ale klid, zkuste to rozdýchat, stojí to za to).

Jaké má však tato jinakost opodstatnění? Zde se dostáváme k teorii komiksu. Ten, je-li dobrý, nespočívá čistě v přeexponovaném boji dobra se zlem, kdy si vymyslíte superhrdinu a superpadoucha, necháte je proti sobě bojovat ve vizuálně zajímavých kostýmech a nakonec (obvykle) prvního zvítězit. To je jen základní schéma, které určuje žánr, to podstatné se ale skrývá v otázkách proč a jak. Proč je superhrdina hrdinou a superpadouch padouchem? Proč bojují právě spolu? Proč mají právě ty superschopnosti, jež mají? Jak jim pomáhají a jak je naopak omezují, tedy jak určují jejich vztah ke světu?

Jinak řečeno, všechny výrazné prvky v komiksu jsou hyperbolou všedního života. Každý z nás je nějaký, nějak se vztahuje ke světu a ten k němu, má nějakou zkušenost, jež ovlivňuje jeho pohled na svět, minulost se promítá do současného a budoucího chování a jednání. A právě komiks tuto rozmanitost lidskosti zvýrazňuje zveličením.

Abych konečně přešel k divadlu, klasický komiks se v tomto neliší řekněme od antické tragédie. Komiks má superhrdiny a superpadouchy, tragédie zase krále, hrdiny a (polo)bohy. Komiks má ústřední téma - vítězství dobra nad zlem, tragédie má ústřední téma - nemožnost uniknout svému osudu. V obou případech sledujeme příběhy výjimečných jedinců, avšak zajímaví jsou právě proto, že je nám jejich jednání blízké, rozumíme jejich pohnutkám, jde o zobrazení v jádru prosté lidskosti v extrémní situaci.

A to je přesně to, čemu tvůrci této inscenace rozumějí a co zobrazují, operují ne na dvou, ale rovnou na všech třech úrovních - v projekcích a kostýmech zachovávají ono pozlátko výjimečnosti a spíše jen zmiňují onu mezivrstvu konkrétního zázemí jednotlivých postav, aby výrazně upřednostnili právě tu nejhlubší úroveň, tedy fakt, že i přes tu kterou konkrétní zkušenost jde o lidi (ano, dokonce i v případě Supermana, protože mentálně je člověkem) sdílející základní potřeby a touhy. Inscenace je tak zároveň exkurzí do světa superhrdinů i komentářem k němu. A to je někomu málo?

Takže superhrdinové

Zde by snad mohl můj blog skončit a pokud jste inscenaci dosud neviděli, možná ani nečtěte dále. Sice jsem už vyjevil co, zbývá ale pro mě neméně zajímavé jak. Fascinuje mě totiž výběr postav. Na jedné straně by se dalo říct, že zvoleny byly ty (nej)známější, tak jednoduché to ale není.

Předně tu máme ústřední pár, Batmana a Catwoman. Ti nemají žádné superschopnosti, Batman je především man (ve smyslu muž), Catwoman pak woman (ve smyslu žena), akorát se po nocích převlékají do kostýmů a vyrážejí potírat zlo. Protože však nemají jiné fyzické výhody než ty, jež získali tréninkem (dobře, v případě Batmana ještě připočtěme technické vychytávky), je pro ně jejich tajný život značně vyčerpávající. Je vlastně vcelku logické, že v tom veřejném touží po klídku a pohodě, stejně logická je ale jejich nespokojenost plynoucí z kontrastu mezi nudou plynoucí ze splnění tohoto přání a přílivem adrenalinu nočních toulek. Na této dvojici je tak nádherně ilustrována rozporuplnost lidské podstaty, na jedné straně chceme "něco zažít", naproti tomu ale máme potřebu bezpečného zázemí.

Tento konflikt se opakovaně vrací v různých fázích života - batole s rodící se individualitou zkoumající okolní svět, leč potřebující možnost návratu do mateřské náruče, pubertální vymezení se vůči rodičovské autoritě jako dovršení procesu osamostatňování se versus touha moci se na rodiče ve vypjatých situacích spolehnout, v dospělosti pak hledání vlastního místa ve světě versus jistota ukotvení ve vlastní kultuře.

V kontrastu k předchozím stojí Superman, který není man (ve smyslu člověk) a oplývá naopak mnoha fyzickými superschopnostmi. A to až tolika, že největším problémem jeho tvůrců bylo hledat pro něj věrohodné výzvy. I to je v inscenaci reflektováno, jeho práce spočívá v tom se prostě objevit tam, kde je třeba, a situace je zachráněna. Supermanův vztah k jeho schopnostem je problematizován tím, že nést tíhu celého světa je prostě únavné bez ohledu na to, že to je pro něj hračka. To je jedna odvrácená strana (super)schopností.

V Hulkovi se pak zhmotňuje ta druhá, totiž to, že mít superschopnost ještě neznamená mít ji pod kontrolou. Zatímco Superman ovládá své schopnosti, ale už ne to, jak svět chce, aby s nimi naložil, Hulk je o úroveň níže, má sice nesmírnou sílu, ale jde o prokletí a ne dar, jejím výsledkem je leda tak bezmyšlenkovitá destrukce, proto se Banner rozhodne nechat Hulka pokud možno "spát". A když už to zvládá, což je samo o sobě úctyhodné, proč si tím taky trochu nevydělat, že?

Celkově je tak v této čtveřici reflektováno široké spektrum vztahu obyčejnosti k výjimečnosti, od výjimečnosti coby produktu vůle přes výjimečnost darovanou, pěstovanou a využívanou s rizikem zneužití okolím až k výjimečnosti bezděčné a potenciálně děsivé.

Star Wars?

To ale ještě není vše, už jsem zmínil Star Wars. Tento svět je v inscenaci přítomen jak dvojicí Stormtrooperů-violoncellistů, tak především roztomilým robůtkem R2-D2, který je zde však též jiný, než jsme zvyklí. Jeho výstupy působí jako dodatečný nápad, ostatně chtělo by to opravdu značnou dávku tolerance, abychom jej mohli považovat za komiksového superhrdinu.

Budiž tvůrcům připsáno k dobru, že jej nenechávají interagovat s ostatními postavami, čímž světy klasického komiksu a Star Wars zůstávají oddělené. Zároveň se ale spojují právě v časoprostoru inscenace, což je samo o sobě podstatné, zvláště v kombinaci s tím, že výstupy R2-D2 boří i hranici mezi světem Star Wars a tím naším, v němž tato filmová série byla natočena, čímž je přítomnost R2-D2 více než ospravedlněna, tato postava sama nese určitý příběh a poselství.

To totiž jen podtrhuje moji tezi, že fiktivní světy sice mohou mít své specifické obyvatele, kulisy a rekvizity, avšak zajímají nás právě proto, že pod tímto nátěrem nacházíme stále "jen člověka". Na jevišti NoDu se tak prolínají dva smyšlené světy s tím naším skutečným a funguje to, což ale není překvapivé vzhledem k onomu společnému základu, maximálně to v divákovi může vyvolat závrať z nutnosti přepínat kontexty.

O kom se hraje?

Ještě jednou se musím vrátit k v úvodu zmíněnému blogu, konkrétně k větě "Odmyslíme-li si komiksové kostýmy a masky, klidně by to mohly být příběhy přepracovaných manažerů, kteří se marně snaží vyskočit ze začarovaného kruhu." Je příznačné, že se Mikulka, který tvůrcům opakovaně vyčítá prefabrikovanost jednotlivých prvků, sám uchyluje právě ke klišé vyhořelého manažera. Stejně tak je příznačné, že jako se nesnaží uchopit komiks jinak než skrze jeho vizuální stránku, nepokouší se ani zamyslet nad zobrazenou únavou, vidí, co vidí, a bere to na první dobrou bez osobního angažování se.

Ano, převážná část inscenace skutečně rozvíjejí jeden nápad (ale snad jsem už ukázal, že to rozhodně není vše), který je skutečně sám o sobě jednoduchý. Jenže právě tím rozvíjením vzniká komplexní celek a ukazuje se, že nápad je to sice jednoduchý, ale jeho důsledky jsou dosti rozmanité. A není to samo sebou, jak už jsem uvedl, to zajímavé na (dobrém) komiksu jsou vnitřní motivy jednotlivých aktérů. A přidám, že tyto by měly souznít s realitou cílového publika, což ve výsledku znamená, že by měl (dobrý) komiks (ale týká se to popkultury obecně) zachytit ducha doby.

A přesně to se tvůrcům podařilo, onen ústřední nápad není samoúčelnou hříčkou "co by kdyby", není ani odrazem dynamiky nějaké specifické skupiny (třeba středního managementu). Ne, tvrdím, že podstata oné únavy posláním je klíčovou charakteristikou dnešní doby, přičemž komiksová stylizace slouží právě k vyjevení její univerzálnosti. kdyby se hrálo bez komiksových kostýmů a masek o manažerech, byla by to prostě hra o manažerech, s komiksovými kostýmy a maskami je to ale hra o nás všech, o současném člověku.

Nevěříte? Tak tedy pár příkladů. V Batmanovi a Catwoman můžeme vidět třeba mizerně placené zaměstnance z cyklu Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce. Tak jako trpí osobní život superhrdinů jejich tajnou prací, trpí osobní život Uhlové "hrdinů" dlouhou pracovní dobou ve vyčerpávajícím zaměstnání, jež jim bere většinu sil a zároveň poskytuje prostředky sotva na přežití do dalšího dne. Tak jako se Batman přes den zotavuje z nočních bitek, Uhlové "hrdinové" platí za náročné pracovní podmínky a monotonii své práce vlastním zdravím.

Superman je nešťastný, protože je ve skutečnosti svým vlastním posláním, to Clark Kent (tedy Supermanův osobní život) je jeho alter egem. Nevybaví se vám vrcholoví politici, sportovci či umělci? Lidé, o nichž víte více než o vlastních sousedech, "veřejné osobnosti", jež jsou neustále pod dohledem kamer? Lidé, od nichž očekáváme velké věci, něco, co sami nedokážeme, a ztotožňujeme je s jejich funkcí/povoláním/sociální rolí? Vyrazit si jen tak se pobavit s přáteli či si prostě jít obyčejně nakoupit do krámku na rohu, to je jejich tajný život, na nějž ale dle mínění veřejnosti snad ani nemají nárok, protože přece musejí být "superhrdiny".

A pak tu máme Bannera snažícího se potlačit Hulka. Přímočarou paralelou by mohl být hokejista-bitkař, který by sice chtěl hrát hokej, ale během zápasu pod vlivem adrenalinu ztrácí kontrolu. A právě za to ho fanoušci milují. Nebo rockový zpěvák, který se oddává "divokému životu" (právě tak, jak očekávají zase jeho fanoušci) částečně z vlastní vůle, částečně ale proto, že ji pod vlivem omamných látek ztrácí, a nakonec prostě proto, že se to od něj čeká (kolik špičkových hudebníků už na tohle dojelo). Ale můžeme jít dále, co třeba talentované děti, které jejich rodiče tlačí do výkonů v té které oblasti, i když by samy chtěly být prostě dětmi? Nebo je i to, co dělají, baví, ale chtěly by zkrátka jen zvolnit tempo? Zcela potlačit svůj talent je pak přirozenou reakcí, způsobem, jak být sebou a ne tím, co ze mě chtějí mít jiní.

Pokud nad tím vším mávnete rukou s tím, že jde pořád o svým způsobem extrémy, tak tedy dobrá, přejděme k "obyčejnému životu". Co třeba (super)matka, jež musí zvládnout všechny požadavky svých dětí i manžela a nemá nárok na to být unavená, nemůže nechtít? Co všichni ti, kteří se v pátek večer předhánějí v tom, kdo kolik vypije, aby sobotu strávili zotavováním se v soukromí a večer mohli opět vyrazit ven s úsměvem na rtech předstírajíce, že je všechno v pohodě? Co teenageři pečlivě aranžující své profily na sociálních sítích, aby to vypadalo, že mají stejně tak báječné životy, jakými se zdají být životy jejich přátel podle jejich profilů (jež jsou ovšem stejně tak pečlivě aranžovány)? Nebo co prostě jen zaměstnanci na zcela libovolných pozicích, kteří přecházejí nemoci a potlačují své osobní problémy jen proto, aby firmě ukázali, že se jí vyplatí?

Konečně se tak dostáváme k titulu hry/inscenace, k tématu osamělosti. Co to vlastně je? Ne, nejde o prosté "nemít partnera", jde o něco mnohem hlubšího a vážnějšího, totiž o nemožnost být sám sebou, o nemožnost nechat se poznat, o rozpor mezi bytím něčím a bytím někým, kdy to první je veřejné a druhé nejen soukromé, ale až tajné, protože často soudě dle okolí nepatřičné.

Právě proto mají všichni superhrdinové v NoDu společný základ, jsou osamělí, což znamená, že jim nikdo nerozumí (a někteří nerozumějí ani sami sobě), skrze své role jsou pevně ukotveni ve veřejném prostoru, což jim ale brání, aby byli skutečně poznáni. A přesně do tohoto rámce zapadají i výstupy R2-D2, z nichž se dozvídáme, že i u něj je všechno jinak, než se zvnějšku zdá.

A není ani náhodou, že taková inscenace přichází dnes, tento primární pocit osamění jde totiž přímo ke skrytým kořenům dnešní doby. Žijeme ve vysoce technicky rozvinuté civilizaci, jež ke svému fungování potřebuje, aby se její kolečka neustále otáčela v předepsaném rytmu. Žijeme v pozdním kapitalismu, naším pánem je efektivita a nejvyššími zákony ty ekonomické, což prosáklo až do naší intimní sféry, posuzování, co se jak vyplatí, prostupuje všemi typy vztahů. Žijeme v mediálním věku, v němž nezáleží co čím je, hraje se jen o to, jak je to prezentováno. Postpravda, fake news, alternativní fakta, to vše jsou reklamy na ideologie, součást budování mediálního obrazu velkých myšlenek, na osobní rovině si pak budujeme mediální obrazy sebe samých, abychom se výhodněji prodali, všechno se stává zbožím, všechny vztahy obchodními a na přesyceném trhu nakonec rozhoduje marketing.

A kam se v tom všem ztratil člověk se svojí nedokonalostí, vrtošivostí a iracionálními sklony? Poté, co odloží kostým a masku, zůstává ležet v regálu, nepovšimnutý a neprodejný, leda snad jako nechtěný bonus k nablýskanému produktu. Leží v regálu společně se všemi ostatními, jeden vedle druhého tam leží společně a přesto sami, toť podstata osamělosti, toť duch naší doby.

Něco málo k inscenaci

Dosud jsem se vyjadřoval jen k obsahu, přejděme tedy na závěr k formě. Zde mohu vlastně jen chválit a děkovat. Jednoduchá scéna - přehlídkové molo, plně odpovídá účelu, totiž sebeprezentaci jednotlivých postav, kostýmy jsou věr(ohod)né a R2-D2... Prostě wow (Lucie Wildtová). Zdařilost vizuální složky doplňují akční animace (Tomsa Legierski) a celé to rozpohybovává efektní lightdesign (Lukáš Jíra, Daniel Kozlík), patřičnou náladu pak navozuje hudba (Ivo Sedláček).

V tomto působivém kontextu pak může vyniknout herecká práce. Jan Strýček zaujme jako drsný Batman i Wayne hrající si na echt vidláka, Lumíra Přichystalová se lehce pohybuje mezi svůdnou Catwoman a šedou myškou hledající seznámení se středem v obyčejné holce Selině, Supermanovi Martina Cikána uvěříte jeho znavenost posláním stejně jako emocionální a sociální inteligenci na bodu mrazu (pokud už tedy takovou interpretaci Supermana přijmete). Vítězem je pro mě ale Ladislav Karda, jehož vypočítavý Banner je kombinací skvěle napsaného i zahraného charakteru.

Děkuji též režisérovi Jankovi Lesákovi, že to celé drží pohromadě stejně jako za dokumentární kontext, Tomáši Plhoňovi, jenž se podílel na sepsání textu, několikerý dík pak patří dramaturgyni Natálii Preslové - za její přínos v zákulisí a za... A to si nechám pro sebe. A děkuji též všem ostatním, kteří se na inscenaci podíleli a jež jsem nezmínil.

Závěr

Sečteno a podtrženo, byla by velká škoda vnímat Osamělost komiksových hrdinů jen coby ptákovinu sloužící k pobavení určitého typu diváka. Tuto funkci sice může též plnit (a to minimálně pro mě dosti zdařile), avšak vody pod touto hladinou jsou výrazně hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát. Věřím, že jsem se s touto inscenací nesetkal naposledy, rozhodně mi stojí za opakované zhlédnutí.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.