Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Pod maskou povrchnosti
Jiří Koula, 17.6.2018

Tomáš Šťástka ve své recenzi na Cloud píše: "Představení Cloud... však bohužel pouze klouže po povrchu." Kolega Lukáš Holubec to ve svém zdejším komentáři vidí podobně: "Je pravda, že Cloud nejde nijak do hloubky, což na zdejší scéně není zcela zvykem...". A konečně o obdobný pocit se se mnou podělila i jedna "nechci říkat víla, ale co na tom, i kdyby byla". Ač mám dva z nich rád a jsem jim vděčný, že svým pohledem na svět obohacují ten můj, v tomto případě musím se všemi třemi ostře nesouhlasit.

Pravdou je, že dramaturgicko-režisérské duo Tomáš Jarkovský - Jakub Vašíček vytvořilo inscenaci, již - pokud chcete - můžete opravdu vnímat povrchně (a přesto funguje). Jde o příběh dvou žen a jednoho muže, kteří se potkávají na sociální síti, časem ony chtějí jeho, on by byl rád za každou sukni (či to, co se skrývá pod ní), leč pokusy o osobní setkání se poněkud zašmodrchají, nicméně konec je v jistém smyslu smířlivý, hra může pokračovat. Humor pramení zejména z toho, že chování na sociální síti je na jevišti zhmotněno ve fyzické přítomnosti postav, čímž vynikne absurdní kontrast mezi realitou a virtuálnem. Navíc to má dobrý temporytmus, takže představení rychle uteče a přitom pobaví.

Ano, teď opakuji to, co napsali Šťástka s Holubcem, a vnímat takto tuto inscenaci je možné, stejně tak je možné si ji i takto užít, neboť tato slupka je dobře zvládnuta celým tvůrčím týmem. Proč se ale nepodívat pod ni? Důvodem není to, že pod ní nic není, takže se vydejme na cestu. Pokud jste inscenaci ještě nenavštívili, tak raději nečtěte dále, abych ji mohl rozebrat, budu muset leccos prozradit.

Podstata sociální sítě

Takže kde začít? Nejspíše samotným úvodem. Na z počátku prázdné scéně vystaví anonymní postavy v bílém scénu - plážový bar se třemi lehátky a bazénem. Ta představuje sociální síť, na níž se scházejí naši hrdinové - Hana, Ivana a Michal. Dovolte mi se hned u tohoto obrazu trochu pozastavit. Otázka totiž zní: Proč je prostředí sociální sítě vykresleno právě takto? Vždyť to nedává smysl!

Nebo? Ale jasně že dává. Takto postavená scéna silně evokuje dovolenou - lenošení na pláži, nekonečná zásoba drinků roztodivných barev v rámci all-inclusive zájezdu, to je vyloženě prototyp "české exotické dovolené". A jak se chováme na dovolené? Necháváme si podstrojovat, účastníme se programu, který pro nás připravil někdo jiný, nezávazně flirtujeme, užíváme si "letních lásek", chováme se nespoutaněji než obvykle (pokud to tak vy na dovolené nemáte, tak si vybavte hloučky podnapilých cizinců toulajících se noční Prahou - to je zase jejich dovolená). Nejsme spojeni s minulostí, již jsme nechali doma (tedy kdesi daleko), a nebojíme se ani budoucnosti, jež nepřijde, za týden budeme zase pryč. Chráněni relativní anonymitou (nikdo nás tu nezná a co se tu stane, to se doma nikdo nedozví) si užíváme přítomného okamžiku, bavíme se, konzumujeme doslovně i metaforicky.

Počkat, nepřipomíná vám to něco? Mně jo, na sociální síti je to přece úplně stejná písnička. Pobýváme ve virtuálním prostoru, který vytvořil někdo jiný, budujeme si svou identitu, zamlčujeme svá (nevhodná) pouta s minulostí, plácáme nesmysly a nemyslíme na následky, píšeme věci, které bychom nahlas neřekli, siláckým tónem, i když jsme v reálu přizdisráči. A zítra bude zapomenuto, co jsme dnes napsali, virtuální kauzy mají jepičí život.

Vida, hned samotný úvod nabízí podle mě celkem zajímavé pozorování, totiž že pobyt na sociální síti je svým způsobem dovolená, únik z šedi všedního dne. A to hned v několika ohledech. Dobrá, uložme si je do paměti a pojďme dál.

Sociální sociální síť

Scéna je postavena, postupně přicházejí Hana, Ivana a Michal (ne nutně v tomto pořadí, to už si nevybavím). Sami v imaginárním prostoru do něj vysílají hlášky a čekají odezvu, lajk či komentář, jinak řečeno, každý hledá druhého za účelem potvrzení kvality své (fiktivní) existence.

Toto je další moment, jenž si zaslouží uložení do paměti. Sociální síť je opravdu sociální, tedy společenská, protože člověk je primárně aristotelovský zoon politikon, společenský tvor. Většinu toho, co děláme, činíme proto, aby to bylo vnímáno druhými (většinu proto, že je třeba si odmyslet základní fyziologické potřeby, které činíme prostě proto, abychom jako jedinci žili).

V reálném životě to znamená soustředěné úsilí vedoucí k výsledku, který bude okolím nějakým způsobem oceněn, přičemž jeho hodnota se odvíjí od investovaného času, energie, schopností a výsledného užitku. Sice by bylo zajímavé analyzovat vztahy mezi těmito kategoriemi, ale pojďme dál.

Klipovitost a multitasking

Ve virtuálním prostoru je to totiž dost jinak, ona výše zmíněná diktatura okamžiku (setrvávání v přítomnosti oproštěné od minulosti i budoucnosti) způsobuje, že hodnota informace se odvíjí primárně od toho, do jaké míry dokáže zaujmout "právě teď". Nezáleží na tom, jak náročné bylo ji vyprodukovat, ale na její chytlavosti a kontrastu vůči okolí. Ukradený citát je víc než vlastní hloubavá analýza, zachycené výjimečné vystoupení pouličního hudebníka je na tom obdobně jako video koťátka válejícího sudy ze schodů. Člověk je posuzován jako zdroj informací a jeho hodnota se odvíjí od toho, kolik jich dokáže vychrlit (a jak zábavné jsou).

Pokud jsem napsal "diktatura okamžiku", je nyní třeba to trochu upřesnit. Virtuální realita má totiž též svůj časový rozměr (odvozený od toho, že každý z jejích aktérů je fyzickým jedincem vnímajícím čas), ovšem zvláštní povahy. Na jedné straně jde o sérii izolovaných okamžiků, naproti tomu ale má svou paměť, ideu minulosti, jež se projevuje v tezích typu "tohle je staré", "to už jsem viděl".

S onou izolovaností okamžiků souvisí klipovité vnímání, citáty, statusy, fotografie či videa mají charakter časově jasně ohraničeného celku, vynoří se, jsou zkonzumovány a upadají v zapomnění (Schválně, kolik jste toho olajkovali třeba před měsícem? A kolik z toho si dnes vybavíte?). Totéž platí dokonce i o internetových diskusích, jež sice můžou budit zdání kontinuálnosti, ale opět, ke kolika svým příspěvkům starším než pár hodin se ještě kdy vrátíte?

Druhou stránkou sociální sítě (či internetu obecně) je, že jde o síť, informace se valí z mnoha stran zároveň, jste uzlem propojeným s mnoha jinými uzly. A pokud jste v tomto prostředí (jako) doma, pak tomu odpovídá i způsob vaší konzumace, tedy praktikujete multitasking.

Rozdíl mezi "starým" a "novým" přístupem byl krásně vidět v reakcích na online seriál Semestr (z produkce Stream.cz), který zobrazoval právě tento způsob komunikace, jeho hrdinové zároveň komunikovali spolu, komunikovali s jinými, prohlíželi si fotky na Instagramu, googlili informace... V diskusích pod jednotlivými díly pak bylo lze nalézt diváky, kteří se rozčilovali ať už nad nepřehledností takového formátu či nad těkavou pozorností postav, stejně jako ty, kteří je přijímali pozitivně, protože odrážely způsob, jakým se v online prostoru pohybují.

Pokud máte pocit, že jsem v posledních odstavcích rozebíral své myšlenky týkající se sociálních sítí (či internetu obecně), aniž by to mělo vztah k inscenaci, opak je pravdou. Hana, Ivana a Michal se chovají "ponovu", v téže chvíli spolu komunikují hromadně i po dvojicích, zároveň si hrají, jejich konverzace je tematicky útržkovitá.

Nicméně je zde i spodní proud plynoucí směrem k možnému osobnímu setkání, takže se pojďme podívat na něj.

Já versus já

Jak už jsem napsal, za identitami virtuálního prostoru jsou stále skryti fyzičtí jedinci. Tato podvojnost je pro mě nejlépe ilustrována scénou v bazénku, kdy pozorujeme obojí zároveň. Na jedné straně online komunikaci všech zúčastněných, naproti tomu ale synchronizovanou masturbaci Hany a Michala ústící ve společné vyvrcholení.

Tuto fyzickou stránku by bylo možno vnímat jako laciný byť divácky vděčný prvek, zajímavější je ji ale zasadit do kontextu. Jednak názorně vidíme, že propojení fyzické reality s tou virtuální byť i v tomtéž okamžiku může být velice volné, jednoduše řečeno nikdy nemůžeme vědět, co kdo dělá ve chvíli, kdy je online.

Zároveň je ale společné ukájení se projekcí Haniny a Michalovy touhy, jejich motivace pobytu na sociální síti a směřování k budoucímu pokusu o osobní setkání. Tento obraz tak působí lépe, než kdyby třeba někdo z nich sdílel hlubokomyslný citát ve chvíli, kdy sedí na záchodě, to by sice stejně dobře splnilo onen první účel, ale nijak by to neprospělo příběhu.

Otázka identity

Hana s Michalem se tedy pokusí spolu setkat, nicméně Hana na smluvenou schůzku nedorazí. A to v situaci, kdy si chtěla dát s Michalem dostaveníčko i Ivana, což Michal odsunul s tím, že už něco má (přičemž pochopitelně nepřiznal, že jde o Hanu). Ivana se to však i tak dozví, uhodne totiž Hanino heslo na sociální síti. A následuje odveta, Ivana předstírající, že je Hanou, se Michalovi vysmívá a uráží ho.

To je celkem pěkný zvrat v rovině "banálního příběhu" (navíc kouzelně ztvárněný), avšak jako vše, co se na jevišti odehrává, má i svůj hlubší rozměr. Poukazuje totiž na fakt, že propojení fyzické a virtuální identity je ještě volnější, než by nám bylo milé. Nejen, že nevíme, co ten, kdo se za určitým avatarem skrývá, zrovna dělá, ale nevíme jistě ani to, kdo to je.

To je další zajímavý aspekt virtuální reality, potkávají se v ní ve výsledku fyzičtí jedinci, kteří vesměs jednají jako ve fyzické realitě, k níž patří i to, že obvykle víme, s kým zrovna máme tu čest. Pokud se ale někdo rozhodne tento předpoklad narušit, činí to ostatní značně zranitelnými. A přesto, že je hra mimo pravidla v online světě snadná, naše fyzická zkušenost způsobuje, že tuto možnost silně podceňujeme.

Někdo se dívá

A zdánlivý úkrok stranou, zbývá ještě jeden podstatný rozdíl mezi fyzickou a virtuální realitou. Pokud v té první něco sdělujeme, máme obvykle docela dobrou kontrolu nad tím, kdo je příjemcem. Jsme-li ale online, už to není tak jednoduché. Vše, co zveřejníme, se někam ukládá, čímž ztrácíme kontrolu nad tím, zda a kdo to kdy uvidí. To je v inscenaci reflektováno scénou, kdy si postavy vyměňují fígle, jak se flákat v zaměstnání, načež padne otázka "A co když si to přečte někdo z práce?", po níž všichni své příspěvky mažou.

Tím sice eliminují riziko, že by je náhodně našli jejich kolegové či šéfové, ovšem otázka, zda smazané příspěvky jsou skutečně pryč, zůstává nezodpovězena, zbývá jen doufat.

Realita vrací úder

Ale zpět k příběhu, Hana se na schůzku s Michalem nedostavila, protože ji srazilo auto. To je další silný moment v oné "banální rovině", který ale má opět dvojí hlubší smysl. Jednak ukazuje, že tak jako si nemůžeme být jisti, co kdo dělá, když je online, tápeme stejně ve chvíli, kdy někdo online není. Nebo - jako v tomto případě - když se online slib (schůzky) nepromítne do fyzické reality (účast na domluveném rande).

A druhou stránkou je rozpor mezi online realitou jako sérií okamžiků a časovostí fyzické reality včetně kauzality, Hanina nehoda je na jedné straně jen jednou z mnoha možných příčin, proč nedorazila, naproti tomu je ale zásadní v tom smyslu, že poukazuje na omezenost našeho bytí na tomto světě, jež je v ostrém kontrastu k chování se ve virtuálním prostoru.

Všechno je to jen hra

A zbývá poslední postřeh, než se konečně dostaneme k závěrečnému shrnutí a rozmyšlení si, jak vše, co jsem napsal, odpovídá na námitky ohledně vztahu inscenace k tématu a anotaci. Pokud jsem na začátku napsal, že tvůrci výstavbou scény nabízejí metaforu sociální sítě jako dovolené, nyní musím přidat druhou, totiž sociální síť jako hra. A to hned na několika úrovních.

Zaprvé tu máme hry skutečné, postavy spolu komunikují, ale zároveň (si) hrají. Online hry jsou zajímavým fenoménem, který do klipovité virtuální reality vnáší prvek časovosti, vytvoříte si postavu a tu postupně vylepšujete, roste, zraje. Nicméně na rozvíjení této myšlenky už není čas ani energie.

Zadruhé samotná vrituální identita je ve své podstatě hrou na něco, svá virtuální alterega si budujeme, sice do nich vkládáme sebe, ale vybíráme si, ve fyzické realitě filtrujeme, co o sobě online prozradíme (někdo více, někdo méně), samotná existence na sociální sítí je tak hrou, byť mnohdy zbavenou časovosti, což je dáno právě tím, že se ke své virtuální minulosti téměř nevracíme. To je v inscenaci nejlépe vidět ve chvílích, kdy postavy vkládají příspěvky či začínají diskuse, snaží se být zajímavé, vtipné, říkají "Hele, stojím za pozornost, kdo to ocení?".

A zatřetí je zde herní aspekt nezávaznosti, hra je hrou právě proto, že o nic moc nejde, lze začít znova. To se projevuje v závěru inscenace, kdy vše začíná nanovo, včerejšek je zapomenut, hra restartována, sice už bude možná trochu jiná, protože hráči jsou i fyzičtí jedinci s pamětí, ale ve virtuální realitě se to mírní, show must go on.

Takže cloud

Tak, napsal jsem mnoho o sociálních sítích a internetu obecně, kde je ale ten cloud? Dobrá, hned to bude, už mám dostatek munice, abych se s touto otázkou vypořádal. Takže co píše Šťástka?

"Diváky v něm zvou do života ve virtuálním úložišti, inscenaci prý inspirovaly různé osobnosti dotýkající se tohoto fenoménu v čele s mediálním klasikem Marshallem McLuhanem. Téma navíc uvozuje nádherně trefný citát ze Zjevení Janova: „Brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den a noci už tam nebude." A zde možná nastává trochu problém, přicházející divák čeká když ne analýzu, tak alespoň vyrovnání se se současným světem internetu a jeho dopady."

Takže, onen citát ze Zjevení Janova odpovídá právě virtuální existenci jako dovolené i hře. Dovolené jako úniku od těžké reality, kdy se o vše "někdo postará", hře jako činnosti, jíž je možné se oddávat bez ohledu na následky.

Vyrovnání se se současným světem internetu a jeho dopady? Hana, Ivana a Michal žijí svůj věčný okamžik se všemi zmíněnými aspekty - nezávaznost, roztěkanost, multitasking, násobná nejistota spojení fyzické a virtuální reality, ztráta kontroly nad informacemi, jež o sobě poskytujeme. Sociální síť je sice primárně prostředkem k navázání duševního (honba za lajky, hledání sebepotvrzení druhými) či fyzického (sex) spojení, nicméně inscenace ukazuje negativní specifika tohoto prostředku - diktát přítomnosti, extrémní stárnutí libovolné informace, jež ale potenciálně někde zůstává k námi nyní nepředpokládanému budoucímu využití, slabost skutečného propojení, možná krádež identity, pohyb v prostoru vytvořeném někým jiným, kdo neviděn formuje způsob, jakým spolu jeho obyvatelé komunikují.

A z kombinace herního aspektu budování vlastního alterega, slabé vazby na fyzickou realitu a značného množství tráveného času ve virtuálním prostoru (čímž se tento stává významným zdrojem informací) též plyne, že tito jedinci mohou mít značně zkreslený pohled na svět, čemuž nahrává i ona klipovitost neumožňující přijímané informace analyzovat a propojovat.

Ve výsledku jde o náhražkový život ve světě ovládaném "kdovíkým", přičemž výměnou za to je především absence skutečného života, toho mimo dovolenou, mimo hru. Zdá se vám taková analýza málo? Ukažte mi propracovanější. Ano, je jistě možné uvést komplikovanější příklady, ale sotva přijdete s novými principy, jež inscenace nebere v úvahu. A právě to je na ní krásné (a možná zároveň pro leckoho matoucí), totiž fakt, že na zdánlivě málu ukazuje tak mnoho.

Nyní bych mohl skončit, ale budu předjímat ještě jednu možnou výtku, někomu by mohl vadit závěr anotace: "Chcete se stát nesmrtelnými? Zbavit se závislosti na čase i prostoru? Uložte svůj život do Cloudu..." K tomu citace Tomáše Sedláčka z programu: "O tom jsou živé filozofické debaty, kde se hovoří o tom, že nikde není napsáno, že biologická forma je finální nositelka vědomí, a že lidstvo čeká emancipace do jakési duchovní roviny. Člověk bude schopen transcendovat své tělo a žít v jakémsi abstraktním světě, kde není smrt, nejsou tam nemoci, bolest, pohlaví, tělo je volitelné, kde je jiný prostor, než jak ho známe z fyzického světa."

Jak se inscenace týká onoho úplného uploadování se do cloudu? A je právě cloud oním prostorem, který nás zbaví okovů fyzické reality?

Odpovědí na první otázku by mohl být tento vtip (zdroj dilbert.com, překlad idnes.cz):

Když to rozvedu, tak od vzniku internetu se objevovaly vize propojení člověka s technikou, implantování čipu přímo do mozku, který nám zpřístupní veškeré informace. No, čipy v mozcích sice nemáme, zato máme chytré telefony, jež plní tutéž funkci.

Zrovna po mém představení Cloudu jsem byl přítomen klasické diskusi: "Ve filmu X hrál herec Y." "Ne, ten tam nehrál." "Ale jo, hrál." Před dvaceti lety by rozepře pokračovala dost možná bez jasného výsledku, dnes ale stačilo vytáhnout chytrý telefon a střih, závěr diskuse: "Tak tam hrál Z." "Ukaž... A jo, ale je dost podobný Y." "Jo, docela jo." A bylo jasno, namístě se zjistilo, kdo má pravdu, stejně jako to, proč se ten druhý mýlil. Čip v mozku by oproti chytrému telefonu možná ušetřil minutu, nicméně princip řešení je stejný, dnes máme k dispozici prakticky nepřetržitě potenciálně neomezený zdroj informací.

Svým způsobem obdobně pak onen vtip komentuje realitu uploadování se do cloudu. Na jedné straně sice tak daleko nejsme, ale pokud někdo většinu svého času tráví ve virtuální realitě, jako by se stalo. Aspoň mentálně, protože i tak má stále fyzické tělo, jehož se týká bolest i smrt.

A tím se dostáváme k druhé otázce. Inscenace ukazuje, že pobyt v online prostoru je motivován fyzickými potřebami, za virtuálními identitami jsou stále fyzičtí jedinci. Pokud se jednou skutečně zbavíme svých těl a naše vědomí se budou svobodně prohánět kyberprostorem, pak... Už nebudeme lidé v tom smyslu, že nebudeme entitami, o nichž by dnes bylo zajímavé hrát divadlo. To, co nás činí lidmi, jednotlivci, jedinci, tedy jedinečnými osobnostmi, je právě naše fyzická zkušenost společně s našimi omezeními. A je ve výsledku jedno, zda naše povznesení proběhne techn(olog)icky skrze digitalizaci či nějakým ezoterickým způsobem, tak jako tak půjde o konec historie člověka v tom smyslu, jak jej dnes chápeme.

A když už cituji z programu, ještě zmíním, jak se inscenace vypořádává s Marshallem McLuhanem: "Čím víc je o nás záznamů v databázích, tím méně existujeme. Nejprve tvoříme nástroje, a potom ony tvoří nás."

Klíčem k první větě je ono extrémní stárnutí informací, jež souvisí se zmíněným množstvím. Máte-li dnes schované desítky let staré dopisy svých prarodičů či fotografie a pročtete či prohlédnete si je, vyvstává před vámi příběh, mohou to být jen střípky, ale jsou zasazené do reálného života, jde o zachycení času využitého k něčemu jinému než vytvoření této dokumentace.

A teď si představte, že si vaši prapotomci za padesát let budou prohlížet vaše profily na sociálních sítích, pročítat diskuse, do nichž jste přispěli... Co jim to řekne? Co z toho bylo pro vás podstatné? Nakolik zajímavé pro ně budou informace, jež zítra nebudou zajímavé ani pro vás samotné? Čím se vaše profily budou lišit od milionů jiných? Strávíte-li své životy ve věčné přítomnosti, již budete dokumentovat jen proto, abyste dali ostatním vědět, že existujete, čím vlastně budete? A zbudou po vás vůbec nějací potomoci?

Druhá věta vyžaduje ještě méně vysvětlení, pokud byl virtuální prostor kdysi nástrojem, pak postupné přesouvání svého času (a pozornosti) do něj nás odcizuje sebe samým i navzájem a přetváří nás právě ve virtuální entity.

A co Cloud?

Uf, to by stačilo, nemyslíte? Já ne, zbývá se totiž vypořádat s Cloudem. Tedy postavou nesoucí toto jméno. V sekci "hrají:" Šťástkovy recenze chybí a není zmíněna ani v textu. U nás se ve výčtu herců skrývá aspoň pod třemi tečkami. Úplnou informaci nabízí až program k inscenaci, v němž se dozvíte, že tato role existuje a alternují se v ní Karolína Stehlíková s Danielem Čámským.

Proč ji zmiňuji? Zde se poselství přelévá v metaposelství. Samotný fakt, že tato postava bude nejspíše vesměs ignorována, je vzhledem k její funkci dost výmluvný. Je to přece právě Cloud, kdo Haně, Ivaně a Michalovi vytváří prostor, v němž komunikují, je to Cloud, kdo jim dává hračky, s nimiž si hrají... A je to Cloud, kdo vše vidí, kdo shromažďuje veškeré informace, kdo určuje, kdo je kdy uvidí, a kdo se tváří, že je na jejich žádost maže.

A tím se vracíme k metaforám o sociální síti. Je-li pro uživatele dovolenou, na níž se o vše "někdo postará", pak Cloud je tím "někým". Je-li pro uživatele hrou, pak jednají ve fikčním světě, jehož prostor i pravidla utváří zase Cloud. Pokud jsem zmiňoval nejistoty propojení mezi fyzickou a virtuální identitou uživatelů, pak v pozadí stojí naopak velmi pevné (byť "neviditelné") propojení Cloudu jako virtuálního prostoru i gamemastera s fyzickou infrastrukturou, někde někdo tvrdě pracuje na tom, aby uživatelům umožnil užívání (si).

Kdo to je? Co z toho má? Jaké jsou jeho úmysly? Do jaké míry vychází zkreslené vidění světa uživatelů z nich samotných a do jaké míry se v něm angažuje Cloud? Fuj, to jsou ale nepatřičné otázky, vždyť tady jde přece o jalové debaty Hany, Ivany a Michala... Či?

Závěr

Sečteno a podtrženo, chcete-li vnímat Cloud jako povrchní inscenaci, bránit vám v tom nemohu, je to vaše právo a i tak si ji můžete užít. Rozhodně to však neznamená, že opravdu povrchní je. Pokud kolega Holubec ve svém komentáři píše, že v Divadle D21 není zvykem nejít do hloubky, já dodávám, že tam není zvykem ani divákovi servírovat vše předžvýkané, naopak je tamějším zvykem počítat s jeho aktivním zapojením, přemýšlením a interpretací.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.