Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Ponořme se do Nory
Jiří Koula, 29.4.2013

Na úvod uvedu svůj původní komentář k této inscenaci zamýšlený od začátku jako dočasný: "Toto je skutečný velký třesk (= inscenace) na malé scéně (= D21). Stela Chmelová for president! Nebo aspoň do Národního. Celkově čistá inscenace jdoucí k podstatě bez kompromisů. Ovšem Lukáš Šolc jako Torvald? Ale no tááák..." A nyní trochu obšírněji (a též jinak).

Omšelá pointa?

Ve svém blogu k Pornografii Divadla Komedie jsem se pozastavoval nad otázkou "cizích vztažných soustav" jako možného zdroje nepochopení "hry odjinud" "naším publikem", přičemž jsem jmenoval několik příkladů, jež dle mého ukazují, že k onomu "minutí se" nemusí dojít. Ibsenovo drama Nora je dalším z nich. Lukáš Dubský ve své recenzi tvrdí, že tento text má velkou nevýhodu, protože pointa tehdy aktuální již v dnešní době "nepůsobí". No, v jistém smyslu tomu tak skutečně je, opravdu nás dnes těžko šokuje žena odcházející od rodiny, opuštění nezletilých dětí matkou je sice vzácnější než otcem, ale není to něco, co by se nedělo. Je však toto spojení "tehdejší pointy" s "dnešními poměry" vůbec relevantní? Na základě inscenace Divadla D21 se mi chce hlasitě vykřiknout "Nééé!" (aspoň v takto prezentovaném významu).

Prakticky na začátku totiž na scénu přichází Kristýna, ovdovělá Nořina přítelkyně z minula. Skrze několik poznámek o jejím osudu a současné situaci divák dostává "rychlokurz sociálního klimatu hry", který ukotvuje i samotnou Noru. Nedá se sice říct, že by tím byla eliminována jeho zkušenost, těžko se ale nadále lze na tuto odvolávat, Ibsen byl v tomto ohledu jasnozřivý a budoucím generacím poskytl pevný bod, o nějž se dá opřít a pohnout celým světem, v čase i prostoru.

Ačkoliv tedy závěr publikum nešokuje "tak jako tenkrát" (jenže to je částečně dáno i chybějícím momentem překvapení, těžko lze očekávat, že dnes obecenstvo nebude tušit, kam příběh směřuje), má pevný základ pro posouzení Nořina rozhodnutí v kontextu její doby, zabývat se spojením Nory a dneška by tak podle mě mělo smysl jen v případě, že by se někdo pokusil o přenesení jejího příběhu do současnosti.

Herecké prokletí či požehnání?

Když si projdete má vyjádření k inscenacím Divadla D21, narazíte podezřele často na jméno Lukáš Šolc. Co mě nutí zaujímat opakovaně právě k tomuto herci výrazné stanovisko? Dovolte mi zdánlivě poněkud odbočit. Když Dušan D. Pařízek připravoval pro Pražské komorní divadlo inscenaci Spílání publiku 2010, propašoval do Handkeho závěrečného vyspílání úryvky z recenzí inscenací této scény. A jedna z nich zněla "vy dobře obsazení" (přičemž namísto „dobře“ tam mohlo být "výborně" či "fantasticky", už si opravdu nevzpomenu, ale ono na tom zase tak nesejde).

Pravdou je, že jde o určitý nešvar kritické obce (a jistě i můj), zároveň však o příznak něčeho podstatnějšího. Každý herec nějak vypadá a má určitý "základní projev", kteréžto atributy obvykle vyvolávají určité asociace, které jsou do značné míry sdíleny režiséry i diváky, neboť vycházejí ze stereotypů sociokulturního kontextu společného oběma skupinám. Důsledkem pak je, že mnoho herců spadá do nějaké "škatulky", jsou role pro ně "jak stvořené" a "nemyslitelné"... A pak (možná i) většina mezi těmito póly, kde existuje jistá míra (ne)vhodnosti. "Základní projev" (a částečně i vzhled) se sice dá (z)měnit, ovšem je otázkou, proč by k tomu mělo docházet, je-li po ruce "vhodnější kandidát".

Proč jsem napsal "mnoho herců" a ne "všichni herci"? Denis Diderot se v Hereckém paradoxu zabývá charakterem a onen paradox spočívá v tvrzení, že herec schopný zahrát výborně charakterní roli nesmí sám oplývat charakterem žádným. Proč? Pokud herec nějaký charakter má, potom dokonce i v případě ztvárnění jemu odpovídající postavy by nebyl schopen podat vyrovnaný výkon napříč reprízami. Kdyby "hrál sám sebe", velmi by záleželo na tom, nakolik by v danou chvíli "byl sám sebou", nebo jinak, aktuální rozpoložení herce-člověka je ovlivňováno i jinými faktory než charakterem a dochází k jeho častým proměnám (byť častěji drobnějším než výrazným), nemůže tedy na jevišti prezentovat sám sebe, neboť jeho "já" se v různé večery v různé míře liší od potřeb postavy. Pro perfektní výkon je tak třeba oddělit člověka od herce a charakter je v tu chvíli přítěží.

Nechme stranou polemiku s Diderotem a přenesme jeho paradox na předmět mého zájmu. Jsou lidé výrazní a nevýrazní a zástupce obou kategorií najdeme i mezi herci. Rozdíl mezi prvními a druhými je ten, že výrazného herce si "na první pohled zaškatulkujete", nevýrazného ne. Kdo je na tom "lépe"? Ve světě, kde být "dobře obsazený" je polovinou úspěchu, mají výrazní herci napůl vyhráno, když jim režisér dá vhodnou roli (přičemž vhodnost je zajištěna právě sdílenými měřítky režiséra a publika). Naproti tomu ale nevýrazný (řekněme v určujících ohledech průměrný) herec, je-li schopný, může ztvárnit jakoukoliv postavu, protože si ji může "vybudovat", aniž by mu v tom bránila "jeho danost" (a dostáváme se tak vlastně k Diderotovu ideálu bezcharakterního herce, jenž má každé gesto přesně vypočítané k dosažení maximálního účinku). Shrnuto, otázka "kdo je na tom lépe" je špatně položena, výrazní i nevýrazní herci mohou dosáhnout srovnatelného úspěchu, jen k němu vedou jiné cesty (ano, pro úplnost bych měl dodat, že jsou i výrazní herci natolik výjimeční, že jsou schopni "přehrát svoji danost" a zároveň o tom přesvědčit režiséry, takže tu šanci dostanou).

Nyní výše uvedené aplikujme na dvě jména Divadla D21, již zmíněného Lukáše Šolce a k tomu ještě Petra Pochopa. Druhý je "typický záporňák" a je v tomto duchu obsazován (a nejinak tomu je i v Noře). Abych nebyl špatně pochopen, nevynáším žádné soudy o tom, jaký skutečně je, ale když se na něj podíváte a máte se okamžitě rozhodnout, zda jde o sňatkového podvodníka či podomního prodejce Biblí, sotva zvolíte druhou možnost.

V případě Lukáše Šolce je však situace komplikovanější. Jednak se ukazuje, že se dostáváme k určitým potížím při použití slova "nevýrazný", neboť oplývá jistou "nevýrazností", která však přispívá k tomu, že je "výrazný" v mnou výše načrtnutém smyslu. S kolegou Jiřím Landou jsem se pak u hodnocení inscenace 1984 shodl, že tam byl "dobře obsazen", přičemž jsem ho popsal jako "naivního 'rebela', jenž je ve skutečnosti loutkou". Tedy to je charakteristika ústřední postavy, hereckou "škatulkou" by pak bylo dejme tomu "důvěřivý dobrák", tak (zřejmě nejen) na mě Lukáš Šolc působí "na pohled", opět netvrdím, že takový je.

V Divadle D21 to tak však nevidí a zacházejí s ním jako s "univerzálním hercem", neznaje podrobností bych mohl spekulovat právě o jemných rozdílech mezi různými "typy nevýraznosti" (možná v kombinaci s hereckou nevyzrálostí), takové úvahy ale nemám o co opřít. Co jsem chtěl říct je, že Lukáš Šolc na mě opakovaně působí jako "důvěřivý dobrák" a to i v rolích, v nichž se to nejeví být vhodné.

Kdo je Torvald Helmer?

Jak je to ale v případě Nory? Mou prvotní reakci na jeho obsazení do role Nořina manžela Torvalda najdete v původním komentáři, na tomto místě ji však jsem nucen sám zpochybnit. Nejen u herců, ale též u postav podléháme určitým stereotypům, navíc tu přece jen do hry vstupuje kontext dnešní doby. Na začátku hry je Nora prezentována jako "poslušná ženuška držená na krátkém řetězu". To nám ovšem chtě nechtě evokuje charakter jejího muže, na mysl se dere obraz diktátora, který svou něžnou polovičku musí ovládat dost možná násilím.

Jenže taková představa vychází ze soudobého pohledu, pokud by Nora žila dnes tak, jak je ve hře prezentováno, musel by její muž být výrazně dominantní osobnost. Uvědomme si ale, že v Nořině světě je podřízenost muži přirozeným uspořádáním rodiny, muž o ni nemusí usilovat, nemusí si ji "za zavřenými dveřmi" vybojovat, neboť je "před nimi" normou.

Je v takovém případě vůbec nějaký důvod předpokládat, že by Torvald nemohl být akurátní úředník, byť trochu "trumbera"? Nemyslím si, dokonce toto pojetí ani neoslabuje Nořin čin, ona jím přece nerevoltuje proti Torvaldovi, ale proti celé společnosti, ta je autoritou určující pravidla. Navíc v emotivní scéně, kdy přestávají platit vnější měřítka a těžiště se přesouvá mezi Noru a Torvalda, náhle Lukáš Šolc předvádí působivé rozčilení se známkami vnitřní síly.

Mám věřit tomu, že tuto stránku měl předvést už dříve, ale nebyl toho schopen? Nebo se spíše přiklonit k názoru, že do tohoto bodu nic takového najevo dávat nemusel, protože se Torvald "vezl ve vleku společenských konvencí"? Druhá alternativa se mi zamlouvá mnohem více, neboť tím je zvýrazněno postavení ženy v době hry i to, proti čemu Nora skutečně stojí. Nezbývá mi tedy na tomto místě nic jiného než "rehabilitovat" Lukáše Šolce, "přesadit" jej na stranu povedených hereckých výkonů a zároveň smeknout před Terezou Karpianus (a Jiřím Hajdylou) za tento režijní výklad.

V hlavní roli Nora

A když už jsem smekl, můžu pokračovat k úklonu tak hlubokému, až se dostávám k možnosti políbit zem, po níž chodí kdo? Ano, zbývá poslední část mého komentáře, tedy Stela Chmelová. Hlavní hrdinka Ibsenova dramatu představuje výzvu i příležitost pro herečku, jež se jí ujme (či se s ní utká). Během dvou hodin musí tato projít proměnou, již dnes vnímáme jako "feministické hnutí" či "boj žen za rovnoprávnost", tedy letitý proces.

Jak už jsem uvedl, nejprve je Nora vykreslena jako "poslušná ženuška", posléze se však vyjevuje, že tomu tak docela není, přichází známky pokusů o samostatnost, což nakonec ústí v plnohodnotné uvědomění si ceny sebe samé jako člověka a rozhodnutí o právu na svůj život mimo "zajeté koleje". A nutno říci, že se všemi odstíny si Stela Chmelová poradila na výbornou, v první poloze mě opravdu neskutečně iritovala Nořina závislost a "uťápnutost", potom přišla úleva a zájem, když se ukázalo, že se "věci mají trochu jinak", abych byl na konci na Noru hrdý, protože si uvědomila svoji hodnotu. Mohl bych jako divák čekat více? Nezbývá než doufat, že se Stele Chmelové podaří skloubit její aktuální úlohu (nastávající) matky s divadlem a v dohledné době se opět vrátí na jeviště (i když pozornosti hodný je i fakt, že roli (dočasně?) přebírá sama režisérka Tereza Karpianus, srovnání by jistě mohlo být zajímavé).

Drobky ze stolu chvály

Co zbývá? Zmínit ty, jež jsem dosud opomíjel. Nils Krogstad Petra Pochopa je "úlisný lump", jak už jsem psal, taková role mu "sedí", ovšem naštěstí "dobré obsazení" není jeho jediným přínosem, tento "záporňák" se liší od "padouchů" z jiných inscenací, Petr Pochop ve své "zlotřilé" škatulce zvládá najít dostatečně široký prostor pro (sebe)vyjádření. Hana Mathauserová vede přesvědčivě postavu Kristýny "proti Nořinu proudu" od "z donucení vyšší mocí osamostatněné ženy" směrem ke Krogstadově náruči. Vždy poblíž a přece stranou pak stojí doktor Rank Jiřího Panznera, jenž své postavě vtiskl osobitý půvab, lehkost a lehkovážnost tváří tvář tragickému osudu vytvářejí kontrast, díky němuž i tato "ne zrovna hlavní" role utkví v paměti.

Závěr

Sečteno a podtrženo, byl na to sice potřeba blog, ale jsem rád, že jsem si uvědomil, jak povedená Nora v podání Divadla D21 vlastně je, můžu už jen napsat "Vyražte na ni, stojí to za to."


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.