Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Rekviem za Evropu
Jiří Koula, 27.12.2017

S lítostí vám oznamuji, že po krátkém životě nás opustila Evropa. Zrodila se v druhé polovině minulé sezóny a do té současné nenastoupila. Nezáleží už na tom, zda se jí osudným stal nezájem diváků či vnitřní potíže, o mrtvých jen dobře, zavzpomínejme na její lepší stránky. Pravdou však je, že není snadné najít někoho, kdo by je mohl vyzdvihnout. Byla uvedena tuším všehovšudy třikrát a vezmu-li v úvahu názory diváků, jejichž hlas ke mně dolehl, stejně jako skrovné kritické ohlasy, bylo by snad lépe, aby nyní mlčeli (a vlastně věřím, že už rádi zapomněli). Smuteční řeči se proto ujmu já.

Osobní úvod

Budiž tento text takovým mým malým coming outem, přiznávám totiž, že jsem Evropu miloval, byť šlo o lásku až na druhý pohled. Po prvním zhlédnutí se mé bezprostřední dojmy nelišily od většiny, hodně diplomaticky řečeno jsem z ní byl rozpačitý a mým úvahám vévodila otázka, proč se spojili dva dramaturgové (Natálie Preslová a Michal Zahálka, jenž text zároveň přeložil), aby z divadelního hřbitova vykopali a pokusili se oživit tento přes dvacet let starý text tak zřetelně spojený s tehdejšími událostmi, že jej proto lze sotva vnímat jako paralelu dneška. Následující hodiny však naštěstí ubíhaly v příjemné společnosti a myšlenky na Evropu jsem zcela opustil, jediným návratem k tomuto tématu byla náhodná zmínka od dobře informovaného zdroje, že podle něj není nutně problém v textu.

Když jsem se další den probudil do pozdního rána, začal jsem nad Evropou opět přemýšlet, tedy mou mysl začala znovu okupovat ona zásadní otázka proč. A vtom odkudsi přišla odpověď, záblesk prozření, něco jako když ze své paměti hodiny dolujete něčí jméno a náhle si konečně vzpomenete. Tak se mi zjevil nový úhel pohledu a postupně se mi k němu začaly připojovat jednotlivé detaily, až jsem si poskládal celek a řekl si "Jo, tak tohle má smysl."

Tím se však vynořila otázka nová, je-li ten text opravdu tak dobrý a stejně tak i jeho načasování, proč je tak špatná ona inscenace? Kdo za to může? Vyloučil jsem autora, vyloučil jsem dramaturgy, vyloučil jsem i herce (ty už vlastně před představením a v jeho průběhu se mi to jen utvrdilo)... Ano, zbyla obvyklá podezřelá, režisérka Viktorie Čermáková. Nijak se netajím tím, že jejímu pohledu na svět nerozumím a z jejích inscenací mám nejradši ty, v nichž je její rukopis nejméně nápadný. A ano, dokonce jsem předchozí den do NoDu přicházel právě s obavou, co zase vymňoukla.

Pachatelka tedy byla jasná a já si škodolibě řekl, že jí to dám tentokrát fest sežrat i za všechny její předchozí inscenace, jež se mi nelíbily (tedy jež jsem nepochopil). Abych měl pořádně nabito, rozhodl jsem se na inscenaci vyrazit znova a během sledování sbírat munici, co a jak kde pokazila. Usadil jsem v sále pěkně v první řadě uprostřed, aby mi neunikl jediný prohřešek, v echt bojovné náladě připraven důsledně rozebrat veškeré příčiny jejího neúspěchu.

A ono hovno. Přede mnou se začalo odehrávat to, co mělo být z tolika důvodů špatně, ale náhle nebylo, všechno to dávalo smysl, všechno mě bavilo, inscenace mě zcela pohltila a já těch sto minut byl šťastný, že jsem u toho, že se mi dostalo té cti to sledovat. Po odchodu ze sálu jsem byl beznadějně zamilovaný a začal hned plánovat, kdy Evropu opět navštívím. Leč to už mi nebylo dopřáno, vyhlášen byl jen jeden další termín a i ten byl pár hodin před začátkem zrušen.

Obhajoba Evropy

Co byl tedy ten paprsek světla, který jsem zahlédl onoho rána po prvním zhlédnutí a jenž mi postupně osvětlil celý text i inscenaci? To nedokážu vyjevit v pár větách, pojďme to vzít od začátku.

Text Evropa Davida Greiga je z roku 1994, je tedy starý? V porovnání se Shakespearem je to novorozeně. Ale dobře, dejme tomu, že je starý tím, že popisuje tehdejší události, Greig v něm spojuje nedávný rozpad Východního bloku a právě probíhající drolení Jugoslávie, děj situuje do blíže neurčeného příhraničního městečka kdesi ve střední Evropě či snad v bývalém východním Německu, jehož obyvatelstvo čítá mladé muže bez budoucnosti (bez práce a bez vyhlídek na lepší život), starého nádražáka nostalgicky vzpomínajícího na někdejší slávu a důležitost danou dřívějším významem hranic, jeho dceru... A do tohoto prostředí přijíždějí odkudsi z Balkánu jiný otec s jinou dcerou prchající před válkou. To vše je ještě zahuštěno postavou světoběžníka, který odtud kdysi vzešel a teď se vrací s aureolou světáctví, i když jde vlastně o takového evropského veksláka, malého vyčůránka žijícího na hraně zákona a využívajícího existence hranic a jejich zvětšené propustnosti ve svůj prospěch. Je snadné nad tím vším mávnout rukou, že toto vše jsou figurky své doby, které jsme už viděli tolikrát a dnes už jsme přece jen dál. Jenže právě toto je klíčová otázka, opravdu jsme dál?

Něco ke scéně

Než se dostanu k jednoznačnému ne, přeskočím od textu k inscenaci. Čermáková jednotlivé postavy na scéně aranžuje zdánlivě až příliš dřevácky, vizuálně moc doslovně. Do levé části jeviště situuje ony bezperspektivní mladé muže celé v bílém (jak oblečením, tak líčením) - Berlína, Valacha a Vencu, plně červený střed obývají starý nádražák Vztekal se svou dcerou Adélou, pravý kraj pak patří černému Sávovi a jeho dceři Kátě. Jediný kosmopolita Maroko nemá své místo ani specifickou barvu, od začátku se nenalíčený pohybuje napříč zónami.

Proč takové jasné rozdělení? Vždyť Sáva s Káťou přebývají v nádražní čekárně, již má ve správě Vztekal, Adéla je zase Berlínovou ženou a žijí spolu. Kromě nabízejícího se vysvětlení "Aby bylo hned jasné, jak jsou karty rozdány." je zde i zajímavější, totiž mé oblíbené míchání rovin. Sice sledujeme postavy nacházející se v daném čase na jednom místě, ale dejme si to dohromady s titulem hry a hned dostáváme druhou možnou interpretaci (a to ne výlučně, fór je právě v tom, že obě koexistují v jednom obrazu), totiž že jeviště představuje celou Evropu - Evropu západní, bílou, jádro Evropské unie, kolébku osvícenství i expanze hnané ideou nadřazenosti bílé rasy, Evropu střední, rudou, (post)komunistickou, stejně jako Evropu východní coby zdroj nestability celého regionu, zčernalou popelem nesčetných konfliktů.

To, že jsem si tento pohled nevycucal z prstu, podpořím dvěma argumenty. Jednak tím, co zazní ve hře i v inscenaci hned v úvodu a s lehkou obměnou znova v samotném závěru: "Abyste si zapamatovali, že my jsme svým způsobem taky Evropa." A pak tu jsou jména jednotlivých postav, jež jsou očividně alegorická, symbolizují jejich původ či charakter. S odkazem k místu tu máme vlevo Berlína, vpravo Sávu (abyste to nemuseli hledat, Sáva je řeka protékající většinou dnešních států tvořících dříve Jugoslávii) stejně jako východně znějící Káťu, v kontrastu k nim stojí Maroko i jménem mimo toto dělení (všechna tato jména se vyskytují už v Greigově textu, Zahálka je v překladu zachoval). Zajímavým případem je pak na první pohled bezpříznaková Adéla, v originálu Adele. Tím, že Adele je jméno starogermánského původu a Adéla jeho počeštěnou verzí, se vlastně jen potvrzuje Adélino rodiště a tím i usazení celé hry někam mezi východní Německo a střední Evropu.

Souvislost s dneškem

Přejděme dále, totiž k oné palčivé otázce, co nám Evropa může říct dnes. Opět se nabízí prvoplánové čtení, Sáva s Káťou mají na začátku začerněné obličeje, navíc k "nám" přicházejí z (jiho)východu, to jsou přece jasní uprchlíci/migranti. A pak se odlíčí a dozvíme se, že jsou "jen z Balkánu", tvůrci se nám tu snaží říct, že dnešní situace je obdobná té ze začátku devadesátých let. A to zase tak humpolácky, ach jo.

Přiznám se, že nevím, nakolik inscenátoři s tímto výkladem počítali (no dobře, už v textu jsou nepřehlédnutelné paralely, takže jistě v nějaké míře ano), a vlastně je mi to jedno, protože není až tak zajímavý. Přidržme se onoho podvojného výkladu, že jde o metaforu (tehdejší) Evropy a zároveň i o obraz mentalit lidí žijících pospolu na jednom (typově konkrétním) místě, a vezměme to zleva doprava po barevných složkách.

Bílá západní Evropa. Marine Le Pen ve Francii, AfD v Německu, rakouští a nizozemští Svobodní či Švédští demokraté. Kde se bere rostoucí podpora těchto hnutí? A proč se jí západní liberální demokraté děsí a hlavně proč se jí diví?

Rudá střední Evropa. Kaczyńského Polsko, Orbánovo Maďarsko, slovenští Kotlebovci, u nás historicky silná, byť již výrazně slábnoucí podpora KSČM nahrazená úspěchem SPD kanalizujícím nelibost k EU, navíc v kombinaci s Putinovým oblíbencem v prezidentském úřadu. Zůstává střední Evropě z dob Východního bloku jen nedůvěra k Západu, či míří rovnou zpět do náruče ruského medvěda? A jak to souvisí s nostalgií po starých pořádcích?

Černá východní Evropa. Jugoslávie je "vyřešená". Pohrobkem jejího pozvolného rozpadu je však dodnes ne zcela jasný status Kosovské republiky. Ale co rozdělená Besarábie? Co Lukašenkovo Bělorusko? Co situace na Ukrajině? Východní hranice Evropy je stále neklidná a generuje nešťastné lidi bez vlastní domoviny.

Ano, máte pravdu, toto mé dělení je do určité míry umělé, příklady z jednotlivých oblastí lze najít i v jiných. To však mou argumentaci neoslabuje, spíše naopak, narazili jsme zde na hranice úvah o evropských regionech, situace je mnohem složitější. Ač se některé problémy objevují jinde častěji než jiné, přičemž toto je dáno třeba historickým kontextem, nelze vytyčit jasné hranice "To se děje zde a ono zase tam." Což nás vrací opět ke Greigovi i myšlence Čermákové rozdělit scénu na jednotlivé oblasti, na jedné rovině sice jde o Evropu jako celek, na jiné ale přece jen o konkrétní městečko, tedy prostor, v němž se vše prolíná. Já jsem chtěl v této sekci ukázat jen to, že vše, co Greig do svého textu před více než dvaceti lety vložil, je i dnes stále živé (bez ohledu na to, zda se to vyskytuje na úvodních stránkách zpravodajských portálů).

Nepolikařte, vždyť jsou tady lidi!

Touto parafrází hlášky z filmového zpracování Švejka se dostáváme k tomu podstatnému, o co obvykle na divadle jde, totiž ke konkrétním postavám. Ty jsou sice na jedné straně představiteli určitých typů, naproti tomu však stále jde o konkrétní jedince. Právě skrze tuto dualitu je možno rozklíčovat onen vizuální efekt úvodního líčení a odličování v průběhu dění. Vztekal je místní nádražák vzpomínající na zašlou slávu a Sáva utíká před válkou, pod tímto povrchem jsou však oba ajznboňáci a nacházejí společnou řeč právě v boji za význam železnice. Adéla je Berlínovou manželkou a její postoje formuje výchova jejího otce, avšak touží od toho všeho utéct a šanci nachází v Kátě, pro niž je současné místo pobytu jen přestupní stanicí. Venca by rád odešel za lepším, Berlín by chtěl zůstat a pozvednout (své) město, Valach je i mentálně tažné zvíře a nemá žádný plán. Všichni tři ale jen sedí v hospodě, popíjejí a skrze alkohol končí u nesmyslných úvah. Východisko nakonec nacházejí v ustanovení spolku "slušných místních", jemuž Berlín předsedá a Valach je jeho spolehlivá mlátička. Mění se i jejich vztah k Marokovi, nejdříve ho obdivují za to, co dokázal, po vyhrocení postoje "my versus oni" však upadá v nemilost, z důvodu paktování se s cizinkou stejně jako ze závisti, připomíná "slušným místním", čeho oni nikdy nedosáhnou.

Opět můžete říct, že všechny tyto motivace už jste mnohokrát viděli, jenže to neznamená, že nejsou pravdivé či že jsou nějaký způsobem "vyřízené" a je čas jít dál. Sledujeme vývoj postav, z nichž skoro žádná nemá budoucnost, některé přišly o lepší minulost, některé o své kořeny, o minulost celou bez ohledu na to, jaká byla. A co je podstatné, všichni jsou "svým způsobem taky Evropa".

Kde je však (ten větší) zbytek Evropy? Kde je Evropa spolupracujících států, otevřených hranic, příležitostí pro všechny, technologického pokroku, rostoucího HDP a životní úrovně, Evropa vzkvétající a směřující k zářivým zítřkům? Kdybych chtěl být jízlivý, napsal bych, že především v hlavách politiků a v jejich předvolebních slibech, případně na kontech horních deseti procent. Vraťme se ale ke Greigovi, který rozvíjí metaforu železnice. Ta "lepší Evropa" je v textu symbolizována právě železniční sítí, po níž vlaky brázdí Evropu všemi směry, v nichž sedí cestující, kteří si ani neuvědomují, kde právě jsou, pro ně je Evropa skutečně jednolitým prostorem. Jenže naši hrdinové žijí v městečku, jímž už vlaky jen párkrát za den projíždějí, stanice je zavřená, byť má stále svého výpravčího, a vlaky zcela netečné míří z jakéhosi dalekého místa na jiné, život je všude tam jen ne zde.

I tento obraz má několikerý význam, dostáváme se k "míchání barev". Mé dělení na západní bílou a rudou střední rudou Evropu bylo umělé proto, že jde o dvě podobné reakce na jeden komplex jevů. Evropský projekt symbolizovaný železniční sítí je konstruktem naplánovaným "kdesi daleko", prosazovaný bez ohledu na lokální specifika. Pocit vlastní nadřazenosti (i kdyby jen "tady doma") i nostalgie po starých pořádcích jsou reakcí těch, kteří byli obětováni, kteří na tom všem tratí. Někde tam venku žijí lidé ve vzkvétajících regionech a vesele se prohánějí z jednoho do druhého, zde je však výsledkem tohoto procesu chátrání a cesta do zapomnění.

Kdysi tu byla továrna a s ní práce, z toho plynoucí pocit držení vlastního osudu ve svých rukou, to už je pryč a to vidí Berlín. Za časů hranic byla místní stanice důležitým bodem, kde stavěly vlaky kvůli celní kontrole, to už je pryč a to vidí Vztekal. Zatímco Berlín hodlá zůstat a chtěl by svému městečku vrátit jeho zašlou slávu, Venca by rád odešel jinam, snad by i stačilo nasednout do vlaku a vydat se do lepších krajů. Jenže nemá šanci, vlaky už tu nestaví, ten poslední mu ujel a on zůstává připoután ke zbytečnému životu. A konečně Sáva s Káťou přicházejí z místa, jež válka vymazala z mapy, možná jen změnilo jméno, možná už vůbec není. Stejně tak ale ve jménu pokroku mizí i tyto městečko, v jízdních řádech už je jen poznámkou pod čarou, zmizelo z atlasu důležitých míst, možná přežije jméno, leč bude zbaveno veškerých minulých obsahů.

Od divadla k metadivadlu

V minulém oddíle jsem se snažil ukázat, čím je Evropa podstatná, totiž tím, že je připomínkou těch, na něž se zapomnělo, leč to neznamená, že snad zmizeli, ne, stále žijí v místech, na něž nemyslíme, stále jsou "svým způsobem taky Evropa". Na různých úrovních jde tu o státy, tu o regiony, tu o města, tu o konkrétní lidi, jejich rozmístění napříč kontinentem je fraktálovité, při různých přiblíženích je najdeme všude. Zbývá poslední pro mě nesmírně fascinující myšlenka, totiž že to, že tato inscenace vznikla právě v NoDu právě s těmi herci, kteří v ní účinkují, má samo o sobě hlubší význam.

Začněme prostorem. V Dlouhé nad klubem Roxy existuje Experimentální prostor NoD začínající kavárnou, za níž se skrývá galerie a za těžkými dveřmi pak i multifunkční sál (či vlastně dva sály), v němž se hraje (i) divadlo. Ještě před pár lety převážně fyzické, poté se zde usídlila činohra od letošní sezóny říznutá loutkáři. To, že se v NoDu dělá umění, se však příliš neví, kavárna je bez ohledu na to, co se odehrává v sále(ch), otevřena široké veřejnosti a část galerie je primárně jejím rozšířením. Sedávají v ní místní i turisté a většina z nich netuší, co se děje "tam vzadu". Když skončí představení, diváci se vyvalí ze sálu do cizího prostoru, nemají si kam sednout a podělit se vzájemně o své bezprostřední dojmy. Tematizuje-li Greigova Evropa místa, která jsou "svým způsobem taky Evropa", pak právě NoD je svým způsobem taky součástí pražské divadelní scény.

A lidé? Přiznám se, že když jsem poprvé spatřil obsazení inscenace, srdce mi poskočilo radostí, tolik mých oblíbených herců z různých divadel na jednom místě, to se snad někdo rozhodl mi splnit sen. Avšak nejde jen o mé sympatie k nim, ale též o to, co představují, o scény, jež s nimi mám spojeny.

Elizaveta Maximová je mladá herečka, vycházející hvězda (moc bych českému divadlu přál, aby se věnovala právě jemu, leč bojím se, že jí bude malé, ať už s důrazem na české či divadlo), jež spolupracovala na několika projektech s OLDstars, líhní budoucích generací divadelníků, jíž se nedostává takové pozornosti, jakou by si toto uskupení podle mě zasloužilo.

Marie Štípková je dle mého silně nedoceněný talent, a ač hrála a hraje leckde, nejvýrazněji ji mám spojenu s Městským divadlem Kladno, konkrétně s érou Daniela Přibyla, jehož tamější bezesporu na regionální scénu příliš ambiciózní působení už je historií.

Ke stejnému období se mi váže i Zdeněk Velen, který už jen když se objeví na jevišti, nešel jsem ten den do divadla zbytečně. Ten je (či aktuálně bohužel byl) i jednou z výrazných tváří Komorní činohry, projektu Jiřího Bábka, projektu zajímavého a přínosného, jenž zašel na... Těžko říct, to vědí primárně ti, kteří mu házeli klacky pod nohy tak dlouho, až to neustál.

Václav Marhold se vypracoval v Divadle X10 - uskutečněném snu Lenky Havlíkové, nebyl sice u jeho založení v první půlsezóně na jaře 2013, leč připojil se hned na podzim a je tak součástí souboru od dob, kdy Divadlo X10 pracovalo ve Strašnicích stranou zájmu široké veřejnosti i převážné části pražské divadelní kritiky, pro niž bylo stále do Strašnic dále než třeba do Přibylova Kladna. Jen díky nezměrné vytrvalosti a nadšení principálky i všech jejích mravenečků (nedá mi to a musím jmenovat Ewu Zembok a Annu Císařovskou) se Divadlo X10 udrželo, vydobylo si své místo na slunci a letos otevřelo druhou scénu DUP39 v centru Prahy. A Marhold, jehož jsem z počátku vnímal stylem "jo, taky tam hraje", se stal rovnocenným členem souboru (nejsem v tomto případě schopen posuzování, Divadlo X10 je pro mě jedna hvězda vedle druhé).

Ve Strašnicích svého času našel útočiště i občas hrající a občas nehrající poloprofesionální Sektor pro Hosty, z něhož vzešel Jiří Pěkný. Od tohoto souboru jsem viděl právě ve Strašnicích jen Muže bez vlastností, příliš mě nezaujala inscenace jako celek a vlastně ani Pěkný, ovšem jako Vztekal v Evropě si mě plně získal.

Dalším souborem "na hranici existence" je Divadlo Puls sestávající z jednoho ročníku VOŠH, lidí se společnou minulostí, jež stále baví spolu hrát. Toto divadlo hraje poměrně zřídka leč průběžně a přiznávám, že pro ně mám slabost, sleduji ho od jeho počátku a jeho členům (a tím i sobě) přeji, ať ještě dlouho vydrží, byť tvorba v rámci něj je pro všechny jeho členy odskočením si od jejich hlavních profesí. A jedním z jeho členů je Josef Horák, miláček převážně dámského Pulsu (a ano, můj též), jenž v Evropě ztvárnil Vencu.

Zajímavým případem je Hynek Chmelař, představitel Sávy. Pro mě je hercem "nejvýraznějším z nevýrazných", "prvním z posledních", jehož síla spočívá v poctivé práci, o niž se mohou opřít jeho hvězdnější kolegové. Byl součástí Přibylova Kladna, účinkuje v inscenacích Divadla X10 (kde se minimálně v Sibiřské výchově a Solaris konečně zaslouženě projevuje jako herecká osobnost) a skrze něj se do metaprostoru inscenace dostává další vzpomínka, tentokrát na Pařízkovu Komedii, další někdejší projekt s příliš velkou vizí na provinčně malou Prahu.

A zbývá Richard Němec. Tak jako se Maroko pohybuje napříč Evropou, Němec - tento zcela jedinečný samorost - cestuje od projektu k projektu mezi scénami nacházejícími se též spíše na okraji divadelní mapy. Objevil se v několika (nezřídka site-specific) projektech Spolku Mezery Miroslava Bambuška, v MeetFactory, jež je primárně hudebním klubem, v němž se ale též hraje divadlo (přičemž tato funkce je v něm přece jen výrazně pevněji uchycena než v NoDu), ve Venuši ve Švehlovce v rámci tamějších souborů Depresivní děti touží po penězích Jakuba Čermáka i Chemické divadlo Vojtěcha Bárty, alternuje v inscenaci Morčata uskupení Tygr v tísni Iva Kristiána Kubáka, jehož domovem je VILA Štvanice.

Shrnuto, sice nevím, jak probíhalo obsazování Evropy (ale dá se hádat, že skrze síť osobních kontaktů jádra inscenačního týmu), leč propojení tolika vzpomínek na okrajové či již neexistující soubory a scény (či aspoň konkrétní etapy jejich vývoje) skrze právě tyto herce působí téměř jako předem promyšlený záměr, jenž je dovršen tím, že se tito všichni sešli právě v NoDu.

Co se nevešlo

Nyní, když už mám připravenu půdu, se konečně mohu vypořádat s několika konkrétními výtkami, jež se na adresu této inscenace objevily, byť půjde do značné míry o opakování toho, co už se vyskytlo.

Někde jsem zahlédl či zaslechl poznámku, že Berlín a jeho parta se většinu času jen tak poflakují po jevišti a nemají co dělat. To je pravda a faktem je, že by jistě bylo možné tyto postavy během doby, kdy nemají na scéně co na práci, uklidit mimo jeviště. Ano, to by bylo pohodlné... A zcela falešné.

Ať už scénu vnímáme jako celou Evropu či konkrétní městečko, tyto postavy jsou obyvateli onoho prostoru. A to bez ohledu na to, zda zrovna vykonávají nějakou zajímavou činnost, jejich pointou je přece právě to, že většinu času prostě jen existují, bez práce, beze smyslu, bez jakýchkoliv cílů. V první půli jsou aktivní jen u piva v hospodě, kde sní své zcela od reality odtržené sny, v té druhé přichází jejich čas, když zakládají místní domobranu. Berlín si v ní realizuje svůj pozitivní vztah k domovu a získává pocit, že má konečně věci opět ve svých rukou, Valach bitím cizáků ventiluje svou nevyužitou energii, Venca se přidává prostě proto, že se "tady" konečně něco děje, když jeho sen odejít "tam" nevyšel.

Právě v tom, že jsou tyto postavy celou dobu na scéně, se plně vyjevuje dynamika vedoucí ke vzniku takovéhoto hnutí. Městskému liberálovi by vyhovovalo, kdyby ve chvílích, kdy nejsou potřeba, někam zmizely, ostatně právě tak uvažuje o lidech, jež ony postavy představují, snad i tuší, že jsou svým způsobem jeho spoluobčany, ale vlastně na ně nemyslí, reálně pro něj obvykle neexistují, nepatří do jeho světa, on kolem nich nevšímavě projíždí v pohodlném kupé globalizovaného vlaku. Jenže oni tu i tak pořád jsou, zde hledejme příčinu úspěchu Andreje Babiše či Tomia Okamury, oni za těmi lidmi jezdí, mluví s nimi, naslouchají jim. A to nejen měsíc před volbami jako etablovaní politici, kteří hrají právě přesně tu (po dvaceti letech již nefunkční) hru "Obvykle vás ignorujeme, ale teď ukážeme, že jste důležití." A nezáleží na tom, zda to Babiš s Okamurou s těmito lidmi myslí dobře či jde jen o chytrý tah, ten pocit, že jsou viděni a slyšeni, tu je bez ohledu na důvody i důsledky.

Dalším problematickým prvkem je prý příliš akcentovaný lesbický vztah mezi Adélou a Káťou. Pokud to tak vnímá náhodný divák, tak budiž, pokud to však prohlásí někdo, kdo se považuje a je považován za divadelního kritika, za znalce, který umí číst divadlo, je to dost smutné. Už se opakuju, ale sakra, jak někdo takový může brát tuto inscenaci jako realistické drama, navzdory názvu, jménům postav a dalším již zmíněným ukázkám toho, že jde o metaforu? Onen vztah přece nepředstavuje "prostě dvě lesby".

Adéla je rozkročena mezi dvěma světy, na jedné straně tu je lokální nuda a bezvýchodnost vyjevená v břemeni svazku s Berlínem, naproti tomu Káťa, (minulostí a postojem) vzrušující cizinka přicházející z daleka a mířící zase pryč, pro Adélu lístek k novému životu někde jinde. Adélino "přeorientování se" pak není doslovným přehodnocením vlastní sexuální orientace, nýbrž symbolem změny jejího přístupu od smíření se se zatuchlostí dosavadního života k naději, že jiný život je možný, že snad dokáže vypadnout a začít jinde znova. Řekl bych, že právě to, že lesbický motiv už je něčím okoukaným, co samo o sobě nijak zvlášť nezaujme, umožní zkušenému divákovi obrátit svou pozornost přesně k tomuto přesahu. A ejhle, ono ne.

A zbývá poslední bod, totiž že to celé bylo omšelé, mnohokrát viděné, že se dnes divadlo dělá jinak. Zde na závěr osobní vyznání. Často přemýšlím o svém vztahu k divadlu a pod vlivem toho, jak je vnímají "povolanější", mívám pocit, že to s ním vlastně nemyslím vážně. Neujíždím na moderních trendech, neukájím se nejnovějšími způsoby pohybu divadelního znaku, nedocením vyskytnuvší se originalitu jednotlivých složek tvořících divadlo či jejich neotřelé propojení.

Zároveň se mi čím dál silněji vnucuje myšlenka, že to vlastně možná není zase tak "špatně". Ano, prim pro mě vždy hrál a nejspíše i hrát bude text, což je prý překonaný přístup. Jenže se na to dá dívat i jinak, neznamená to totiž, že pro mě je na prvním místě obsah, tedy to, co se inscenace snaží sdělit, přičemž formu (ono jak) posuzuji až vzhledem k němu? Extrémem opačného přístupu je totiž zcela dominantní forma, v níž už možná ani nejde o to, co se chce sdělit, možná dokonce ani není co sdělit. A progresivní tvůrci i diváci to vědí a jen si hrají, hrají hru na hledání nových komunikačních kódů, což je pro mě samotným cílem, v rámci této hry zcela rezignovali na myšlenku, že byl komunikační kód původně prostředkem ke komunikaci něčeho.

Nevím, třeba jsem k současnému "postdramatickému divadlu" nespravedlivý, třeba má svůj hlubší význam a užitek z jeho "dešifrování" spočívá i v něčem jiném než v zabavení se touto aktivitou. Osobně však zůstanu srdcem i myslí u divadla vymezeného na jedné straně definicí Otakara Zicha jako "umění předvádějícího vespolné jednání osobu hrou herců na scéně", na straně druhé pak kybernetickou variací Iva Osolsoběho "komunikace komunikací o komunikaci" s přihlédnutím k rozboru jednotlivých aspektů takto určeného předmětu zkoumání českými strukturalisty. Nebo jinak, upřednostňuji a nadále budu upřednostňovat otázky co, proč, kdo a pro koho, až za nimi následuje i otázka jak.

Závěr

Sečteno a podtrženo, ač to tak napoprvé nevypadalo, při zpětném pohledu se mi Evropa v NoDu jeví jako násobně smysluplná inscenace, přičemž její řekněme vlažné přijetí a brzký skon jen rozšiřují a potvrzují její poselství a potřebnost. Ona samotná i dění kolem ní spolu pozoruhodně korespondovaly a ve výsledku tak šlo o pro mě nesmírně zajímavý i podstatný (meta)divadelní počin. Lásko má, odpočívej v pokoji.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.