Blog redakce i-divadla

Revizor rychlý a obnažený
vydáno: 10.9.2016, Jiří Koula

Na Gogolova Revizora lze nahlížet dvojmo, dá se brát jako komedie či jako kritika společnosti, na první pohled maloměšťácké, ale základní lidské vlastnosti jsou stejné všude, mění se akorát projevy. Tyto roviny mohou působit poněkud uměle a v Gogolově textu se přirozeně pojí ve společenské satiře (a to v závěru snad až zbytečně přiznaně: "Komu se smějete? Sami sobě se smějete!"), ovšem z pohledu inscenace už to tak jasné být nemusí.

A právě v OLDstars je to velmi názorně vidět. Na jiných scénách může být ve hře otázka, nakolik a jak text aktualizovat, jak jej přenést z ruského (polo)venkova devatenáctého století do "tady a teď" (někde se spokojí s "lidé byli a jsou lidmi", jinde dochází k určitému "přesazení"), zde je však výzvou už mládí souboru, herci, kterým by v hospodě ještě neměli nalít, ztvárňují postavy ve věku (a sumě zkušeností) svých rodičů (až prarodičů).

Jan Horák si naštěstí zjevně uvědomuje, že za těchto podmínek by onen prvek "tepání společenským poměrů" působil nevěrohodně (a tudíž nezáměrně směšně), pročež je Revizor v OLDstars komedií. Je to málo? Neřekl bych, je to jedna z možností, jak k textu přistupovat (druhým extrémem by bylo hru inscenovat jako hutné sociální drama, v němž by se divák cítil takřka provinile, kdyby cítil nutkání se zasmát, i to by jistě bylo možné).

Jinak řečeno, nemusí se vám to líbit, můžete nesouhlasit, ale tento Revizor je vlastně taková záměnová komedie spíše francouzského střihu, lehká, bláznivá a svižná. Poslední přívlastek podtrhuji, sehrát Revizora za osmdesát pět minut bez významových škrtů je (alespoň pro mě) divácky sympatické, dostanete "plnotučného Gogola bez pachuti ruské utahanosti".

Z důvodů složení souboru prodělala řada postav změnu pohlaví, což mimoděk jednak zafungovalo jako aktualizační prvek (přece jen dnes u nás máme ve významných (či obecně veřejných) pozicích více žen než Rusko devatenáctého století), jednak změna dua Bobčinskij - Dobčinskij na dvojici klepen Bobčinská - Dobčinská do světa hry vnesla typický český venkovský kolorit (natolik typický, že na něm Zdeněk Troška mohl vystavět sérii Babovřesky).

Přesto však herecky inscenaci jasně vládnou muži, na nejvyšším stupni vítězů pevně stojí Martin Leták, jehož hejtman je krásně propracovaná postava, stříbro získává Chlestakov Samuela Tomana. U bronzu už to tak jasné není, za mě tam patří nejspíše Osip Jiřího Maršála, byť s jeho nástupem jsem měl trochu problém.

Rád zmíním i některá další jména, Adam Mensdorff Pouilly je přesvědčivý v servilní poloze, Tereze Heydukové sice nebylo občas rozumět, ale její mimický výstup při uplácení Chlestakova byl navýsost půvabný, na hranici srozumitelnosti (a někdy i za ní) sice byly i drbny Žofie Holečkové a Zdislavy Čarnogurské, avšak v tomto případě to souznělo s jejich rolemi a vytvořily opravdu zábavné komické duo.

A ještě bych zmínil jednu věc. V OLDstars máte možnost sledovat "herce ve stádiu zrodu", mladé lidi, kteří se teprve učí, co to znamená dělat divadlo. To má z mého pohledu jednu zajímavou výhodu, můžete nahlédnout pod pokličku divadelní kuchyně, uvědomit si, z čeho vlastně inscenace sestává, prohlédnout si obnažené základy.

Co tím myslím? Na jedné straně zde byla úvodní scéna, kdy se hlavní aktéři dozvídají o příjezdu revizora. Ta působila rozpačitě, mladí herci měli za úkol dychtivě naslouchat, což může působit snadně, ale řekl bych (a viděné mě v tom utvrzuje), že je to naopak jedna z nejtěžších věcí, do hry zde totiž vstupuje čistá fyzická přítomnost herců na jevišti bez možnosti schovat se za hereckou akci. Jak se tvářit? Jaký zaujmout postoj? Co s rukama? Otázky bez jasné odpovědi, možná zde mohl být režisér více nápomocen.

Naproti tomu scéna, v níž se Chlestakov chlubí svým vlivem a konexemi, má sice dosti podobnou strukturu, avšak stačil podstatou malý režijní nápad týkající se distribuce alkoholu Chlestakovovi, jenž zaměstnal tři herce a vnesl do dění i prvek nepředvídatelnosti, a hned bylo vše jinak, kromě promluvy falešného revizora a reakcí na jeho slova bylo lze zároveň sledovat hotový koncert drobného jednání působící natolik přirozeně, že nejsem schopen ani odlišit, co ještě bylo hraní a co už bezděčné reakce herců jako lidí v konkrétní situaci na jevišti.

A málem bych zapomněl, jako velké plus hodnotím hudební podkres skupiny Gogol Bordello, tato složka působivě dotváří celkové zrychlené tempo inscenace, jež je vlastně též výrazným aktualizačním prvkem, inscenace se pocitově neodehrává v líném provinčním Rusku předminulého století, nýbrž v dnešní uspěchané době.

Sečteno a podtrženo, Revizor v OLDstars mě pobavil i zaujal, nejde sice o profesionálně vymazlenou inscenaci a budete-li chtít, jistě si najdete řadu důvodů, proč ji strhat, ovšem v takovém případě se hodí právě ona slavná replika "Komu se smějete? Sami sobě se smějete!", neboť jste zjevně zamířili na špatnou scénu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.