Blog redakce i-divadla

Sláva neviditelným
vydáno: 6.9.2013, Jiří Koula

Záměrem tohoto blogu je vzdát poctu "neviditelným divadelníkům". Než objasním, koho konkrétně tím myslím, zkusme si vyjmenovat, kdo všechno se na přípravě divadelního představení podílí. V zásadě je možno rozlišit dvě kategorie. První tvoří ti, kteří jsou vidět - účinkující. To jsou "vojáci první linie" a primárně k nim obecenstvo směřuje své ovace či pískot. Obecnější termín jsem použil proto, že nejde jen o herce, nýbrž (dle žánru) též zpěváky, tanečníky, živé muzikanty... Možná doplníte další. Jejich specifikum spočívá v tom, že (část) jejich práce leží v "tady a teď", tvoří "od nuly" každou jednu reprízu, stojí tváří v tvář publiku a jejich momentální činnost ovlivňuje výsledek - divákův zážitek.

Vedle nich tu máme široké "zázemí" - autory, režiséry, dramaturgy, překladatele, scénografy, kostýmní výtvarníky, hudební skladatele, choreografy... Jejich úkolem je navrhovat "tvar" jednotlivých složek inscenace či je "držet pohromadě", ten je ale víceméně završen premiérou. Ano, pomíjím "korekce" mezi reprízami, ovšem i když je zahrnu, zůstane (snad) platné tvrzení, že vliv této skupiny na průběh konkrétního představení je prakticky nulový, choreograf nemůže vejít na jeviště a nařídit tanečníkovi, ať je důslednější v doskocích, k tomu měl příležitost a nyní na to již není vhodný čas ani místo.

Podíváme-li se na tento výčet jako celek, nechybí nám tam někdo podstatný? Nemám teď na mysli profese více či méně nespecifické pro divadlo (od uvaděček po správu budovy divadla), bez nichž "by to nešlo", jednak to není tak docela pravda (amatéři i "neetablovaní profesionálové" dokážou dělat divadlo i bez těchto "neuměleckých složek", v případě potřeby je "nějak zastoupí"), jednak tento blog prostě není pro ně či o nich. Nabízí se ještě pro některé scény či herce mimořádně důležitá funkce nápovědy, ale ani tímto směrem nemířím.

Tou významnou a dle mého neprávem přehlíženou "kastou" jsou divadelní technici. Jejich roli půvabně ukazuje Jiří Havelka v Dramatu v kostce, což je nadmíru zajímavá (neboť stejnou měrou zábavná jako poučná) studie anatomie divadla. To je ve své podstatě iluzí, hrou na něco, co není (Zamysleli jste se někdy nad původním významem skrytým v termínech divadelní hra či herec?). Společným úkolem divadelníků je přesvědčit diváka, že nevidí "skupinu osob bezúčelně se vyskytujících v omezeném prostoru", nýbrž že je přímým pozorovatelem předstírané skutečnosti. Na tomto záměru však obvykle kromě viditelných účinkujících spolupracuje i někdo v zákulisí. Herec provede gesto vypadající jako upuštění kostky ledu do sklenice držené v druhé ruce, načež se ozve zvuk ledu dopadajícího na skleněný povrch. Kouzlo? Nikoliv, to jen "kdosi vzadu" doplnil hercovu akci odpovídajícím zvukovým projevem, iluze je úplná a funkční.

Budete-li chtít, jistě přijdete na další podobné triky. Odehrává se příběh v domě na rušné ulici? Herec otevře (třeba i imaginární) okno a rázem slyšíte troubení aut a křik lidí "venku". Nastal večer? Osvětlení jeviště se ztlumí. V dojemném okamžiku se ozvou tklivé tóny houslí. V naprosté tmě herec škrtne sirkou a její světlo je podpořeno decentním reflektorem na něj mířícím, aby i divák v poslední řadě mohl spatřit jeho výraz. Herec stiskne zvonek na dveřích namalovaných na stěně-kulise a ozve se zazvonění.

Co mají tyto příklady společného? Tak jako herec předstírá, že je někým, kým není, někde, kde není, někdy, kdy není, samo prostředí se mění způsobem odpovídajícím jeho akcím, audiovizuální rámec inscenace je dnes již prakticky neodmyslitelnou součástí celkového dojmu. Jenže ony změny se nedějí samy od sebe, někdo je musí provést. A tím někým je divadelní technik.

Možná si teď říkáte, že jsem při hledání "chybějícího článku" vyloučil "neumělecké složky", tak proč najednou vytahuju techniky. Tvrdím a chci doložit, že jde o "hraniční povolání" spadající do dvou světů. Ano, na jedné straně jde opravdu o techniky, kteří tahají kabely, mění prasklé žárovky v reflektorech, vyznají se v elektrotechnice (a aplikované optice i akustice) a "mačkají čudlíky". Jenže proti tomu stojí významný rys jejich práce během představení, totiž propojenost s herci, nutnost pokud možno perfektní synchronizace dění na jevišti a jejich činů.

Jejich práce je do té míry umělecká, že pomáhají vytvořit "tu pravou divadelní iluzi" a jsou v tom společně s herci, každé představení od začátku do konce, jejich chyba může zhatit snažení všech, "potopit" herce v daný okamžik ale i dílčí režijní záměr. Navíc musejí reagovat na mimořádné události, přeskočí-li herec půl stránky textu, nejen jeho kolegové na jevišti, ale i technik se s tím musí okamžitě vypořádat, ať už se pokračuje dále či se nějakým způsobem podaří situaci opakovat, technik se musí být schopen přizpůsobit, žádoucí je tedy určitá schopnost improvizace (kteréžto je ovšem zapotřebí už proto, že technika samotná čas od času částečně selže během představení a je nutno si v tu chvíli vystačit se zbytkem a snažit se "zachránit, co se dá").

Z výše uvedeného plyne jedno důležité, leč poněkud paradoxní pozorování. Nejvyšším uznáním, kterého se technikovi může dostat, je, že o něm nikdo neví. To, že svou práci odvedl na výbornou, totiž znamená, že veškeré změny audiovizuálního rámce působily tak přirozeně, že divák neměl důvod se jimi vůbec zabývat. U herců je to trochu jinak, pokud svoji roli zahrají opravdu přesvědčivě, recenzenti napíšou, že nehráli, ale že svou postavou skutečně byli, a je to bráno jako známka obdivu. To je možné díky tomu, že herec je vidět, čímž dochází k jeho dvojímu vnímání, jednak jako člověka, jednak jako postavy, odstranění této duality je pak nejvyšším cílem hercovým. Jenomže technik je mimo divákovo zorné pole a nějaká snaha o "ztotožnění" zde chybí.

Je to vlastně dost podobné filmové hudbě. Ta je též povedená tehdy, když o ní nevíte, zhlédnete film, zanechá ve vás nějaký dojem a vše je v pořádku, pokud si neuvědomujete, že hudební podkres k němu přispěl. Jeho skladatel však přece jen má příležitost k zadostiučinění ve chvíli, kdy po nějakém čase zaslechnete "pár tónů" a film se vám vybaví, to je známkou toho, že ač jste v rámci filmu hudbu nepostřehli, přece jen se vám v mysli pevně usadila. Divadelnímu technikovi však zbývá jen první složka, nebýt viděn. A nic se na tom časem nezmění, satisfakce z principu nemůže přijít.

Ve světle toho, že posláním techniků je nebýt spatřeni, není se čemu divit, že nemají ani svoji kategorii v rámci divadelních cen, protože vlastně není nikdo, kdo by jejich práci mohl či měl pozorovat a následně posuzovat. Otázkou pak samozřejmě je, jak by vůbec takové hodnocení mělo probíhat, podle jakých kritérií by se volil "technik, o němž se neví nejvíce"?

Sečteno a podtrženo, ačkoliv existují dobré důvody, proč se o technicích "ve slušné společnosti" prakticky nemluví (a právě to je důkazem, že svoji práci dělají obvykle dobře), přijde mi to líto. Nechci po vás, abyste se po každém představení dívali směrem dozadu ke kukani, kde tito "utajení dělníci divadla" a "skrytí umělci" zároveň sedí (ač bývá někdy pěkným zvykem, že jim aspoň symbolicky část potlesku věnují při děkovačce herci příslušným gestem), stačí vědět, že tam jsou, pokaždé a celou dobu ve střehu, bez nároku na slávu, z lásky k divadlu (aspoň někteří určitě). Divadelní technici, za sebe (a ty diváky, kteří to vidí podobně jako já) vám ze srdce děkuju!


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.