Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Třicátá (a zdaleka ne poslední) minuta zoufalství
Jiří Koula, 4.4.2011
Příběh Třicáté Marininy lásky v sobě skrývá potenciál na výbornou divadelní hru, dvouhodinový rozsah by se dal vyplnit bez hluchých míst. Ovšem o tom, co jsem měl možnost zhlédnout, se musím vyjádřit zcela jinak.

Z divadla jsem odcházel v hlubokém zamyšlení nad tím, kde se stala chyba (a děkuji tímto všem chodcům a dopravním prostředkům majícím pochopení a zabránivším střetu těchto s mou osobou). Viděl jsem množství postav, motivů a zhmotněných myšlenek, jednotlivé dílky by do sebe určitě mohly zapadat, přesto jsem celkový obraz nespatřil.

Nakonec jsem identifikoval dvě příčiny, podle hesla "za vším hledej ženu". První z nich je režisérka Viktorie Čermáková, jež inscenaci nedala jakýkoliv tvar, formu, nerozpoznal jsem poselství, sdělení, záměr, vlastně jsem nebyl schopen v tomto ohledu zachytit vůbec nic. No a kromě této jedné ženy výsledku nepomohlo ani to, že slečny a dámy, při vší úctě k nim, v tomto projektu představující herečky jimi vesměs spíše nejsou. Je dost možné, že jedna z těchto příčin do jisté míry vytváří pocit druhé, jen nejsem schopen rozhodnout, v jakém směru by to mělo platit.

Jisté vodítko možná nabízejí muži na jevišti. Začíná to úvodní scénou s Vladimírem Markem (přičemž myslím od chvíle, co si obleče kalhoty), jež je nefér v tom smyslu, že v divákovi vzbudí dojem, že ho čeká divadlo. Bohužel následuje hodina a půl přesvědčování o tom, jaká je ta Marina prostopášná lesba, k čemuž je užito téměř výhradně velmi názorných prostředků, na své si přijdou milovníci ženských křivek všech velikostí, jediným světlým okamžikem oněch vlekoucích se okamžiků (a že jich je opravdu požehnaně) je klávesový doprovod a později i zpěv Miloslava Königa, klubová scéna, v níž je ústřední postavou, je pak dalším zábleskem přítomnosti divadelních múz. Sice přiznávám, že v této fázi se sem tam objevilo něco, co by mohlo zaujmout, dodat nový rozměr... Ale šlo o osamocené výkřiky, i když to je moc silné slovo, spíše to bylo takové tiché sténání.

Vysvobozením z této "nahé nudy" (tedy ne že bych se rád "nepodíval", nicméně tohle nejen že neobstojí jako umění, ale nejde ani o (dobré) (soft)porno a až na jednu scénu ani o (dobrou) lesbi show, nahota je přítomna čistě proto, aby byla přítomna) je příchod Jiřího Štrébla. Na jeho "agitku" jsem zíral jak na svatý obrázek, měl jsem pocit, jako by se spletl a místo do Komedie vešel na Novou scénu a mimoděk s sebou na jeviště přinesl standard Pražského komorního divadla. Tento pocit byl pak značně umocněn tím, že Jana Pidrmanová byla v tu chvíli coby "Marina procitající"... Jak to jen vyjádřit? Obecná čeština pro to má výraz "na přes držku", myslím, že kdybych vybral libovolnou slečnu z publika, snad by to ani nemohla zahrát hůře.

Následovaly (naštěstí) už jen "správně budovatelské" scény z továrny, kde jsem se bavil obsahem, jenž mi milosrdně přehlušil další podivné "herecké" kreace a zakončení, při němž jsme všichni váhali (a většina asi i doufala), zda to má být opravdu konec.

Závěrečný spíše vlažný potlesk produkovaný obecenstvem, jež by se vešlo do Kolowratu (a možná i dvakrát), mi přišel jako přiměřená reakce na uplynulé dvě hodiny.

Sečteno a podtrženo, dám tolik procent, kolik měla Marina lásek, přičemž z těchto jde po deseti Jiřímu Štréblovi, Vladimíru Markovi a Miloslavu Königovi. Zbylých sedmdesát procent posílám jako omluvu Vladimiru Sorokinovi. A abych skončil něčím pozitivním, už vím, že mám co napsat do kolonky propadák roku v příští výroční anketě.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.