Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Velký třesk smysluplnosti
Jiří Koula, 31.12.2017

Během popremiérového večírku poslední inscenace Divadla Letí Bang jsem zaslechl, že je publikum rozděleno na dva tábory. Někteří se jí cítili osloveni, spatřili v ní přesah, závažnost, aktuálnost, viděli v ní hlubší smysl. No a jiní ne. Dojmy těch druhých shrnul ve své recenzi Dominik Melichar, pohled těch prvních zkusím formulovat já.

Bang povrchní

Vlastně rozumím, že je možné inscenaci či už přímo text Maria von Mayenburga takto číst. Titul Bang odkazuje k hlavní postavě Ralfovi Bangovi, podnětem k jejímu sepsání bylo zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Sám Mayenburg říká, že jde o alergickou reakci na všechno, co se v současném světě děje, Trump byl jen poslední kapkou. V Ralfovi se tak mísí všichni samozvaní spasitelé, kteří dnes z "nějakého důvodu" nacházejí podporu lidu, formulaci "drsná komedie o vzpouře bílého muže" můžeme chápat tak, že oním bílým mužem je právě sám Ralf (protože "masový bílý muž", jenž předobrazům Ralfa dává jejich moc, v textu spíše chybí).

Jinak řečeno, pokud chcete, můžete na text nahlížet tak, že je prostě o Ralfovi, slepenci konkrétních postav z celého světa (či aspoň z prostoru západní civilizace), čímž se však sám stává čímsi nekonkrétním, abstraktním. Má to ale jeden drobný háček, pokud tak učiníte, skočili jste Ralfovi na špek.

Ano, Ralfovi, nikoliv Mayenburgovi, protože je to právě Ralf, kdo se vás jako diváka snaží celou dobu přesvědčit, že to všechno je jen a jen o něm. Je to právě Ralf, kdo na sebe strhává pozornost, snaží se marginalizovat okolní dění, vytváří alternativní realitu, v níž je středobodem vesmíru. Pokud na to přistoupíte, dosáhl svého, zcela jste odignorovali veškeré souvislosti, ať už v rámci textu či v kontextu Mayenburgovy tvorby i práce Divadla Letí. Gratuluju, stali jste se Ralfovým "masovým bílým mužem".

Mayenburgův Bang

Pojďme se proto na Mayenburgův text podívat o něco poctivěji, tak, jak si to dle mého zaslouží, poté budeme moci přejít i k inscenaci samotné. Předně si uvědomme, že jde o Mayenburga, Bang používá naprosto stejnou strukturu jako jeho Mučedník. Ano, máme zde jednoznačně vyčnívající nějakým způsobem extrémní ústřední postavu, jež na sebe tímto logicky váže pozornost, jenže opravdu nejde jen o ni.

Ano, jistě je zajímavá sama o sobě. Avšak zároveň její radikálnost nutí ostatní postavy se vůči ní vymezit, je katalyzátorem umožňujícím všem přiznat barvu, čímž se vyjevuje celkový obraz společnosti a zpětně vidíme též to, že ona primární postava není izolovaným nahodilým jevem. Její vyhraněnost povstala právě z onoho okolí, byla jím stvořena, je reakcí na něj. Jinak řečeno, ten, kdo se nám zdál býti vysoce výjimečným, je náhle opět člověkem, uzlem v síti mezilidským vztahů, již nazýváme společnost.

A právě o společnost a nikoliv o jedince Mayenburgovi jde. Ralf je sice konglomerátem výrazných osobností z rozličných prostředí, leč Bang je pevně ukotven v Německu, Mayenburgově vlasti, píše o Němcích, o německé společnosti. Pokud si toto uvědomíme, náhle přestává být ona pro Melichara nepochopitelná temná minulost Ralfových prarodičů (ano, prarodičů, nikoliv rodičů) záhadou, jde o jasný odkaz k událostem druhé světové války.

A samovolné rozkrývání pokračuje, Ralfovi rodiče - Vicky a Dominik - nejsou altruističtí tak nějak z podstaty, aby tvořili kontrast k sebestřednému Ralfovi, ostatně v textu je dostatek míst, kdy vidíme, že tak činí "pro kameru". Ne, jednají tak ze stejného důvodu, jímž v seriálu Jistě, pane ministře sir Humphrey Appleby vysvětluje, proč Němci vstoupili do Evropské unie: "Aby se očistili od genocidy a byli přijati zpět mezi lidskou rasu."

A teď si do tohoto kontextu zasaďme Ralfa, příslušníka třetí generace. Od narození žije v altruistickém Německu vybudovaném generací svých rodičů. Necítí přímé spojení se svými prarodiči, nežil v jejich světě ani ve světě důsledků jejich činů, přichází s čistým štítem a vidí jen to, že jeho rodiče rozdávají ze svého (a tím i z jeho). A bouří se proti tomu, nechápe, proč by někdo jiný měl pít jeho kefír.

Dobře, Bangovi tedy představují Němce. A co jejich sousedé, Uschi a Reinhold Uhození? Na jedné straně je lze chápat skutečně jako sousedy, na této rovině vyvstává kontrast "elitářských Bangů" a "buranských Uhozených". Je tu však i druhá interpretace, totiž že dům Bangových představuje celé Německo a Uhození reprezentují jiný (méně rozvinutý) stát. Právě v této rovině dává větší smysl dynamika těchto dvou "rodin": Dominik prodává Reinholdovi předměty, jimiž Reinhold týrá Uschi, jež před Reinholdem utíká do domu Bangových, v němž jí poskytuje útočiště Vicky.

Přečíst v tomto sledu událostí mechanismus "Západ prodává zbraně současným či budoucím hlavám autoritářských států, z nichž pak prchají prostí lidé tam, odkud přišly ony zbraně." není zrovna dvakrát složité, vlastně by se tu dala Mayenburgovi vyčíst až přílišná návodnost, zvláště když do textu připsal Toma, který si v jednu chvíli zahraje na investigativního novináře snažícího se na to upozornit, leč je umlčen Ralfem.

Teď bych mohl rozebírat jednotlivé části textu a ukazovat, co na které rovině symbolizují, ale bylo by to zbytečné, zajděte si na inscenaci a popřemýšlejte si o tom sami. To, co jsem chtěl sdělit, je samotný fakt, že Mayenburg v Bangovi uvažuje ve více rovinách, sledujeme zároveň konkrétní jedince, vnitřní vztahy v rámci Německa i vztah Německa k jiným zemím, přičemž ale leccos z toho lze rozšířit na celý okruh západní civilizace, proto se dá Bang hrát i mimo Německo, třeba právě v Česku.

Zbývá však vyjevit ještě jeden podstatný aspekt Mayenburgovy tvorby, totiž že nikomu nefandí, nerozlišuje své postavy na dobré a špatné, je spíše dokumentaristou, který se snaží zachytit vztahy, popsat skutečnost v co nejširších souvislostech. Ilustrujme si to na Vicky s Dominikem, kteří na první pohled představují členy lepší společnosti. Naposledy se vrátím k Melicharovi, který píše, že jsou "veganští, altruističtí, intelektuální". Ano, takoví skutečně jsou... Asi tak prvních patnáct minut.

Pak se však tento obraz začne kalit. Jednak se čím dál více ukazuje, že jeho až přílišná dokonalost je směřována primárně k Tomově všudypřítomné kameře, jednak se zpočátku mimo záběr a pak i v něm objevují dosti jinačí stránky jejich osobností. V rovině přímočaře čteného příběhu zjišťujeme, že jsou to prostě pokrytci, nejsou tak bezbřeze vlídní a vyrovnaní.

Vicky vede útulek pro týrané ženy, ale když se jí to zrovna nehodí, nechá je stát za dveřmi, a když zrovna jedná "altruisticky", dbá na to, aby z toho sama vytřískala co nejvíc z hlediska svého mediálního obrazu. Dominik není nějaký uťápnutý intoš, pro nějž je jeho perfektní rodina nade vše a jenž by mouše neublížil, má zálusk na Ralfovu chůvu a vlastně celkem s chutí dá nakládačku Reinholdovi.

To zase přijde velmi sexy Vicky, která si ale před kamerou zakládá na tom, že násilí je fuj (přičemž toto oba popřou snad už ve třetí scéně). A tak jako je Dominik chlap, který umí dát ránu, je i Vicky žena, jež se chce líbit nejen proto, jak hezky se chová k těm méně šťastným, ale též ve zcela vulgárním smyslu fyzické přitažlivosti. Celkově se tak s přibývajícím časem z obou postav čím dál více odlupuje nátěr genderové korektnosti.

Shrnuto, Mayenburg chápe, že v každém člověku spolu zápasí anděl a zvíře a zastírat přítomnost jednoho je nepoctivé, ať už vzhledem k okolí či přímo k sobě samému. A nechápe to jen Mayenburg, chápe to i Ralf, který toho mistrně využívá, povzbuzuje zvířata svých rodičů, jež se oni snaží zatajit.

Bang podle Špalové

Tak, konečně jsme se dostali k Ralfovi a už u něj můžeme i zůstat, když je nyní (doufám) jasné, že hra není pouze ani především o něm. A stejně tak už po vyjevení přesahu (toho, který nevyčtete z úryvků rozhovoru s autorem otištěném v programu k inscenaci) zůstaneme v osobní rovině. Máme tu tedy Ralfa, malé výjimečně trucovité dítě v rodině příliš liberálních rodičů, kteří si s ním nevědí rady.

Právě tuto rovinu reflektuje dramaturgyně Marie Špalová a podporuje jí výňatky z knihy Jiřiny Prekopové Malý tyran. To je dle mého velice šťastný nápad, Mayenburg se zaměřuje na prostor politična, což Špalová skrze Prekopovou vyvažuje sférou intimna, přes veškerou metaforičnost textu totiž sledujeme i konkrétní rodinu, v níž se skutečně objevil malý tyran.

Můžete si o Prekopové myslet, co chcete, ale přečtete-li si to, co je z její knihy uvedeno v programu k inscenaci (či přečtete-li si knihu samotnou snad až na závěrečnou kapitolu Co dělat?), je vskutku zarážející, o jak výstižnou charakteristiku Ralfa se jedná, ať už jde o jeho povahu či vztahování se k okolí. Skoro by se až zdálo, že Mayenburg Ralfa napsal podle Prekopové a je jen náhoda, že lze ve výsledku spatřit rysy tolika prominentních osobností dnešní doby.

Ne, Mayenburg téměř určitě z Prekopové nevycházel. A to, že se v Ralfovi přesto "potkali", není náhoda. Oblasti veřejného a soukromého jsou spolu totiž velmi těsně propojeny, mají stejné aktéry - konkrétní lidi. Co praktikujete doma, to budete hledat a podporovat venku, vztahy rodičů a dětí, nadřízených a podřízených, vůdců a občanů, učitelů a žáků, mocných a bezmocných v jakémkoliv smyslu, vše je podle stejné šablony. Stejně tak "charakter národa", pokud bychom chtěli něco takového uvažovat, je dán charakterem jeho členů, převládající trendy budou zrcadlit to, co se vyskytuje ve většině jednotlivých myslí. A uvažování o "my", opět ať už jde o jakékoliv vymezení, není ničím jiným než rozšířením uvažování o "já", tedy ega.

Špalová správně vycítila, že je možno o Mayenburgovi uvažovat i z oné osobní pozice, tím, že se v programu vedle autora cituje Prekopová, došlo k jeho doplnění, k zúplnění myšlenkového prostoru hry. Ať začnete od Trumpa či zlobivého Ralfíka, můžete sledovat obdobné jevy, ubírat se podobnými cestami myšlenek, dojít od jednoho k druhému a zase zpět.

Bang v kontextu Divadla Letí

Zde by mohl můj blog skončit. Tedy kdyby před touto inscenací neuvedlo Divadlo Letí Tajemnou záři nad VILOU a A pak přišla Mirna, jež se zde obě svým způsobem dovršují a celkově tak tvoří jakousi volnou trilogii. To jistě nebyl záměr, leč je mi to velmi sympatické. O jaké dovršení jde?

Ve svém blogu k Tajemné záři jsem použil metaforu společnosti jako domu, v jehož sklepě přebývají (přežívají) ti nejubožejší. Šťastná to náhoda, v oné interpretaci domu Ralfových jako Německa je pro Uschi (představující imigrantku) vyhrazen též sklep. A běda jí, pokud by z něj snad chtěla vylézt, Vicky jí sice nabízí sklep jako útočiště před Reinholdem (symbol cizí diktatury), ale aby z něj vyšla nahoru do domu samotného třeba jako chůva? Tak to prrr, vocamcaď pocamcaď.

Tím nám však vyvstává zajímavý meziinscenační obraz. Jill a Ollie drasticky "vytěžují" nejponíženější, aby si pomohli k lepšímu životu. Vicky s Dominikem jim zároveň pomáhají i škodí - Vicky jim poskytuje útočiště, ovšem jen do té míry, aby vypadala dobře a zároveň jimi "nekontaminovala" své prostředí, Dominik pak obchoduje s jejich utlačovateli.

Použité prostředky a způsob využití se liší, právě tak jako se liší tyto páry co do sociálního statusu, avšak výsledek je obdobný. Jill a Ollie, Vicky a Dominik, ti všichni tvoří dohromady jedno "my", jež zůstává jasně odděleno od "oni", od těch, kteří pro "my" představují spíše objekty, na nichž se dá vydělat, než subjekty, s kterými by bylo možné vést rovnocenný dialog.

Souvislost s inscenací A pak přišla Mirna je ještě názornější, stručně řečeno, psychologicky vzato je Vicky Mirna. Abych to doložil, pomůžu si částí Prekopové, jež není v programu citována. Když analyzuje zázemí, z něhož pocházejí malí tyrani, identifikuje dvě potřeby kompenzace, kvůli nimiž rodiče dítěti poskytují falešné signály a nejsou schopni je v určitých ohledech usměrnit - vynahrazení lásky a svobody.

Vynahrazení lásky je jasné. Pokud rodič vyrůstal v prostředí, v němž se mu lásky nedostávalo, bude mít v dospělosti potřebu ji svému dítěti poskytnout za každou cenu, bude své dítě přehnaně milovat, bude milovat každý jeho aspekt, bude pro něj dokonalé, a to i ve chvíli, kdy se dítě začne bouřit proti této idealizované představě sebe sama. Vycítí, že rodič se nevztahuje k němu jako takovému, ale ke své představě o něm, a bude se snažit pošpinit onu ideu, aby navázalo skutečný kontakt.

Přesně toto chování vykazují Bangovi a přesně toto zázemí najdeme u Mirny. Její matka k ní byla chladná, uspokojovala sice její základní životní potřeby, ale jinak žila ve svém virtuálním světě zprostředkovaném moderními technologiemi, Mirna spíše než se svou matkou vyrůstala vedle ní.

Vynahrazení svobody už je komplikovanější. Tedy ono to je jednoduché, omezíme-li se na Bangovy. Pokud se rodiči v dětství dostalo autoritativní výchovy, křivda z toho, že kdysi nemohl projevit vlastní vůli, se odrazí v tom, že se svému dítěti naopak bude snažit poskytnout co největší prostor. A přesně toto vidíme u Vicky a Dominika, kteří odmítají Ralfa byť jen plácnout přes ruku, když sahá po zbrani, místo toho s ním diskutují, berou ho jako rovnocennou plně vyspělou osobnost a chtějí-li, aby jednal dle jejich přání, jedinou cestu vidí v tom ho přesvědčit o svém názoru.

No jo, ale jak to napasovat na Mirnu, abychom ji mohli ztotožnit s Vicky? Ač se Mirně nedostalo autoritářské výchovy v klasickém smyslu, důsledky přístupu její matky k ní v raném dětství jsou přesto podobné. Jednak její matka nikdy plně nedospěla, zůstala zaseknutá v předmateřské fázi, starost o domácnost tak převzala Mirna, ona byla odmala "ta dospělá", byla tedy autoritou sama sobě.

A pak není tak úplně pravda, že by matka Mirnu zcela ignorovala, pokud se Mirna začala chovat jako dítě, tedy hlučně (a nepředvídatelně), vytrhla tím matku z její virtuální reality a ta z toho byla nervózní. V reakci na to byla Mirna (a její vrstevníci mající podobné rodiče) tichým dítětem, úplně stejně jako v klasické představě, kdy přijde otec domů a děti musejí mlčet či aspoň být někam uklizeny, aby živitele rodiny nerušily v jeho nabírání sil na další den.

Shrnuto, Mirna nedostala šanci si projít dětstvím, v němž by mohla plně zkoumat možnosti svého vztahování se ke světu, hranice toho, jak se ještě může projevit a co už je příliš, sama si je stanovila příliš úzce proto, aby domácnost fungovala. V rámci "své" hry to nakonec zužitkovává směrem ven, tuto soukromou nedostatečnost si kompenzuje ve veřejném prostoru, když odchází do světa urvat si pro sebe kus moci.

Ovšem jak by se chovala ke svému dítěti? Dost možná právě skrze překompenzaci, v ničem by je neomezovala, přesně tak jako Vicky Ralfa. A stejně tak by to nejspíše vyústilo ve finální konflikt mezi ní a jejím dítětem daný tím, že navenek vládne Mirna světu, kdežto doma její dítě jí, stejně jako tomu je mezi Vicky a Ralfem.

Bang jako inscenace

A tím můžeme skončit, snad ještě jen pár poznámek k tomu, co je tedy konkrétně možno vidět na Štvanici. Marián Amsler Mayenburga režíruje poctivě v intenci vnějších rekvizit textu, inscenace je velikášská a zveličující, každý aspekt je přehnaný a dohnaný na okraj absurdity, což divákovi umožňuje nechat se děním v průběhu představení pohltit, aby si ho mohl v klidu přebrat až poté. Přiznávám, že tím pro mě (spolu)naplňuje ideál divadla - podívaná v průběhu a jako výslužka dostatek materiálu k následnému přemítání. V kontrastu k tomu je scéna Petra Vítka na první pohled umírněná, chudá, což ale umožňuje plné zaujetí hereckou akcí, navíc se v ní skrývá pár opravdu zajímavých překvapení.

No a pak tu máme herce. Wow! Tak jako si neumím představit, že by tuto hru v české premiéře uvedl někdo jiný než Divadlo Letí (a zvláště už pět měsíců po světové premiéře v berlínské Schaubühne), těžko bych hledal lepšího představitele Ralfa než právě Tomáše Kobra - zlostné dítě toužící být za každou cenu středem pozornosti konstruující si svou vlastní realitu, to je esence hned několika poloh, jež Kobrovi prostě sedí.

Ale tak jako není Bang jen o Ralfovi, ani herecky není inscenace jen o Kobrovi. Beáta Kaňoková je přesná jako Vicky falešná, aranžující svůj život pro objektiv kamery (k čemuž jí u mě samozřejmě pomáhá, že ztvárnila Máju v Kamarádech) i dojemná coby matka zdráhající se uvěřit ve svou ženskost (a o věrohodnosti závěrečné stylizace do Miss Universum není snad ani třeba se zmiňovat). To, že je Jiří Böhm přesvědčivý jako úvodní jemný uhlazený Dominik, to je samozřejmé. Ovšem že jsem mu uvěřil i následnou chlapáckou pózu, to mě příjemně překvapilo.

Adam Ernest ztvárňuje reportéra Toma, avšak v průběhu představení jde o několik různých typů a každému dává, co je třeba, čímž se v něm fyzicky spojuje, že jde o jednu profesi, a zároveň herecky vyjevuje jejich rozdílnost. A konečně tu máme hvězdy večera, Natašu Mikulovou a Richarda Fialu, z nichž každý ztělesňuje několik postav a je radost sledovat, jak proměnliví jsou, s jakou lehkostí mezi svými rolemi dokážou přepínat, prostě dva vskutku výrazné herecké talenty v akci.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Bang je velmi nabušená inscenace, již lze vnímat na různých úrovních, pod prvotním zdáním komedie se skrývá propracovaná analýza doby a mechanismů vyzdvihujících dnes k moci určité typy leckde ve světě i u nás, jež sahají od vztahů v rámci primární rodiny až k mezinárodní situaci. Vše je v inscenaci obsaženo a záleží jen na vás, co z toho si z ní odnesete.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.