Toto je Koulův blogísek.

Inscenaci Kněžna spolku +- VeDvou jsem zhlédl před více než půl rokem, sem tam se k ní v myšlenkách vrátím, abych promyslel různé její aspekty, témata, kterými se zaobírá, a její košatost mi znemožňovala najít přístup, jak se k ní vyjádřit, myšlenky se mi vždy rozutekly, zabloudily v labyrintu Kněžniny rozmanitosti.

Moc jsem si to komplikoval, onu neuchopitelnost totiž tvůrci velmi trefně vyjadřují rovnou v anotaci: "Autorská inscenace, inspirovaná skutečnými příběhy a osudy, o tématech tolerance a odpovědnosti, pochopení či nepochopení druhého, samoty ve stáří, manipulace a všech možných pastech, které přináší navázání úzkého vztahu s jiným člověkem..."

Ano, přesně taková Kněžna je, na jedné sledujeme setkání a podivné soužití dvou dosti konkrétních žen, zároveň ale skutečně obsahuje vše jmenované a stává se tak studií vztahu či vztahovosti obecně, stejně jako sondou do různých fází života, co se může dít, když vztahy chybějí či jsou pochroumané.

A tím můžu část zabývající se dějem vlastně ukončit, aniž bych se zamotal v podrobnostech (aneb to se nedá popsat, to musíte vidět), dodám jen, že vedle živého dění na jevišti je podstatnou složkou inscenace film - pohádka vyprávějící příběh odlišný, a přece v něčem znepokojivě podobný, Kněžna jako celek tak ve výsledku vede dialog sama se sebou a posiluje onen pocit obecné výpovědi.

Přejděme tedy od "co" k "jak". Není tajemstvím (ostatně je to popsáno v tiskové zprávě k inscenaci), že konečné obsazení nebylo původním záměrem, i tak by ale Lumíra Přichystalová ztvárňující zasloužilou důchodkyni mohla diváka zaskočit. Možný šok je však preventivně tlumen hned v první (hrané) scéně, kdy Veronika Lapková coby herečka Lapková přivádí na jeviště herečku Přichystalovou a režíruje její uchopení postavy Kněžny.

Tím vzniká rámec porozumění mezi jevištěm a hledištěm, víme, že nesledujeme Kněžnu se Slečnou, ale Přichystalovou s Lapkovou přehrávající (i komentující) nám příběh Kněžny a Slečny, herečky tak představují samy sebe coby dramatické osoby, vnímáme divadlo na divadle, což umožňuje herečkám i v některých následujících scénách vystoupit ze svých "rolí na druhou" do "rolí sebe samých", aniž by to působilo rušivě. Naopak, časoprostor představení je přiznanou hrou, pokud bych měl zvolit přívlastek popisující formu inscenace bez ohledu na obsah, potom nenajdu lepšího kandidáta než "hravá".

Kněžna tak navazuje na předchozí autorskou inscenaci spolku +- VeDvou Já, diagnóza, přičemž bych to nechtěl zakřiknout, ale mám pocit, že se zde rodí poetika tohoto spolku. Na jedné straně jasný ucelený příběh, vážný ve svých tématech, hluboce osobní (byť si nejsem jistý, jak dlouho může zrovna tento aspekt vydržet) - i Kněžna vychází z života Přichystalové, naproti tomu forma hraničící místy až s klaunérií.

A k tomu smazání či alespoň rozostření hranice mezi světem inscenace a tím reálným, mezi nimiž lze volně přecházet (s tím, že i "skutečnost" může být inscenovaná, to přece ke hře patří). Přiznávám, že mi je přístup "máme vám co říct, ale zároveň chceme, aby to vás i nás bavilo, tak si to pojďme společně užít" velice sympatický.

Co dodat? Jsem rád že role Kněžny nakonec připadla Lumíře Přichystalové, protože byť to nebyl původní záměr, výsledek je působivý. Jsem rád, že se propojily cesty spolku +- VeDvou s Veronikou Lapkovou, protože to byl šťastný výběr, chemie mezi herečkami krásně funguje. Jsem rád, že je v inscenaci ona dotáčková pohádka i proto, že hlas Jana Večeři mě prostě rajcuje (slovy Luďka Staňka: Je to moc?). A jsem rád, že se hudby opět ujala Anna Olejníková, protože podkres oné pohádky chci jako vyzvánění. Děkuju všem.

Sečteno a podtrženo, Kněžna posílila mé přesvědčení, že spolek +- VeDvou se vyplatí sledovat, a těším se na další inscenace.