Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Zápisky z PidiFESTu 2019
Jiří Koula, 30.6.2019

Tento týden se v Pidivadle na Letné odehrálo definitivně poslední představení, VOŠH hledá pro své divadlo nové působiště a současné prostory obsadí letenští hipsteři. Pro mě osobně to znamená, že od příští sezóny na Letnou zajdu leda tak na "koncert" na tamější pláni, o tom však tento blog není.

Pojďme se ohlédnout za posledním mezinárodním studentským divadelním festivalem PidiFEST, který se v Pidivadle konal v první polovině května a se svou inscenací, z nichž každá byla soutěžní, se ho zúčastnilo osm souborů ze sedmi škol/institucí z šesti měst ze čtyř zemí. Dosažení této nejspíše maximální kapacity v rámci vyhrazeného času i logistických možností je pak zásluhou několikaletého úsilí ředitelky VOŠH Lucie Farmačkové, jež ve své funkci končí, takže tímto děkuji za vše, co jste pro VOŠH udělala.

A aby těch konců nebylo málo, tak do třetice jeden z nyní již pravidelných účastníků - Herecké studio Švandova divadla - ve své současné podobě do nové sezóny též nejspíše nenastoupí. Shrnuto, PidiFEST dosáhl svého vrcholu a co a kde bude za rok, to se uvidí.

Obecné mudrování

Než se pustím do reflexe jednotlivých inscenací, dovolte mi širší zamyšlení. Jako každý rok se v rámci poroty záhy vynořila otázka, podle čeho studentské inscenace posuzovat. Oproti minulým ročníkům zde však zároveň vystoupily tři jasné dimenze. Děkuji spoluporotcům - v abecedním pořadí Martině Balážové, Evě Hacurové, Maxmiliánu Hruškovi a Vlastimilu Venclíkovi - za unikátní a navzájem se obohacující pohledy na divadlo, s každým z vás se v něčem shodnu, v něčem ne... A je to tak v pořádku.

Jaké tedy jsou ony hodnoticí dimenze? První je autorské versus "převzaté" divadlo. Na jedné straně, kde jinde než na škole si můžou (budoucí) herci dovolit vyjádřit vlastní názor, zkusit si něco bytostně svého? Jenže naproti tomu, co jim takový pokus dá pro budoucí kariéru? Získá jim to plusové body pro případné angažmá?

Druhou související (byť ne nutně) osou je, zda by herci měli ztvárňovat sobě v různých ohledech (z nichž nejvýraznější je věk) podobné postavy či naopak jít proti svým vlastnostem, vystoupit z komfortní zóny a pokusit se prostě zahrát něco, čemu dost možná ještě ani nemohou rozumět. Pojítko s předchozím je čistě praktické, najít již existující text pro tři až dvacet dva vesměs (někdy velmi) mladých herců je velká výzva, snazší řešení je si ho prostě napsat. A když už tak učiníte, psát si ho "na tělo" je jistě lákavé.

No a třetím měřítko nazvěme dejme tomu realističnost versus stylizace. Měli by herci své postavy publiku prodávat jako uvěřitelné lidi? Nebo by naopak měli předvést, že jsou schopni plnit rozličné režisérské požadavky?

Na tyto otázky neexistuje správná odpověď, to, že se vynořují v rámci studentského divadla, je totiž odrazem rozmanitosti divadla dospělého, profesionálního, každé divadlo (scéna, soubor) si na ně musí odpovědět samo za sebe a u větších se nezřídka odpovědi liší inscenaci od inscenace podle tvůrčího týmu a prostor a publika, pro něž jsou určeny.

Nicméně tyto otázky vymezily hřiště, pojďme se tedy podívat na jednotlivé hráče.

The Bitches - Súkromné hudobno-dramatické konzervatórium v Martine

Festival ve čtvrtek divadelně otevřely The Bitches, autorská inscenace studentek ze slovenského Martina, jediní nováčci letošního ročníku. A hluboce smekám, neboť jejich entrée bylo mimořádné povedené.

Výchozí situace? Tři kamarádky - družičky čekají na svatbu, jedna z nich se opila a chce nevěstě říct, že kdysi měla něco s ženichem. A zbylé dvě se tomu snaží zabránit. Situace je to možná ne moc originální, nicméně z dramatického hlediska znamenitá, protože vytváří naléhavost jednat tady a teď, nevěsta za chvíli přijde a v sázce je hladký průběh pro ni dost možná nejvýznamnějšího dne života.

Na tomto základě sledujeme, jak se jednotlivé postavy s přibývajícím časem a alkoholem otevírají, vyjevují své pohledy jedna na druhou, na svět a hlavně na muže (o čem by se také družičky měly bavit, že), vyříkávají si staré křivdy, vyzrazují svá drobná osobní tajemství... A když už by se zdálo, že není co dál hrát, přichází nevěsta a inscenace končí pro mě nečekaným zvratem. Prostě nádhera.

A s chválou nepřestanu. Byť se v průběhu představení vynořilo mnoho témat, vše na sebe navazovalo a mělo v rámci dané situace smysl, ani jednou jsem nepocítil takové to "No jo, ještě jste tam chtěly dostat tohle, tak si to tedy řekněte.", celé to zkrátka působilo přirozeně, věřím, že takto by se to někdy někde mohlo skutečně odehrát.

K tomu jistě přispěl fakt, že si herečky text samy napsaly a plně využily svých odlišností a typů, svých specifik. Byť jsme jako porota ve výsledku udělili cenu za nejlepší herečku Brigitě Vrábeľové, pro mě osobně patří též Andree Myslivcové a Andree Maronové, všechny jste byly skvělé.

Shrnuto, holky/slečny/ženy/dámy, podařilo se vám vytvořit inscenaci kvalit, o něž mnohé profesionální scény jen marně usilují, děkuji vám, že jsem ji mohl zhlédnout.

Nič - Súkromné konzervatórium v Nitre

I páteční odpoledne patřilo Slovákům, tentokrát z Nitry. Tamější studenti si sami našli, přeložili a snad i zdramatizovali román Intet (slovensky Nič, česky Nic) dánské spisovatelky Janne Teller. O co v něm jde? Východisko může znít banálně, středoškolák Pierre Anton prohlásí, že nic nemá smysl, vyleze na švestku a hodlá tam zůstat, protože při jeho tezi je to stejně dobré trávení času jako cokoliv jiného. Jeho spolužáci se s tím nehodlají smířit a začnou budovat "hromadu smyslu", na niž přidávají to, co má smysl pro ně osobně, čímž se toho zároveň vzdávají, obětují to na oltář úsilí Pierra Antona přesvědčit.

Tento moment pak tvoří dramatické napětí, jednotliví žáci přicházejí s čím dál zásadnějšími "objekty", kterých se ale čím dál více nechtějí osobně vzdát, ovšem jsou hecováni zbytkem kolektivu, atmosféra houstne, v sázce je čím dál víc, dochází až na zločiny a výraznou fyzickou újmu...

Je vlastně jedno, jak to celé dopadne, to si přečtěte jinde, pro mě je zde podstatná inscenace či přesněji mnou zhlédnuté představení. To totiž plně odpovídalo vnitřnímu smyslu děje, začátek byl rozpačitý, hercům jsem příliš nevěřil... Ovšem s přibývajícím časem jsem byl do děje vtažen a ke konci bolestně prožíval největší oběti se zatajeným dechem (a pokud nyní jako jedinou jmenuji Saru Maďarovou, pak je to více než co jiného kombinací působivosti její oběti a toho, že pro ni mám zcela nedivadelní slabost).

Shrnuto, byť divadelně mohu mít k inscenaci výhrady, oceňuji, že si studenti sami takovýto text našli a zpracovali, něco chtěli vyjádřit a to se jim povedlo. Jejich úsilí tak pro mě rezonuje třeba s hnutím odstartovaným vystoupením Grety Thunberg, v obou případech je podstatné to, že se mladí lidé bojí o budoucnost, pročež nevěří přítomnosti, nevěří dospělým, nevěří jimi nastolenému řádu, jehož udržitelnost se čím dál jasněji ukazuje jen jako sdílená iluze. My (a námi zvolení zástupci) to tu už možná nějak doklepeme, jenže co příští generace?

Otázka, co vlastně má smysl, pokud je připravujeme na budoucnost, která nejspíše nepřijde, je vskutku trefná.

Kafkárium - Herecké studio Švandova divadla, Praha

V pátek večer se představili členové Hereckého studia Švandova divadla s inscenací Kafkárium. O co v ní jde? Franz Kafka leží na smrtelné posteli a kolem něj ožívají výjevy z jeho díla. A to je vše. Ano, to je opravdu vše, ke struktuře inscenace vlastně nemám co více říci, protože jsem v ní více prostě nenašel. Z toho plyne i základní problém, který s ní mám, totiž že by mohla mít poloviční i dvojnásobnou délku a vyšlo by to tak nějak nastejno, chyběly mi jakési "vnitřní hodiny", které by to celé usměrnily.

Pokud jsem o loni uvedené Kytici napsal, že "to ve výsledku byla horská dráha, jež mě na jedné straně vyždímala, na druhé však unavila směrem k otupělosti", pak u Kafkária převažuje to druhé. Kytice se totiž v jednotlivých baladách mohla opřít o Erbenovu výstavbu, naproti tomu některé obrazy z Kafky nenabídly nic než zobrazení určitého odstínu absurdity, Kafkárium je tak líně tekoucí řekou, u níž místy není jasné, zda ještě vůbec plyne.

Naproti tomu ale uznávám, že je inscenace vlastně příhodnou metaforou současné "doby po konci dějin", bezčasí strukturovaného anonymními institucemi, kde nikdo za nic nemůže a věci se "prostě dějí", kdy třeba i vidíme, že je něco hodně špatně, ale neumíme si už ani představit, že by to mohlo být jinak, a jedinou alternativou je pošilhávání po (značně zidealizované) minulosti.

Další čistě osobní problém mám s tím, že autorka a režisérka Martina Krátká zvolila "groteskní nátěr", tedy něco, na co mám už léta alergii. Ovšem opět uznávám, že se to ke Kafkovi vlastně hodí. Největší minus tak pro mě je, že mi přes tuto stylizaci nevynikli jednotliví herci, tedy kromě mých oblíbenců Júlia Kubaščíka a Terezy Sokolíkové, které by mě ale nejspíše bavilo sledovat, i kdyby hráli čekání ve frontě.

Limbo - Vyšší odborná škola herecká, Praha

Přesuňme se k sobotě, od deseti ráno zahráli místní loutkáři Limbo. Tuto inscenaci jsem zhlédl už podruhé a dosud se k ní nevyjádřil. Proč? Jasně, protože jsem líný. Ale také proto, že pořád nevím, co si s ní počít. Odcituju tu celou anotaci:

"Autorská tragikomedie z předpeklí nebe. Otázkou, co se děje po smrti, se lidstvo zabývá odpradávna. Stále však nepostoupilo ani o píď. Svědectví lidí, kteří se ve stavu klinické smrti ocitli mimo své tělo, však mnohé podporují v přesvědčení, že odchod ze života je možná mnohem komplikovanější proces, než si myslí a jsou ochotni si připustit. S ohledem na významný nárůst sebevražd v posledním půl roce se začínám obávat, že jsme, v dobré vůli dát vybraným možnost vidět věci tak, jak jsou, udělali chybu. Chvíli potrvá, než dáme věci do pořádku..."

A teď proti tomu postavme jednotlivé scény (ano, jde o sled rozličných výjevů, jež by spíše než spolu asi měly souviset právě s ústřední myšlenkou), vzhledem k tomu, že inscenace má již po derniéře, nevadí, co prozradím: kombinace projekce a stínohry ukazující různé druhy sebevražd; početná rodina se schází na návštěvě a žvaní jeden přes druhého; početná rodina se semkne strachem z mimozemšťanky; spermie se mezi sebou vyvražďují v závodu o oplodnění vajíčka; holka, které rodina, učitelé i kamarádi říkají, co by měla dělat, odletí na jinou planetu, kde si v nějakém podniku z menu vybere výstup trapného baviče; explicitní zobrazení toho, jak nám jednotlivé aspekty života příslovečně uštědřují rány; prezidentský pár si vybírá dítě k adopci.

To jsou ty, na něž jsem si zrovna vzpomněl, určitě jich ale bylo více. Co je spojuje? Pro mě se tu opakuje Sartrův výrok, že peklo jsou ti druzí. A konkrétněji neschopnost komunikace, snaha mít nad druhými navrch, strach z neznáma. Režisér Ivo Sedláček někde řekl, že záměrem inscenace bylo, aby si divák odnesl otázky. Uznávám, to se mu povedlo, jen si nejsem jistý, zda by mezi ně měly patřit i takové jako "Co to celé vlastně mělo znamenat?" či "Jak to spolu všechno souvisí?".

Ovšem pokud odhlédnu od mé potřeby vidět jasnou kostru, pak musím uznat, že mě Limbo vlastně dost bavilo a klidně bych na něj vyrazil potřetí. Jednotlivé scény totiž byly vtipné, povětšinou jsem v nich našel parciální význam, bavila mě i souhra herců, a pokud nyní jmenují Josefa Kováře a Pavla Trochtu, tak je to opět proto, že jsou to mí miláčkové z minula.

Old and New Colours - Vörösmarty Mihály Gimnázium, Budapešť

Po obědě došlo na Maďary, na něž jsem se osobně hodně těšil. V předchozích letech totiž přivezli autorské inscenace, jejichž síla spočívala v naprosto jedinečném využití hudebních nástrojů a silné muzikální souhře, skrze což publiku přímo předávali emoce tak, jak to dokáže právě jen hudba, univerzální komunikační prostředek stojící nad jazykem.

Trochu mě zarazilo, když jsem si přečetl, že tentokrát přivezli inscenaci hry Tragédie člověka, kterou v devatenáctém století sepsal Imre Madách jako reakci na zklamání z neúspěšné Maďarské revoluce v době národního obrození. Tato dramatická báseň začíná vyhnáním Adama a Evy z ráje, které pak Lucifer provází časem a prostorem, aby je (tedy hlavně Adama) skrze jednotlivé historické výjevy přesvědčil, že život nemá smysl a lidstvo je odsouzeno k zániku. A když se na začátku představení ozvala reprodukovaná hudba, bylo mi už jasné, že to tentokrát bude hodně jiné.

A bohužel bylo, výsledek bych nazval velkoryse pojatou školní besídkou. Dvacet dva herců se na scéně snažilo stavět historické výjevy, ovšem v prostorově výrazně limitovaném Pidivadle vlastně neměli šanci se vejít. Do toho čtyři (a více, bylo tam nějaké střídání, ale už si nevybavím, kterých rolí se týkalo) "herci" ztvárňovali Adama, Evu, Lucifera a Hospodina. Uvozovky proto, že ve chvíli, kdy byli nuceni vystoupit individuálně bez opory v hudebně napojeném kolektivu, se nemilosrdně ukázaly jejich herecké nedostatky, jednak jsou to gymnazisté, jednak jsou opravdu především hudebníci.

Sice se tu a tam objevil nějaký ten kolektivní hudební výkon, ovšem to sotva mohlo zakrýt spojení omezených hereckých schopností a prostoru. Plus v tomto případě silně vystoupila i jazyková bariéra, většina se odehrála v maďarštině, do angličtiny bylo přeloženo více méně jen to, kde a kdy se zrovna postavy nacházejí, což bylo prozíravé, protože ze samotného dění bych to nejspíš ani nepoznal.

No, jak to uzavřít. Tleskám všem zúčastněným, že přijeli a v daných podmínkách své představení odehráli, já bych tu odvahu neměl. Ale něco podstatného tu přece jen je, výběr textu totiž zapadá do "ad hoc dramaturgie festivalu", více o tom v závěru.

Słabi. Ilustrowany banał teatralny - Szkoła Aktorska Teatru Śląskiego, Katovice

Po Maďarech následovali Poláci (tedy Polky) s inscenací hry Słabi. Ilustrowany banał teatralny polské herečky, dramatičky a režisérky Magd(alen)y Drab. Ta nahlíží do života Aniny, ženy příliš slabé na to, aby zvládla nároky na ni kladené okolím. Na jedné straně jde o specificky ženskou otázku (jak být zároveň dobrou matkou i manželkou), naproti tomu je ale její poselství obecnější, na každého z nás se ze všech stran valí rady, jací bychom měli být, co bychom měli dělat, abychom byli dobří/úspěšní/platnými členy společnosti... Ale kdo to má vydržet? Občas se vzbouříme, volíme tu či onu formu úniku... Jenže jaké jsou následky? Je to ve výsledku přínosné? A musí to být přínosné?

Herecká škola Slezského divadla se PidiFESTu letos zúčastnila potřetí a pravdou je, že to je v jistém smyslu k ostatním souborům nefér, divadlo v Polsku je "hodně někde jinde". Pokud jsem jako třetí dimenzi přemítání o divadle uvedl realističnost versus stylizace, Słabi ukazují, že nemusí jít o otázku "buď/anebo". Jde totiž o inscenaci vnějškově dosti stylizovanou, ovšem s maximální vnitřní přesvědčivostí každé z devíti hereček, přičemž je jedno, zda zrovna představují sobě podobnou ženu, výrazně odlišnou ženu či muže.

Všem prostě věříte, že jsou tím, co zrovna představují, bez ohledu na to, zda to je vůbec možné, sledujete zároveň vnější režijní rukopis i jednotlivé vnitřní konflikty. Do Polska odjely ceny za nejlepší inscenaci udělené diváky i porotou a nemohlo to asi ani být jinak. Jen dodám, že v případě poroty to bylo hlavně za vyrovnané a (aspoň na naše poměry) vysoce profesionální herecké výkony, nebýt jich, ostatní složky inscenace by to u nás nejspíš nezachránily, šlo o dobře odvedenou práci, ale letos chybělo něco navíc.

Panický kabaret - Zlínská soukromá vyšší odborná škola umění, Zlín

Večer došlo na Zlín. Jako každý rok i letos si nemohu odpustit poznámku, že velice oceňuji, že zlínská škola svým studentům dopřává luxus na absolventských inscenacích spolupracovat s ostřílenými profesionály, přičemž tentokrát se režie ujal Jan Antonín Pitínský, který dokonce na PidiFEST přijel, je to skutečný srdcař, bravo.

Co je zač Panický kabaret Alejandra Jodorowského? Na tuto otázku se snad ani nebudu snažit odpovědět, ono "panický" odkazuje k bohu Panovi a v anotaci uvedený článeček o panické metodě by mé úvahy spíše zamlžil. Spokojím se proto s tím, co jsem si odnesl z představení, pro mě šlo o už v textu vysoce stylizované zkoumání možností lidské interakce, o vztahování se jedince k druhým, v jedné své linii až matematicky důsledné, o hledání vzorů, které se v jednotlivých situacích objevují v různých maskách, ale v základu se stále opakují.

Nejspíše vás nepřekvapí, že když se režie takového textu ujal právě Pitínský, výsledkem je vysoce stylizovaná inscenace. Tím, že jednotlivé obrazy ukazují podstatu, obecné skrývající se pod konkrétním, není možné se napojit na jednotlivé postavy, a pokud se přece jen objevují v jistých sociálních rolích, jde jen o příklad. Nicméně divák i tak není odsouzen jen k vnějšímu rozumovému vnímání děje, právě univerzálnost sdělení se ho dotýká i vnitřně.

Ve Zlíně se inscenace hraje (či hrála) v šatně orchestru, i v Pidivadle byl zvolen netradiční prostor, hrálo se na ulici před divadlem s využitím oken do sálu. Tleskám hercům za to, jak se na tento prostor zvládli adaptovat, tleskám jim i za vyrovnání se s ne zrovna příznivým počasím... A konečně i za to, jak představení "šlapalo", Pitínského koncepci zdařile naplnili a minimálně mně tak připravili zajímavý zážitek.

Během představení jsem totiž zažil něco, pro co marně v hlavě lovím srovnání. Tím, že nebyla jasně daná struktura, se mi sice dostavil již známý pocit "Je to nějaké dlouhé, kam to směřuje?", neobvyklé však bylo, že hned vzápětí přišla i myšlenka "Ale co, vždyť je to jedno, tohle mě prostě baví a chci to dál sledovat." Cena poroty pro nejlepšího herce, kterou si odvezl Petr Ťopek, tak za mě patří celému tvůrčímu týmu.

Rituální vražda Gorge Mastromase - Vyšší odborná škola herecká, Praha

V neděli ráno divadelní program zakončili místní činoherci. O této inscenaci jsem se rozepsal už dříve, v závěrečném shrnutí jsem uvedl, že "inscenace Rituální vražda Gorge Mastromase v Pidivadle sice nejspíše nezíská žádnou cenu". A nezískala, ovšem i tak trvám na pokračování "nicméně za návštěvu určitě stojí", aspoň já kvůli ní i v neděli na desátou na Letnou dorazil a nelituju, jednak mi toto představení přišlo přesvědčivější (možná proto, že jsem věděl, co mohu čekat, a tak jsem si to o to víc užil), jednak zde role majitele krachující firmy a neúspěšného bratra ztvárnil Július Kubaščík... A pokud jste tento blog četli od začátku, tak už víte, že mě fakt baví.

Více se rozepisovat nebudu, snad jen pro následující řádky uvedu, že tato hra ukazuje, jak se z hodného kluka stane ultrasvině, což mu sice přinese úspěch a bohatství, ovšem ve výsledku mu to k ničemu není.

Závěr

Na konci zhodnocení maďarské inscenace jsem se zmínil o "ad hoc dramaturgii festivalu". Ano, oficiálně PidiFEST dramaturgii nemá, každý prostě přijede s tím, co by chtěl předvést. V loňském zhodnocení jsem však dospěl k tomu, že se všechny inscenace točily kolem tématu nefunkční rodiny. Lze nějaké pojítko nalézt i mezi těmi letošními? Tak si je projděme.

The Bitches - tři kamarádky si pod tlakem vypjaté situace vyříkávají vše, co léta zamlčovaly, jedna druhé vyčítají zkreslený pohled na to, co si o nich myslí, jak je vnímají, jak si je zařazují do svých obrazů světa. Nič - v honbě za nalezením něčeho, co má smysl, si spolužáci čím dál krutěji ubližují, kolektiv se staví proti jedinci, jedinci se staví proti sobě ve snaze vrátit jeden druhému bolest, kterou si způsobili. Kafkárium - defilé absurdity života, kafkovský marný boj jedince o porozumění systému, který nakonec vlastně ani nikdo neřídí a drží pohromadě jen tím, že každý svědomitě plní svou funkci, též opět motiv svévolného ubližování. Limbo - výjevy neschopnosti komunikovat, potřeby utéct před tlakem okolí, potřeby se prodat, naplnit někým zvnějšku daná kritéria, života jako boje jedince proti jedinci. Old and New Colours - Lucifer přesvědčující Adama, že vše, co přišlo po vyhnání z ráje, nemá smysl, a lidstvo nemá budoucnost, vnější pokrok jako iluze. Słabi - Anina neschopná vyrovnat se s požadavky vnějšího světa, bojící se smrti i života. Panický kabaret - rozbor elementárních struktur lidské interakce, principální nemožnost překonat propast soukromých vesmírů, marnost snahy naplnit cizí představy. Rituální vražda Gorge Mastromase - Mastromasova rezignace na člověka coby společenské zvíře sdílející s druhými elementární zásady, což mu přináší ve výsledku jalový zisk.

Celkově zde vystupuje několik provázaných témat. Představa společnosti (či řádu), jejímž požadavkům je obtížné vyhovět, přičemž ale není jasné, kde se vzala, vlastně ji nikdo takto nechce, ale přesto tu je. Vedle toho neschopnost jednotlivce se potkat s druhým, najít společnou řeč navzdory odlišnostem, což je nutná podmínka, aby se něco mohlo změnit. A ve výsledku obava z budoucnosti, neudržitelnosti stávajících poměrů, avšak zároveň podezření, že se s tím stejně nedá nic dělat.

Asi není nijak překvapující, že se nad takovýmito úvahami potkávají mladí lidé ze zemí Visegrádské čtyřky, jejichž obyvatelstvo je silně polarizované, rozkročené mezi Východem a Západem, kteří vyrůstají v "postpravdivé době" a jimž dospělí jako budoucnost slibují buďto konzervaci přítomnosti (bez ohledu na to, zda je to reálné), nebo návrat k minulosti, přičemž vidí problémy prvního a s druhým je nepoutá nostalgie. Nabízí se otázka: No jo, ale co s tím? Jediná odpověď, jež mě teď napadá, je vylézt na švestku... Máte někdo lepší?


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.