Blog redakce i-divadla

Zběsile pulsuje doba
vydáno: 17.7.2013, Jiří Koula

O jednom souboru

Když jsem poslední březnový večer zhlédl na Kampě inscenaci Příšerné příběhy strýce Montaguea, přiznám se, že ač mě zaujala, ani mě nenapadlo zjišťovat, "kdo ji má na svědomí". Z časových důvodů dělím pražské divadelní soubory a stálé scény na ty, jež mě zajímají a trvale je sleduji, ty, o nichž vím, ale po ochutnávce jejich produkce na ně rád zapomenu, a konečně ty, které "čekají na objevení".

O více jak tři měsíce později jsem se shodou okolností dostal na inscenaci Ulity Divadla Puls. Že takové uskupení neznáte? To jsem si též myslel, navíc místo dění v aule Cevro institutu budilo rozpaky, o to větší, že jsme na místo dorazili špatným vchodem a vrátného reakce na dotaz ohledně konající se akce zněla "Jó, nějaký divadlo by se tu prý hrát mělo, víc ale nevím."

Následovala však vlna překvapení, zjistil jsem, že mé první setkání se souborem proběhlo již před čtvrt rokem, že jde o profesionály působící "na trhu" pět let (dvě sezóny pod tímto názvem a předtím tři jako Divadelní společnost Kulich) a hlavně že mají co nabídnout, pročež jsem je okamžitě přesunul za škatulky "čekatelé na objevení" do "zaměřeno na". O týden později jsem se proto vydal na další kus z jejich repertoáru jménem Na rohu světa.

A o tom to je

Ten je svým způsobem výjimečný, autorka této částečně autobiografické hry Natálie Kocábová ji napsala přímo pro Divadlo Puls na objednávku principálky Lucie Radimerské, přičemž jde o její prvotinu. Kde se zrodil nápad oslovit právě tuto zpěvačku, spisovatelku a vystudovanou filmovou scénáristku, jež s divadlem dosud neměla nic společného, nechť zůstane zahaleno tajemstvím, je z toho ovšem cítit "pořádná porce důvěry".

Hra začíná "nevinně", hlavní postava Maya se setkává s psychoterapeutkou Dulou kvůli nedávné traumatizující události, což ale není rozhodně její jediný problém. Rozehrává se slovní přestřelka, boj o moc a nadvládu, ve svižném tempu sledujeme rychle se měnící rozložení sil, během této části jsem jen fascinovaně zíral s možná i doslova vykulenýma očima, neboť se přede mnou odehrávalo zhuštěné drama v nejlepším významu toho slova.

Až se chce postesknout, kéž by v onom duchu uplynula celá hodina vyhrazená inscenaci... Jenže autorčin záměr byl zcela jiný, po tomto zahřívacím kole se situace zcela mění ve chvíli, kdy se Dula rozhodne konfrontovat Mayu s jejím snem tím, že jí jej přehraje. Racionální divák ztrácí půdu pod nohama, dění na jevišti se stává "divočejším" a symboličtějším, do hry vstupují prvky opakování a překvapení, následuje několik zvratů, aby se na závěr vše přesunulo do roviny zcela bořící veškerá do té doby utvořená východiska pro interpretaci. A to budiž vše, co k ději sdělím, chápu, že to může působit zmateně a mlhavě, nicméně uvádění podrobností by z mého pohledu znamenalo ochudit potenciálního diváka o možnost si vše prožít. Zkusím tento deficit nahradit postřehy o "ideové náplni".

Pojďme se tvářit chytře

Pokud bych měl hru Na rohu světa opatřit nějakou nálepkou, zvolil bych bez váhání "postmoderní". To je sice módní slovo, za nějž se snadno schová cokoliv, co nejsme schopni zařadit jinam, může jít o znak duševní lenosti... Přesto na něm v tomto případě trvám a upřesním, o které atributy se opírám - relativizace, mísení racionality s iracionálnem, individualizace interpretace, absence objektivního soudu.

Dobrá, teď česky. Stručně řečeno hra (potažmo inscenace) nechává na divákovi, jak s ní naloží, co si z ní odnese. Úvod a částečně i struktura celku připomínají díla Érica-Emmanuela Schmitta, nalezneme zde prvek tajemství, změny úhlu pohledu při vyjevení nových skutečností, zaměření na nitro člověka i metafyzický přesah. Ovšem zatímco u Schmitta jde o intelektuální verzi hry na kočku a myš s divákem, kterážto však směřuje k jasnému, byť původně zcela netušenému cíli, Kocábová směřuje od počáteční pevné pozice do ztracena mnohosti. Nebo ještě jinak, Schmitt diváka usadí do vozíku horské dráhy, Kocábová jej za soumraku vede do džungle.

U tohoto přístupu vždy vyvstává jedna zásadní otázka. Podle čeho posuzovat kvalitu textu? Lze objektivně odlišit "hodnotné umělecké dílo" od "snůšky pseudointelektuálních keců"? Ostatně tato nejistota se netýká jen prvniček typu Kocábové, stejné váhání provází (nejen u mě) například většinu režií Jana Nebeského. Nepochybuji o tom, že divadelní teoretici mají svá kritéria, jak jednotlivé případy posuzovat. Na druhou stranu bych se ale nedivil, kdyby u každého byla trochu jiná, čímž by se přiblížili laickému publiku odkázanému na svůj (a tedy výhradně subjektivní) úsudek.

Jistě, bylo by možno nyní konstatovat, že právě tato nejistota je hlavním záměrem, takže jeho naplnění je samo dostatečnou obhajobou, pak by ale laťka byla posazena urážlivě nízko, zmást diváka není nic složitého. Můžeme ale udělat krok stranou a zaměřit se na jiné aspekty, totiž množství asociací a náznaky řádu v chaosu. Prakticky kdokoliv dokáže "vypotit" tunu náhodných slov, jež však ve výsledku vyvolají téměř nulovou odezvu, ostatně do této kategorie spadá i telefonní seznam či bankovní výpis.

Světlo na konci tunelu

Naštěstí je na tom Na rohu světa o poznání lépe, ač divák odchází bez jasného sdělení, přesto je jeho mysl ukotvena k určitým tématům. Tak jako je Maya nejednoznačná pro publikum, pochybuje i ona sama o své podstatě, postrádá své "kořeny". To je dostatečně obecné a přesto aktuální východisko, existenciální frustrace v kontextu moderního světa ženoucího se stále rychleji neznámo kam prostě funguje.

Na tomto základě lze pak stavět duální úvahy, neznajíce směr můžeme usilovat o cestu do ráje a skončit v pekle, jež nemusí být tam, kam jsme si ho sami v myšlenkách umístili. Do výsledné mozaiky zapadá i Mayin ambivalentní vztah k situaci, kdy zjistí, že nemá kam přijít pozdě, ostatně už samo takto zvolené vyjádření faktu, že není nikdo, kdo by na ni v danou chvíli někde čekal, v sobě nese náboj, napětí.

Přemítání o povaze času a našem nakládání s ním tvoří další (byť v náznacích) rozvíjené téma, jež se navíc mísí se sebeuvědoměním v kontrastu k "já" vyjádřeném součtem toho, jak jsme vnímáni druhými, nemáme čas být sami sebou, neboť stále musíme být "sebou pro druhé". Ač zřejmě nevědomě, inscenace dochází k obdobným závěrům jako Jan Keller v Nedomyšlené společnosti, knize poukazující na nerozumnost moderního světa vzývajícího rozum jako nejvyšší princip. Tam, kde Keller postuluje, že "shora dané" svátky slouží lidem k útěku k sobě, nabízí inscenace Maye takové útočiště v mnohem drastičtější podobě, výsledek je však stejný - zvláštní okamžik vytrhující jedince z časoprostoru všedního zběsilého úprku beze smyslu.

Ticho po bouři

Přišel čas se uklidnit a vyjádřit se k uchopitelnějším prvkům. Mayu představuje Lucie Radimerská a je nadmíru šťastné, že namísto "echt divadelní stylizace" volí umírněný, přirozený a především uvěřitelný projev, z postavy se stává lidská bytost, k níž se divák může upnout, její emoce souzní s jeho. Protivnici (č)i spojenkyni Dulu ztělesňuje Lenka Vahalová, jež roli psychoterapeutky ztvárňuje i v Ulitách. A v obou inscenacích opravdu skvěle, přičemž však neupadá do jedné polohy, v rámci dané šablony přesvědčivě odděluje všechny potřebné roviny, nabývá jistoty a převahy, aby ji vzápětí ztratila, může být profesionálkou - "držitelkou poznání" i tápající amatérkou. Třetí a poslední přítomnou herečkou je hostující Tereza Nádvorníková, vzhledem panenka, což je jedna z rolí, jež zastává, nicméně jak praví Maya při úvodním souboji s Dulou, jde o archetypální omyl. Tam replika sice míří k interpretaci konkrétního aspektu jejího snu, ovšem lze ji vztáhnout na "Nádvorníkové jsoucno" jako takové, "nevinný kukuč" přesazený z roztomilých šatiček do nemocniční uniformy má schopnost přepólovat emoce, z konejšivě bezbranné tiché přítomnosti se stává útočné výhružné mlčení.

Tím se dostávám k vizuální stránce inscenace. Ať už jde o autorku kostýmů Janu Soppe či spolutvůrce scény Zuzanu Mazáčovou a režiséra Jiřího Hajdylu, dá se říct, že z mála vykřesali mnoho, za pomoci relativně minimalistických prvků navodili vskutku působivou atmosféru. Navíc se během představení objeví několik opravdu silných momentů, jmenovitě musím zmínit Radimerské "cihlově fakírské extempore" a pak závěr, o němž se ale opět nemůžu příliš rozepisovat, snad jen, že pro tak nápaditý efekt ilustrující relativitu a dualitu ("konkrétně" že nahoře a dole je otázkou pohledu) marně hledám ve vzpomínkách vhodné srovnání.

A třešinkou na dortu budiž práce s publikem, inscenace je na jednu stranu neobvykle interaktivní, ovšem příjemným a neagresivním způsobem, takže ač budete při návštěvě pravděpodobně vtaženi do děje, nemusíte se toho vůbec obávat.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Na rohu světa je inscenací, kterou vřele doporučuji publiku s otevřenou myslí, byť pro racionálně založeného diváka může být příliš nejasná. A Divadlo Puls si získalo mou dlouhodobou pozornost, rád se k němu budu vracet.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.