Poklidný večer se v HaDivadle mění v past z plamenů. Premiéra absurdního dramatu Maxe Frische Pan Biedermann a žháři z 22. května ukazuje, jak si člověk ze zbabělosti a pohodlnosti nechá žháře zapálit vlastní dům.

Švýcarský spisovatel a dramatik Max Frisch napsal hru jako podobenství o lidech, kteří raději zavřou oči před zřejmou hrozbou, než aby riskovali konflikt. V centru děje stojí zámožný měšťan Bohumil Biedermann, jenž si navzdory sérii žhářských útoků pustí do domu dvojici podezřelých mužů. Ti se postupně zabydlí na půdě, nanosí tam sudy s benzinem a o svých úmyslech téměř otevřeně mluví. Biedermann však každé varování vytěsňuje, protože chce působit slušně, lidsky a nekonfliktně.

Inscenaci adaptují Jan Doležel a Jana Vaverková. Doležel ji režíruje a Vaverková stojí za dramaturgickým rámcem, který Frischův text posouvá do výrazně stylizované, místy až symbolické roviny. Scéna Jakuba Šulíka a kostýmy Jany Mlatečkové staví na ostrém kontrastu postav – Biedermann a jeho žena v modré, žháři v červené a černé. Pracuje se záměrně nerovnoměrnou strukturou. V první části se vyčerpá celý konflikt i jeho směřování ke katastrofě, zatímco druhá část funguje jako dovětek – posmrtné či „metafyzické“ pokračování Biedermanna a jeho ženy v prostoru mezi peklem a nebem. Scénografie podporuje tuto logiku. Kulisy se zvětšují a zmenšují. Na scéně se objevuje zmenšený model půdy, schodiště i přehršel jídla, které žháři konzumují. Hasič navíc stříká vodu dětskou pistolkou do hlediště, čímž inscenace narušuje hranici mezi jevištěm a publikem.

Hereckým výkonům dominuje Jiří Miroslav Valůšek v roli Bohumila Biedermanna. Nehraje ho jako naivního hlupáka, ale spíše jako dobrosrdečného člověka, který se snaží věřit lidem i ve chvíli, kdy v něm narůstají pochybnosti. Zatímco jeho manželka Babetta (Šimona Horynová) propadá úzkostem a podezřívavosti, Biedermann se ji snaží uklidňovat a přesvědčuje sám sebe, že vstřícnost a přátelské chování dokážou nebezpečí odvrátit. Dvojice žhářů v podání Emy Lovecké a Kanwara Šulce stojí na kontrastu dvou odlišných energií. Zatímco Šulcův Vili Eisenring působí sebejistě, drze a místy až arogantně, Lovecká jako Pepi Schmitz vytváří mnohem divnější figuru. Její postava působí, jako by nerozuměla běžným společenským pravidlům, reagovala mimo očekávané normy a svět kolem sebe pozorovala s neustále vykuleným, téměř dětským úžasem. Právě tato nevyzpytatelnost z ní dělá nejvýraznější postavu ze všech.

Frischovo varování ani po téměř sedmdesáti letech neztrácí nic ze své naléhavosti. Pan Biedermann a žháři připomínají, že největší hrozby často nevznikají z nedostatku informací, ale z ochoty přehlížet to, co máme přímo před očima. HaDivadlo tuto myšlenku podává důsledně jako absurdní drama, které místy balancuje mezi groteskou a alarmující výpovědí o lidské pohodlnosti. Jenže občas se to láme až do školní názornosti – víc se vysvětluje, než aby si divák to nepohodlí zažil sám. Právě výrazná stylizace, herecké výkony a práce s absurditou patří k nejsilnějším stránkám inscenace. Méně přesvědčivě působí její rozdělení na 105 minut dlouhou hlavní část a patnáctiminutový dovětek po přestávce. Na diváka to dolehne více jako rozpad tempa než dramaturgický záměr.