Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Diváku, příběh si poskládej sám!
Lukáš Dubský, 27.4.2016

Národní divadlo uvedlo na Nové scéně hru Caryl Churchillové Láska a informace. Když divák nahlédne do programu, zjistí už z rozložení textu, že se nejedná o klasickou divadelní hru. Text je rozčleněn do krátkých celků, které na sebe nijak logicky nenavazují a ve kterých nejsou nijak definovány ani postavy. Při čtení by asi na recipienta měla dýchnout přehlcenost informacemi, která je pro dnešní dobu typická a která vede k jistému odcizení v mezilidských vztazích, k psychickým onemocněním všeho druhu. Britská autorka se zkrátka snaží s ironií vyprávět o neduhách dnešní civilizace.

Upřímně řečeno si nejsem jistý, jak dobře by tohle mohlo fungovat na jevišti. Možná by diváka zaujaly některé scénky, možná celková atmosféra, nedovedu si ale představit, jak z toho udělat funkční inscenaci, která by k divákovi promlouvala jako celek.

Režisérka Petra Tejnorová na jeden inscenační klíč přišla, ačkoliv si myslím, že bude pro velkou část publika zcela nestravitelný. Tejnorová udělala z hry mysteriózní detektivku ve stylu Davida Lynche. Máme tu několik postav, naznačené vztahy mezi nimi. Děj není chronologický a často do sebe jednotlivé scénky nezapadají. Není to tedy tak, že by si divák mohl zrekonstruovat přesný děj, mnohé výjevy pro něj zkrátka nemají valného smyslu.

Jde v tomto případě spíš o hru a hodnocení inscenace bude záviset na tom, zda na to divák přistoupí. Víme, že se tu stal nějaký zločin, patrně vražda. Tušíme, kdo je oběť, odhadujeme, kdo by mohl být vrah, všechny postavy jsou nějak společně provázané... a každý si z toho může složit svůj vlastní příběh. Žádná univerzální pravda neexistuje. Pro někoho to může být frustrující, jinému to bude vyhovovat.

Musím říct, že mi to atmosférou trochu připomnělo lynchovské detektivky jako Lost Highway nebo Mulholland Drive, které mám velmi rád. Samotný koncept se mi celkem líbil, jakkoliv je to jen takové pohrávání si s žánrovými motivy a klišé bez nějakých spodních proudů a konotací.

Ačkoliv jsem na výpravu Antonína Šilara četl docela dost kritiky, tak podle mého názoru se velmi povedla. Bylo-li cílem vzdát hold filmovému mysterióznímu žánru, tak jsou hyperrealistická prostředí typu laboratoř nebo jachta nezbytnou součástí. Ani celkem dlouhé projekce mi nevadily, snažil jsem se v nich hledat něco, co mi poskytne klíč k rozluštění celého záhadného představení, ale to je pochopitelně zbytečné :-)

Herecky je to také celkem povedené, musíme si přitom uvědomit, že to herci měli složitější než obvykle, jelikož neměli žádné předem definovatelné postavy. Nejvíce zaujmou asi David Matásek a Eva Salzmannová, hodně zajímavě se jeví i Petr Vančura.

Kámen úrazu této inscenace tkví v tom, že režisérka neodhadla limity zvoleného konceptu. Inscenace tak je minimálně o půl hodiny delší, než by měla být. Skládat si dohromady (zdánlivě?) nesouvisející informace a konstruovat si z nich vlastní příběh je celkem náročné a zhruba po hodině a půl z toho člověk už přeci jen pociťuje jistou únavu a zábavnost se vytrácí.

Láska a informace jsou celkem zajímavým pokusem uvést v ND něco "trochu jiného". Dle velmi vlažného potlesku soudím, že si ale tento kus bude svou diváckou základnu hledat jen obtížně.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.