Při sledování inscenace Pýcha a předsudek v pražském Národním divadle jsem měl velmi podobné pocity jako nedávno při návštěvě Manon Lescaut tamtéž. Není divu, dramatizace románu Jane Austenové patří do stejné dramaturgické linie. Režisér a autor dramatizace Daniel Špinar zvládl udělat vizuálně přitažlivé představení, které sice je moderní, ale těch režijních výstřelků je tam tak málo, že uspokojí i konzervativního diváka zlaté kapličky.

Hodně se tu ironizuje, ale Špinar se předloze nevysmívá, neparoduje ji. Ke konci se do hry dostává i sentiment a ironie trochu ustupuje červené knihovně. Dle reakcí diváků je část publika zklamaná režisérovým dekonstrukčním přístupem k předloze. Osobně jsem Pýchu a předsudek nečetl, nemohu tedy soudit nakolik se podařilo Špinarovi přenést charaktery postav na divadelní jeviště, ale jeho dramatizace funguje. V závěru první části sice výrazně ztrácí tempo, ale druhá půle je už opět dějově zahuštěnější.

Znakem Špinarových režií je obliba ve zcizování, ke kterému přistoupil i v této inscenaci. Nejvýrazněji se to projevuje v tom, že každá postava vstupující na scénu se sama přestaví krátkým popisem ve třetí osobě. Herci pracuji s nadsázkou, většina postav má jeden hlavní charakterový rys, který je v dané koncepci výrazně obtažený a pro chování postavy určující. Výjimku tvoří civilněji pojatý ústřední pár Elizabeth (Magdaléna Borová) a Darcy (Pavel Batěk). Nejvíce se však do paměti vryjou elegantně ironický David Prachař v roli Benneta, komicky hysterická Lucie Juřičková v úloze jeho ženy či Filip Rajmont, který ztvárnil úlisného Collinse.