Adaptace Hrubínovy pohádky Kráska a zvíře v Národním divadle je kontroverzním počinem. Divák, který vyrazí s dětmi na poetické představení, bude asi dost vykolejen. Vlastně je mi docela sympatické, že se inscenační tým pokusil podívat na známou látku úplně jiným úhlem pohledu, inscenace Daniely Špinar ale trpí řadou problémů.

Začnu tím pozitivním. A to je syrová atmosféra, která je v opozici k obvyklému inscenačnímu řešení hry Františka Hrubína. Velkou úlohu hraje scéna, která je velice podařená, Lucia Škandíková přenesla doupě Zvířete z honosného paláce mezi bílé stěny, které "zdobí" jen škrábance od zvířecích drápů a cákance krve. Je to skutečně místo spíš pro horror než pohádku. Zbytek děje se pak odehrává na předscéně v malé kruhové manéži, která evokuje cirkusové prostředí, do něhož Špinar zasadila rodinu Krásky.

Hrubínova hra je výrazně krácena mnohé vedlejší motivy jsou jen zlehka naťuknuty. Důraz je kladen na tezi, že člověka není možné soudit na základě povrchní znalosti. Tento motiv se vyskytuje nejen u Zvířete, ale také u Krásčiných hamižných sester Gábinky a Málinky, které jsou zobrazeny jako falešná siamská dvojčata. Celé cirkusové prostředí pak evokuje faleš a navozuje lehce dekadentní atmosféru.

Problém je v tom, že v této inscenaci příliš nefunguje to nejdůležitější - tedy vztahová linka Kráska - Zvíře. Vina přitom není na protagonistech, ale už na celkové koncepci inscenace. Kráska je v podání Anny Fialové sympatickou mladou ženou, ale není jasné, kdy dojde k tomu, že se zamiluje do Zvířete. Ve společných scénách je pramálo chemie.

Zvíře v podání Davida Prachaře je tu totiž ztvárněno jako střihoruké monstrum s hrozivě modulovaným hlasem. Maska je to podařená, dostatečně děsivá a zároveň umožňující postupnou proměnu. Hodně uživatelů hodnotících tuto inscenaci si stěžovalo, že Prachařovi není vinou špatného fungování portů skoro rozumět. Na tomhle patrně technici zapracovali, jelikož při mnou viděné repríze se sice bylo potřeba na Prachařovy repliky soustředit, ale jinak bylo rozumět každé slovo. Upravený hlas Zvířete mi tedy nijak nevadil, ovšem nechápu proč při krácení nebyly vynechány zmínky o tom, jaké má Zvíře krásný hlas, působí to dost nepatřičně. Chůdy, na nichž se herec zpočátku pohybuje, jsou sice navenek efektní, ale bohužel Prachaře nutí příliš se nevzdalovat od zadní stěny, což působí s ohledem na to, že Zvíře by mělo "ovládat prostor" svého panství dost kontraproduktivně. Neotřele působí skupinka černě maskovaných tanečníků, kteří představují sluhy Zvířete či možná spíš část jeho podstaty. I když člověka chvílemi zlomyslně napadne, že tam jsou hlavně proto, aby byli hercovi oporou při jeho krátkých výletech od zadní stěny.

Je škoda, že příliš nevyzněly ikonické scény Hrubínovy hry. Kráska ve Špinarově inscenaci nespatří Zvíře přes zrcadlo (motiv zrcadla je vypuštěn úplně, Zvíře tak mluví samo se sebou bez využití tohoto atributu), závěrečný happyend je pak emocionálně nepříliš zasahující.

Za celkem povedené považuji komické výstupy Gábinky a Málinky v podání Lucie Polišenské a Pavlíny Štorkové, herečky si dokázaly s postavami hašteřivých sester hezky pohrát. Vladislav Beneš naproti tomu svůj part Krásčina otce spíše jen oddeklamoval. Příliš jsem taky nepochopil důvod připsání postav Věštkyně a Kouzelníka, v nichž se představili Jana Preissová a František Němec, role jim ovšem nedovolily předvést cokoliv z jejich hereckého umu.

Kráska a zvíře ve Zlaté kapličce je jistě velice efektní podívanou - výtvarně zdařilá inscenace docela hezky odsýpá, je tu dostatek "atrakcí", aby se divák nenudil. Jenže ta efektnost zakrývá to, že se v záplavě izolovaných nápadů  tak trochu poztrácel obsah. Přes všechny výhrady se mi ale inscenace vlastně docela líbila.