Špinarova inscenace Ze života hmyzu mi potvrdila existenci jednoho záhadného jevu, který při nejlepší vůli neumím vysvětlit. Vynikající režiséři inscenující vcelku zajímavé texty vytváří v Národním divadle (myšlena instituce, nikoliv divadelní budova) inscenace dost nevalné hodnoty.

Každý rok se při spatření dramaturgického plánu těším na novou sezonu, jelikož tam najdu hned několik režisérských osobností, jejichž práce si opravdu vážím. Ale každý rok jsem často dost trpce zklamán tím, co nakonec na jevišti skutečně vznikne.

Ze života hmyzu je jen posledním střípkem této mozaiky. Musím říct, že žádnou slabší inscenaci jsem od Daniela Špinara neviděl. Podle mého názoru se jedná o jednoho z nejtalentovanějších režiséru současného českého divadla a viděl jsem od něj všechno možné od pozoruhodných inscenací (Heda Gablerová, Miláček, Žebrácká opera) až po ty méně povedené (Být, či nebýt?, Kauza Maryša). Ale Ze života hmyzu je první inscenace, u které jsem si říkal, že její sledování byla ztráta času.

Podobně jako Špinar ale dopadli i jiní výborní režiséři - Hana Burešová s Pánem z Prasečkova, David Radok s Troilem a Kressidou či Robert Wilson s inscenací 1914. A i když se nějaká inscenace celkem povede, říká si člověk, že by od daného režiséra čekal víc - týká se to především dvojice z bývalé Komedie Dušana Pařízka (Zahradní slavnost) a Davida Jařaba (Kvartýr). Ostatně i David Drábek umí v domovském Klicperově divadle udělat lepší kousky než je Jedenácté přikázání (jakkoliv jsem se u této komedie narozdíl od většiny hlediště dobře bavil).

Je to možná překvapivé, ale nakonec u mě ze srovnání s hostujícími režiséry nejlépe vycházejí inscenace uměleckého šéfa činohry ND Michala Dočekala (např. Racek, Les). Proč se ale ostatním nedaří v ND tak jako v jiných divadlech pro mě zůstává dokonalou záhadou...