Ke své první spolupráci se Švandovým divadlem si režisér David Jařab vybral novelu Nikolaje Leskova Lady Macbeth Mcenského újezdu. Pod drobně změněným názvem ji pro divadlo sám adaptoval, jak je zvykem, stal se i autorem scény.

Přímočarý příběh o tom, jak se z nesmělé manželky Kateřiny Hildebrantové stala nemilosrdná vražedkyně, umístil Jařab do kulis Prahy konce 19. století. Může se tak současnou optikou podívat na postavení ženy v předminulém století a prozkoumat, co z tehdejšího chování se dodnes odráží ve společenské hierarchii.

Především je ovšem Lady Macbeth z Újezdu studií vzniku zla. "Nedokážu pochopit, co se musí přihodit, aby se člověk stal nelidskou bytostí, monstrem, přízrakem, o němž si lidé ještě dlouho po jeho smrti vyprávějí s hrůzou a rozechvěním," zní jedna z úvodních replik inscenace. Dramatický oblouk Jařabovy hry se snaží na tuto otázku dát alespoň trochu uspokojivou odpověď.

Kateřina je v sugestivním podání Natálie Řehořové ženou, která díky sňatku významně zvýšila svůj sociální status - z pomocné síly se stala paní kupcovou. Jenže tahle získaná prestiž se jí začne velmi rychle zajídat, když zjistí, že svatbou přišla o značnou část své osobní svobody. A člověk je zkrátka tvor, jehož reakce na ztrátu svobody bývá často agresivní. Nuda, ponižování a nezájem okolí jsou na počátku tragického řetězce událostí. V postavě Kateřiny se zdá, jako kdyby jednou odpoutanou krutost již nešlo zastavit. Pokud její první hrůzný čin lze odůvodnit jako vzdor tyranovi, další už jsou ničím nekontrolovaným hnutím mysli, která se odmítá vzdát toho, na co má podle svého názoru právo. Není to žádná psychologická drobnokresba, přesto je to přesné vykreslení toho, jak silná frustrace může z obyčejného člověka udělat vraždící monstrum.

Režisér Jařab umístil svou inscenaci do pokoje s lehce historizujícím vzorem na zdech s několika kusy nábytku. Podmanivý hudební podkres dodává ději smyčcové trio, které je přítomné přímo na jevišti. Diváci uvyklí Jařabovu režijnímu rukopisu asi nebudou překvapeni z pomalého tempa vyprávění, které ovšem zpočátku trochu brání lepšímu proniknutí do děje.

Ačkoliv je téma navýsost vážné, objevuje se zde poměrně dost úsměvných okamžiků, lehce cynický humor je důležitou součástí inscenace a zdařile dodává důraz hlavnímu sdělení. Povedené jsou rovněž herecké výkony, hlavně dámské části souboru - kromě zmíněné Řehořové se daří i Marii Štípkové v roli věrné služky Anny či Denise Barešové, která hraje životem nezkaženou a optimisticky naladěnou Kristu. Z mužských postav nejvíce zaujme Kateřinin milenec Johann, kterého Matěj Nechvátal ztvárnil s vhodně dávkovanou mírou machismu, neotesanosti i podlézavosti člověka, který je zvyklý sloužit jiným.

Trochu nadbytečná se zdá scéna ze současnosti, kde rodina žijící v domě Hildebrantových přemýšlí o bývalých majitelích a jejich osudu. Nejsilnější je totiž inscenace Švandova divadla tam, kde se snaží přijít na kloub anatomii zla.