Blog redakce i-divadla

Manon, na kterou se krásně dívá
vydáno: 1.3.2016, Lukáš Dubský

Nejnovější inscenaci Národního divadla se nedá upřít jedna přednost - krásně se na ni dívá. Režisér Daniel Špinar patří k tomu málu českých režisérů, kteří si umí dobře poradit i s rozlehlým jevištěm, které se jeví pro činohru poněkud nevhodné. Pomáhá si trochu operní stylizací, která se ke zhuštěné úpravě Nezvalovy Manon Lescaut hodí.

Inscenaci vévodí skutečně velkolepá výprava. Oku lahodí velká výstavní síň, ve které se Manon a rytíř des Grieux poprvé setkají (u Nezvala se potkávají v hospodě), pařížský budoár s oblačnými tapetami i Duvalovo sídlo se zářící diskokoulí a blýskavými třásněmi evokujícími oponu kabaretu. Lucia Škandíková (scéna) i Marek Cpin (kostýmy) dostali možnost se pořádně vyřádit.

Úprava Daniela Špinara se snaží nejslavnější hru Vítězslava Nezvala přiblížit mladšímu publiku. Umělecký šéf činohry ND ji tak ořezal až na dřeň, nechal ve hře vystupovat jen šest postav, které doplňuje sexuálně expresivní taneční chór. Vynechal také mnohé verše, vyostřil charaktery a pozměnil vyznění některých situací. Hlavně závěr budou možná ortodoxní příznivci Nezvalovy předlohy vydýchávat těžko - Manon neumírá při cestě do vyhnanství, ale je na útěku zastřelena policisty, načež des Grieux končí svůj život vlastním mečem. Úprava zvyšuje akčnost finálové scény a nijak neodporuje logice příběhu. Celkově stihne Špinar odvyprávět příběh velké lásky za velmi sympatických 95 minut.

Herci mají obtížnou pozici - musí obsáhnout velké jeviště historické budovy ND, soustředit se na správnou recitaci Nezvalových veršů a ještě předávat přes rampu vybičované emoce. Oba hlavní představitelé to zvládají s dobře dávkovanou mírou patosu i drobné ironie, kterou si v některých scénách pomohou.

Jana Pidrmanová hraje Manon jako roztomilou koketu, která si nepřipouští, že milostné hry mohou mít tak tragické následky. Není na ní nic moc odsouzeníhodného, ostatně tak Nezval svou milovanou postavu ani nezamýšlel. Manon si prostě užívá života, chce si dopřát luxus, na který by se bez své krásy nikdy nevzmohla.

Vladimír Polívka má úlohu o dost těžší. Zatímco Manon Lescaut je nejednoznačná figura, s jejímiž valérami si může herečka pohrávat, na postavě rytíře des Grieux se bohužel autor celkem vyřádil. Kromě lásky k Manon těžko u této postavy hledat jinou výraznější charakteristiku. Ve hře plápolá jak třtina ve větru, vždy tak, jak se zrovna hodí autorovi pro zvýšení dramatického účinku. Přesto se Polívkovi daří ztvárnit zamilovaného rytíře jako sympatického mladíka, vyloženě přepjaté momenty dokáže zmírnit jemnou ironií.

Pozoruhodný výkon předvádí Radúz Mácha v úloze Tiberge. Abbé a rytířův přítel je hybatelem děje, jeho intriky přivádí milence do nesnází. Ve Špinarově inscenaci je to ovšem další příběh nenaplněné lásky, nikoliv vypočítavé intrikánství. Vztah Tiberge a des Grieux má zřetelný homosexuální podtón, a tak jsou Tibergeovy skutky hnány starou známou žárlivostí. V kontextu děje je to celkem funkční výklad.

Z výše napsaného se zdá, že se v Národním divadle urodil velký hit. Nejspíš to bude pravda, diváci reagovali velmi vstřícně. Já osobně mám ovšem velký problém s Nezvalovou předlohou. O kvalitách Špinarovy inscenace nemám pochyb, o samotné hře Manon Lescaut už ano. Samozřejmě Nezvalovi nikdo neodpáře, že byl talentovaný básník a také Manon je plná krásných veršů, z nichž mnohé umí diváci recitovat zpaměti. Jenže dramatický oblouk, charakterizace a uvěřitelné motivace postav nejsou právě nejsilnější stránkou tohoto slavného kusu.

Divák vnímající inscenaci spíše racionálně než citově tak bude mít problém, že pod vší tou osudovostí uvidí jen přeslazený příběh pohybující se na hraně kýče. Bohužel se řadím do této skupiny diváků, takže jsem z Manon nebyl nijak odvázaný, byť si uvědomuji, že Špinarově inscenace nelze tento můj dojem klást za vinu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.