Blog redakce i-divadla

Manželské peklo uvnitř akvária
vydáno: 7.2.2014, Lukáš Dubský

Ibsenovo drama Eyolfek se na českých jevištích objevuje teprve počtvrté, v povedeném překladu Františka Fröhlicha pak dokonce poprvé.

Komorní příběh manželského páru Allmersových spadá do dramatikova symbolistického období. Na první pohled šťastné manželství má trhliny, které se naplno vyjeví po tragické smrti jejich jediného syna Eyolfa. Smrt dítěte se zde stává katalyzátorem jevištního dění. Alfréd Allmers je literát, jehož tvůrčí krize vyhnala do hor, kde měl čas přemýšlet a přehodnotit svůj přístup k životu. Své životní dílo nechává stranou a rozhodne se věnovat čas a péči svému synovi. Nečekaná smrt způsobí citové ochladnutí k jeho manželce Ritě.

Ta se od začátku projevuje jako sexuálně frustrovaná žena, chorobně žárlivá na vše, co stojí mezí ní a jejím manželem (ať už se jedná o Alfrédovu sestru, malého Eyolfka či literární dílo jejího muže). Po smrti svého dítěte je stravována výčitkami svědomí, protože cítí, že mrtvého syna zanedbávala.

Častým hostem rodiny je také Asta Allmersová, Alfrédova nevlastní sestra. Eyolfek byl její záminkou, proč manžele navštěvovat. Situace se ovšem mění v okamžiku, kdy se z matčiných dopisů dozvídá, že nemají s Alfrédem společného otce. Asta se rozhodne odejít, sourozenecký vztah Allmersových totiž není zcela standardní, skrývá se v něm potlačovaná incestní láska.

Rozklíčovat Ibsenovo drama není právě jednoduchým úkolem. Teoretici vedli diskuze, zda je hra míněna vážně nebo ji je třeba brát ironicky. Režisér Jan Nebeský tento oříšek také nerozlouskl. Místy sice emocionálně vypjaté scény odlehčuje humorem a ironií, nečiní tak ovšem důsledně a programově. Nebeský, jak je jeho zvykem, k symbolům obsaženým v textu přidává ještě svoje šifry, a tak jeho výklad divákům vyznění díla spíše znejasňuje než usnadňuje.

Opět je to ale pastva pro oči. A to především díky originálně pojaté scéně, jež byt manželů Allmersových představuje jako obří akvárium, ve kterém se postavy „topí“ v moři nevyřešených konfliktů a napjatých vztahů. Kostýmy Jany Prekové jsou okázale barevné, k charakterizaci postav ovšem nijak nepřispívají. Stejně jako některé ornamenty Nebeského režie působí samoúčelně, strhávají na sebe pozornost, ovšem výklad hry neozřejmují.

Zajímavým nápadem je asociace s filmem Antikrist od dánského režiséra Larse von Triera. Jde vlastně o jakousi citaci na druhou, jelikož Trier ve filmu využívá motivy z Eyolfka, a Nebeský pak zpětně zase v Eyolfkovi použil ukázky z úvodní sekvence Antikrista a inspiroval se rovněž použitou Händelovou hudbou.

Herci jsou nuceni využívat krajních poloh svého rejstříku, jelikož celá inscenace je vedena ve velmi expresivním duchu. Daří se jim to, nejlepší je Lucie Trmíková, která je Nebeského dvorní herečkou a je na jeho způsob režijního vedení evidentně zvyklá. Pozadu ovšem nezůstává ani Jan Vondráček, který hraje Alfréda, a Klára Sedláčková-Oltová jako Asta.

Eyolfek v Dlouhé vykazuje typické rysy režií Jana Nebeského. Je zajímavým pokusem o moderní přepis norské klasiky, kterou se ovšem nepodařilo uspokojivě vyložit a z přemíry symbolů a exprese se může divákům místy zatočit hlava.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.