S inscenacemi Višňového sadu se v posledních letech roztrhl pytel, poslední Čechovova hra jakoby dramaturgy uhranula. Ono vlastně není moc divu, protože společenské změny jsou cítit ve vzduchu a nejistá doba téhle tragikomedii přeje.

Je těžké vymýšlet stále něco nového, aby se člověk odlišil od mnoha jiných interpretací stejného textu a aby zároveň jemné předivo hry nerozmetal režijní svévolí. Režisér Petr Mikeska usadil diváky na jeviště, což se ukazuje jako šikovný tah. Mohl totiž při budování mizanscén využít nejen forbínu, kde se odehrávala většina dialogů (herci se tak dostali divákům skoro na dosah), ale i hlediště a balkony. Má to samozřejmě i svá úskalí, to největší tkví v tom, že se v Boleslavi rozhodli inscenovat Čechova v lehké groteskní stylizaci, které úplná blízkost diváctva zas tak moc nesvědčí.

Mikeska a dramaturgyní Kateřinou Suchanovou zdůrazňují neschopnost postav čelit výzvám a začít brát vážně svou životní situaci. Všichni dlí v minulosti, vzpomínají na lepší (i horší) časy, jsou místy až infantilní, jakoby návrat do dětství mohl vyřešit všechny problémy. To je hezky ilustrováno v prvním dějství, kde mobiliář tvoří malé židličky, houpací kůň a několik plyšáků.

Herecky se jedná o poněkud nevyrovnanou inscenaci, ne všem účinkujícím výrazná nadsázka sedla. Především Ondřej Lechnýř (Simeonov-Piščik) a Veronika Bajerová (Duňaša) se spokojili s komediální šarží. Naopak velice citlivě podala neustále zraňovanou Varju Svatava Hanzl Milková, dobře fungovala i vztahová linie lehce dětinské a životem nezkažené Ani (Magdaléna Jirounková) a trochu arogantního Trofimova (Matěj Vejdělek).

Lucie Matoušková hraje Raněvskou jako mnohem méně sebejistou ženu, než bývá zvykem. Pod svými parukami se snaží ukrýt bolest ze ztráty dítěte, se kterou se nikdy nevyrovnala, i roztrpčení, že její muž ji vyměnil za mladší milenku. Lopachina ztvárnil Petr Prokeš jako nenápadného muže v pozadí. Zdá se, že dávné křivdy v něm nenapáchaly moc škod, působí netečně vůči urážkám Gajeva i sympatiím Varji. Domácnosti radí, jak se zachránit, ale když ho neposlechnou, využije situace ve svůj prospěch. Gajev je v neobvyklé interpretaci Radima Madeji starým alkoholikem, útočným a zahořklým vůči svému okolí, jeho bodrost působí předstíraně.

Přes dílčí nedostatky je boleslavský Višňový sad podívanou, která nenudí a ví, co chce říct a proč Čechova v téhle době nasadit na repertoár.