Jednotlivým historickým obdobím se v čase dostává různé pozornosti. V Česku v současné době zažíváme boom devadesátek, naše porevoluční historie se stala vděčným námětem dokumentaristů, filmařů i divadelníků. Způsoby, jakým je téma uchopeno, se různí, ale řekl bych, že skoro vždy se nějakou cestou dojde až k fenoménu Discolandu Sylvie, nočního klubu, který se stal jakýmsi symbolem raného mafiánského kapitalismu.

Divadlo Na zábradlí si vetklo tento bizarní symbol doby přímo do názvu dokumentární inscenace, ve které Petr Erbes a Boris Jedinák sesbírali výpovědi bývalých řadových zaměstnanců podniku. Ve formě monologů a dialogů se divák dozví spoustu pikantních a zábavných detailů ze života slavné diskotéky. Na člověka, kterého tento fenomén minul, mohou některé detaily působit šokujícím dojmem, nicméně řekl bych, že mnoho nových věcí se divák, který třeba viděl dokumentární minisérii České televize Polosvět, nedozví.

To ale neznamená, že by inscenace nebyla působivá. Herci jsou na podobný kolektivní způsob práce z minulých kusů skvěle naladěni (byť v tomto případě jsou vedeni mnohem civilněji než v inscenacích Jana Mikuláška), daří se jim s nadhledem podat jednotlivá svědectví, aniž by je shazovali a tím oslabovali jejich výpovědní hodnotu. Celý kontext devadesátkové diskotéky je v dnešní době natolik absurdní, že samozřejmě není o komické situace nouze. Místy se ale zvážní, protože tahle "sranda" nevratně poznamenala mnoho lidských životů. Končí se citací Máje od Karla Hynka Máchy, což jako kontrapunkt docela hezky sedí. Navíc ono známé "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal" je evidentně pocit, který by inscenační tým rád vyvolal.

Jako zpracování netradiční kapitoly z naší minulosti, funguje Discoland dobře, ovšem brát ho jako výpověď o době devadesátých let úplně nejde. Přece jen je případ Discolandu Sylvie natolik bizarní a svébytný, že použít ho jako zobecnění pro celé období by znamenalo přílišnou banalizaci.

Přesto mi přišlo, že se tvůrcům jedno všeobecnější téma naťuknout podařilo, a tím je selektivnost lidské paměti. Vzpomínky na "divoká devadesátá" nepostrádají znaky urban legend, Ivan Jonák se v nich stává mýtizovanou postavou a ne jen zločincem s přebujelým egem. Zpovídaní zaměstnanci Sylvie vesměs potvrzují, že by se do doby největší slávy tohoto nočního podniku rádi vrátili. Mnohem víc než o konkrétní době pak takové výpovědi odhalují o konkrétním člověku. A potvrzuje se tu stará známá pravda, že vzpomínky na mládí těžko něco přebije a nezáleží na tom, jestli člověk to mládí prožil v normalizačním Československu nebo v doupěti organizovaného zločinu...