Nastudování Obrazu v Aréně působí svěžím, lehkým dojmem. Za touhle samozřejmostí jistě ale stálo hodně práce, konverzační tragikomedie není právě nejjednodušší žánr.

Začíná to vlastně malichernou hádkou o umělecké kvality obrazu, který si koupil dobře situovaný Boris, a končí téměř totálním rozpadem přátelských vztahů mezi trojicí dlouholetých kamarádů. Jedna hádka odstartuje ohňostroj obviňování a nahromaděná frustrace musí ven, i když to znamená zraněné city někoho jiného.

Režiséru Vojtěchu Štěpánkovi se v Aréně přesně daří to, o co se (s o poznání menším úspěchem) pokoušel už v pražské Komedii - divadlo bez zbytečných režijních gest, plně soustředěné na herce. V Aréně známé skvělou souhrou to vyšlo skvěle.

Borise hraje Albert Čuba jako lehce povýšeného milovníka moderního umění, který není ochoten připustit, že na umění může mít názor i člověk, který nemá teoretický základ. Jeho postoj ale ukazuje i vnitřní nejistotu, zda byl skutečně dobrý nápad utratit dva a půl milionu za bílé plátno. Na konci se ukáže i jako zdatný manipulátor, když se rozhodne vztahy mezi kamarády urovnat, ale křehký smír vystaví na lži.

Marek Cisovský se plně položil do úlohy inženýra Marka, kterého nákup drahého obrazu nesmírně irituje. O nějaký obraz jde však až v druhé rovině, Marek je zkrátka uražený, že už si Boris necení jejich přátelství tak jako kdysi. Cisovský perfektně, jen s využitím mimiky dokáže ukázat, kolik frustrací se skrývá pod maskou úspěšného muže.

Mezi těmito dvěma vyhraněnými individualitami pak Josef Kaluža hraje Ivana jako smířlivého, dobráckého muže, který ovšem na nic nemá pevný názor a v osobním životě je stíhán jedním neúspěchem za druhým. Teď se sice má ženit, ale jak se ukazuje, výraznější životní štěstí z toho pro něj asi plynout nebude - už před svatbou je ve vlaku své ženy, ale i matky. Bezbranný Ivan se nakonec stává ideálním hromosvodem, jelikož svým nezúčastněným postojem dráždí oba kamarády víc, než kdyby se připojil na jednu stranu.

Obraz není žádná řachanda, přesto se smích z hlediště téměř nezastaví, snad až na několik ztišených momentů, které se povedlo do inscenace dostat.

Herci měli k dispozici kvalitní předlohu, ke které si dovolím jednu trochu genderově nekorektní poznámku - schopnost rozhádat se kvůli úplně hlouposti a vyčítat si poté frustrace za několik předchozích let je doménou spíše ženských kolektivů. I když mužská ješitnost samozřejmě může někdy zahrát svou roli...