Vybledlé stěny, děravá střecha, všude pověšené portréty s profesorem Serebrjakovem, do toho dětská houpačka. Tak vypadá dějiště ostravského Strýčka Váni. Mladý režisér Štěpán Pácl vnesl do Čechovova dramatu řadu nápadů, z nichž některé fungují, jiné jsou spíše na obtíž.

Možná trochu s podivem je, že ústřední postavou není ani tak Ivan Vojnickij, jako spíše komplikovaný trojúhelník Soňa – Astrov – Jelena. Právě ve výkladu těchto postav vidím největší přínos Páclovy inscenace. Nejzajímavější z celého ansámblu Bezručů je tentokrát Pavla Gajdošíková, která ztvárnila roli Serebrjakovy dcery z prvního manželství. Svým fyzickým vzhledem je Gajdošíková neobvyklou představitelkou Soni. Je hezká, ale její subtilní postavu všichni přehlížejí. Především pak doktor Astrov, o jehož pozornost tolik usiluje. Ve svých promluvách je Soňa až křečovitě optimistická, řeč těla ale hovoří jinak. Gajdošíková dokáže do kradmých pohledů a drobných gest vnést tolik zoufalosti, že tím hravě nahradí jakýkoliv srdceryvný monolog.

Markéta Haroková hraje Serebrjakovu ženu Jelenu také trochu jinak, než bychom čekali. Není to ten typ znuděné velkoměstké paničky, které leze vesnický život na nervy. Jelena si uvědomuje, že se starým profesorem nebude nikdy šťastná, ale zase se drží morálních zásad, které ji nedovolují Serebrjakova podvést a vyslyšet Astrovova milostná přání.

Astrov není v podání Tomáše Dastlíka žádný nedoceněný intelektuál. Má sebevědomí, ale své schopnosti zahazuje v nadměrné konzumaci vodky a nesmyslném toužení po nedostupné Jeleně. Zdá se však, že si takový život zvolil sám, nepůsobí dojmem člověka, který by se nechal vláčet osudem. Pohodlnost v jeho případě zvítězila nad ctižádostí.

Ivan Vojnickij je Přemyslem Burešem interpretován poněkud zvláštně. Zpočátku to vypadá, že je se svojí situací smířený, jeho komentáře jsou spíše jízlivé a sebekritické, než že by z nich bylo cítit vzrůstající zoufalství. Do středu pozornosti se navíc dostaává až po přestávce, kdy se pokusí zastřelit Serebrjakova a uspíší tím jeho odjezd do Charkova.

Profesor v penzi není v podání Norberta Lichého starým bručounem. Je to spíš manipulátor, který ví, že celou rodinu ovládá a dokáže toho využívat. Jeho proslovy jsou chladně odměřené a odkapává z nich ironie a snad i jakési pohrdání nad osudy jeho bližních.

Ostatní postavy jsou charakterizovány jen letmo, Pácl se tím připravil o větší šíři motivů. Hodně dobrým režijním nápadem bylo postavit na jeviště starý klavír, an který jednotliví protagonisté čas od času hrají a dobře tak rytmizují děj. Mnohé další nápady ale inscenaci příliš neprospěly, jejich smysl zná patrně jen režisér. Obzvlášť patrné je to u scény, ve které se Soňa svěřuje Jeleně se svou láskou k Astrovovi a Gajdošíková je nucena k neustálému shazování a opětovnému zvedání židlí, místo aby ji režisér nechat se soustředit na jeden ze zásadních dialogů inscenace (když už je tolik akcentován právě vztah Soňa – Astrov).

Jistě se najde hodně zdařilejších inscenací her Antona Pavloviče Čechova. Ale pokud v divákovi po konci zůstane alespoň trochu pocit naprosté rezignace a hlavou mu zní závěrečná zoufalá otázka „uleví se nám?“, tak to celé vlastně mělo smysl. Nebo ne?